na třetí zázrak

07. března, 00:00 - Miroslav Zámečník
07. března, 00:00

Subsaharská Afrika se zvedá a v některých zemích to už jde i bez Číňanů

Když před osmdesáti lety cestoval jeden britský malíř po Súdánu, mohl po tehdy čerstvě otevřené silnici, která spojovala Stanleyville v Belgickém Kongu s jihosúdánskou Jubou, svištět osmdesátkou.

Protože rychleji jeho auto nejelo. O dvacet let později si český emigrant, předválečný herec, cestovatel, filmový producent a režisér John L. Brom (vlastním jménem Ladislav Kořínek) do svého afrického deníku poznamenal, jak neuvěřitelně vysokou životní úroveň mají Belgičané v někdejším „srdci temnoty“.

O tehdy stopadesátitisícovém Stanleyvillu, dnešním pětimilionovém Kisangani, se říkalo, že zde jezdí nejvíce rolls-royců v přepočtu na obyvatele na světě. Bukavu u jezera Kivu bylo díky své poloze 1500 metrů nad mořem považováno kolonizátory za rajskou zahradu a vilová zástavba u jezera tomu dost napomáhala… Podle projektových dokumentů Světové banky, která poskytla Belgickému Kongu půjčky na výstavbu infrastruktury (ručila Belgie), měla kolonie rychle rostoucí zemědělský sektor, pěstovalo se tam všechno možné od bavlny přes kávu, čaj, kaučuk, rýži a palmu olejnou. K tomu připočtěte fenomenální nerostné bohatství. Obrovskému Kongu (2,3 milionu kilometrů čtverečních), neskutečně obdařenému přírodními zdroji, se po strašlivé vládě belgického krále Leopolda II. na přelomu 19. a 20. století předpovídala velká budoucnost. Za pár let bylo po všem a Demokratická republika Kongo je dnes jednou z nejchudších zemí na světě.

To, co byla před osmdesáti lety v podstatě hladká jízda bez rizika přepadení, je podle cestovatelských postřehů na webu Lonely Planet dnes velmi nebezpečný „hard core“ zážitek, navíc v období dešťů na měsíce. Průměrná rychlost automobilové přepravy osob a nákladů v nejmladším státu subsaharské Afriky – Jižním Súdánu – je něco přes šest kilometrů za hodinu. Nedávno s velkou slávou zprovoznili dvousetkilometrový úsek asfaltové silnice z Juby do Nimule na ugandské hranici. Dalším „snem“ je spojit asfaltem hlavní město s keňskou hranicí.

Tohle je názorný a veskrze truchlivý úvod do problematiky ekonomického rozvoje subsaharské Afriky, části světa, která zaznamenává zdaleka nejrychlejší populační přírůstek ze všech kontinentů. A která se bez opravdu masivních investic nikam nepohne a spíše dříve nežli později začne zbytku světa působit problémy.

Podstata kolonialismu

Když máte vysoce profitabilní důl, který produkuje cenné suroviny na export, můžete ho zcela izolovat od okolí, zásobováním potravinami pro pracovníky počínaje a vlastními energetickými systémy konče. Dovezete v podstatě veškerý personál včetně kvalifikovaných dělnických profesí a vytvoříte „ostrov“ vysoké produktivity, klidně i několik tisíc kilometrů vzdálený od nejbližšího námořního přístavu, uprostřed pouště nebo neprostupné džungle – pokud cena ospravedlňuje dopravní náklady. Směnné relace a ziskové marže dovedou velmi dobře vysvětlit fenomén Stanleyvillu na řece Kongo, s jeho rollsy uprostřed džungle při dojezdovém perimetru po hladkém asfaltu tak dvacet kilometrů, zbytek pro náklaďáky po celoročně sjízdném makadamu až někam do Mombasy. Tohle je základní schéma koloniálního rozvoje a nedivme se Afričanům, že ho odmítli.

Subsaharská Afrika v koloniálních časech byla sice zaostalá, ale nebyla zaostalejší než Asie. Ghana byla na přelomu 50. a 60. let minulého století bohatší než Jižní Korea, a Uganda i Keňa na tom byly skoro ve všech ohledech lépe než Indie nebo Čína. Nairobi bylo při vyhlášení nezávislosti moderní město, o Stanleyvillu v Kongu již byla řeč, ale i taková Luanda v Angole nebo Maputo v Mosambiku v roce 1975, kdy Portugalci skončili zdaleka nejdelší koloniální vládu v Africe, vypadaly ve srovnání s Karáčí nebo Kalkatou přímo spanile.

Úplně jiná věc je, že naděje spojované s dekolonizací na přelomu 50. a 60. let se skoro nikde nenaplnily. Afrika se propadala od vyhlášení nezávislosti do strašného zaostávání za zbytkem rozvojového světa a tak to pokračovalo až do poloviny 90. let. Ze států s vládou černošské většiny se na celém kontinentu slušně rozvíjela v podstatě jenom Botswana, zbytek představují různé odstíny zklamaných nadějí a očekávání. Moje bývalá kolegyně, která pocházela z Keni, mi vyprávěla, jak strašné rozčarování zažila jako dospívající studentka, když během jediného desetiletí představy o „rozvoji pro všechny“ zdegenerovaly do standardního afrického korupčního modelu. A to Keňa zdaleka nedopadla nejhůř – Uganda zažila mnohem horší pád za vlády Idiho Amina a úplné dno je samozřejmě rezervováno potenciálně nejbohatšímu Kongu. To je vzorovým příkladem země, kde „efektivní rabování“ bylo vystřídáČekání no pouze rabováním neefektivním, doprovázeným strašidelnou korupcí a periodickými vlnami konfliktů a násilí.

Dvě poslední dekády nebyly ztracené

Aktuální ekonomický vzestup subsaharské Afriky je ve všech zemích, které nejsou sužovány konfliktem, vidět nejen ve statistikách. Poslední dvě dekády tak nebyly ztracené a ve dvacítce nejrychleji rostoucích zemí najdete tenhle region bohatě zastoupen.

Ne všechno lze přičíst komoditnímu boomu, který je neoddělitelný od ekonomického růstu Číny, jež nasávala suroviny potřebné pro svůj rozvoj. Jak ekonomicky zmohutněla, pochopitelně se začala surovinově zajišťovat, a kde jinde než v zemích Západem poněkud opuštěných, přitom majících přesně to, co Čína potřebovala. A tak se v subsaharské Africe neuvěřitelně investičně rozmáchla. Podle věrohodných průzkumů americké organizace The Heritage Foundation (samotné čínské zdroje jsou informačně dosti skoupé) se čínské společnosti v subsaharské Africe uchytily v letech 2009 až 2014 se zakázkami v hodnotě sto miliard dolarů a objem vzájemného obchodu dosáhl 220 miliard dolarů (v roce 2014). Pro tucet zemí regionu představuje Čína nejméně tak významné exportní odbytiště jako Německo pro Česko (tj. více než 30 procent), přičemž průměrná váha za celou subsaharskou Afriku činila v roce 2014 vysokých 21 procent.

Nicméně podezření, že kontrakty s Číňany nejsou „fair deal“, je dnes v subsaharské Africe velmi rozšířené a obchody „infrastruktura za suroviny“ objektivně nejsou atraktivní v časech, kdy se mění cenové relace v neprospěch Afriky.

Vládnou si líp, ale…

Komoditní boom je sice passé, ale k růstovému výkonu přispěla i „kvalita“ vládnutí v subsaharské Africe. S tím, jak dorostla nová generace, která má vzdělání a netrpí postkoloniálním mindrákem, klesá i tolerance vůči kleptokracii. Naopak sílí porozumění pro to, že by měla skončit závislost na rozvojové pomoci Západu a jeho finančních institucí. Jsou země v subsaharské Africe, kde se dá podnikat a investovat, a je nepopiratelné, že úroveň makroekonomického managementu se od poloviny 90. let minulého století obrovsky zlepšila.

Lidé z mezinárodních finančních institucí potvrzují, že třeba v téhle poslední disciplíně na tom pokročilejší země subsaharské Afriky nejsou vůbec špatně, makroekonomické modelování a fiskální politiku se jejich lídři koneckonců učili na velmi slušných západních školách. V keňském Nairobi nebo v ugandské Kampale proto najdete na ministerstvu financí nebo v centrální bance solidně připravené kádry; jiná věc je mezera mezi špičkou a řadovými pracovníky v terénu.

Zisk a investiční mezera, kam se podíváš

„Investiční mezeru“ mezi potřebou infrastruktury, od dopravní přes energetickou až po telekomunikace, a skutečnými investicemi svého času Světová banka odhadla na 90 miliard dolarů ročně. Od té doby se ještě více rozevřela. Čína sice postavila v Africe přes 3800 kilometrů železnic a 4300 kilometrů silnic a financuje dnes o polovinu větší objem projektů než všechny mezinárodní rozvojové banky dohromady (v roce 2013 téměř 13,5 miliardy dolarů). To ovšem nekryje ani polovinu potřeby.

Ještě větší průrva než v dopravě existuje v energetice, kde nespolehlivé dodávky proudu v podstatě znemožňují vybudovat normálně fungující soukromý podnikatelský sektor. Ohromné problémy s dodávkami proudu pociťuje i s odstupem nejvyspělejší Jihoafrická republika. Malé a střední firmy, které potřebují pro svoje přežití samostatné generátory, nemohou být v mezinárodním měřítku se svojí produkcí nikdy konkurenceschopné. Prozatím je na tom subsaharská Afrika s energetikou asi tak, že na každého obyvatele připadá kapacita umožňující svítit třicetiwattovou žárovkou. Víc už nic.

Samozřejmě že největší mezera je v tom, jak zapojíte veškerou populaci do ekonomického rozvoje, jak investujete do vzdělání a zdravotnictví a jakou rovnost šancí obyvatelstvu přiznáte. Zanedbané školství znamená zanedbanou produktivitu, ale také nízkou nabídku kvalifikované pracovní síly, jež je proto poměrně drahá.

Chyby a slabiny se sčítají a výsledkem je nákladová struktura ve všech důležitých položkách (pracovní síla, energie, doprava, cena materiálových vstupů) horší než v zemích, které začínaly ze stejné úrovně, ale posunuly se dál. Převedeno na jednotkové pracovní náklady to znamená, že subsaharská Afrika je zejména ve zpracovatelském průmyslu třeba proti Vietnamu, Bangladéši, Kambodži nebo Indii nekonkurenceschopná a odstup se zvětšuje (viz graf).

Naděje růstových šampionů

Etiopie bývala dlouhé roky spojována s hladomorem, ale dneska je to z hlediska očekávaného průměrného ročního tempa růstu v letech 2014 až 2017 s 9,7 procenta jasná jednička. Přitom to není ekonomika, která by mohla stavět na nerostném bohatství. Hydroenergetický potenciál Modrého Nilu na severu a řeky Omo na jihu je ovšem ohromný a Etiopie se cílevědomě snaží jej využít. Když dokončí svoje přehrady na řece Omo, bude mít elektřiny habaděj, jenže vysuší přítok do keňského jezera Turkana a plány elektráren na Modrém Nilu si zase nadělá nepřátele v Súdánu a Egyptě. Ročně investuje do energetiky i do dopravní infrastruktury zdaleka nejvíc peněz v poměru ke svému HDP; zhruba tolik, co Čína v posledních dvaceti letech.

Po tom všem, co se napsalo o Demokratické republice Kongo, je možná trochu překvapivé, že druhé místo s 8,62 procenta očekávaného průměrného růstu by mělo připadnout právě jemu. Tahle země je však potenciálně opravdu bohatá a i mírné zkrocení chaosu dovede v jejím případě generovat pronikavý růst (z velmi nízkého základu).

Přehrada Grand Inga na řece Kongo na vodopádech nedaleko jejího ústí má energetický potenciál 39 tisíc megawattů, byla by tedy dvakrát větší než čínské Tři soutěsky, jenže předběžný rozpočet na vybudování činí osmdesát miliard dolarů. Pro zemi, která je zamořená korupcí a inherentně zatížená nestabilitou, bude možná lepší poohlédnout se po něčem menším, i když pořád působivém.

Vzor si může vzít v Keni, která otevřela před rokem největší geotermální elektrárnu na světě (280 megawattů), jež využívá zdrojů energie ve Velké příkopové propadlině. Tím Keňané snížili cenu výkonové elektřiny oproti předchozímu roku o 30 procent. Východ Konga má stejné možnosti.

Třetí nejrychleji rostoucí ekonomikou by mělo být Pobřeží slonoviny se 7,8 procenta průměrného ročního přírůstku, přitom na rozdíl od Etiopie a Konga jde na africké poměry o relativně vyspělou zemi, čtvrtý je Mosambik (7,3 procenta; ropa, uhlí, hydroenergetika), pátá Tanzanie (7,15 procenta), šestá Rwanda (7,12 procenta).

Posledně jmenovaný, hustě obydlený malý stát ve střední Africe, který zažil před dvaadvaceti lety genocidu, se od té doby změnil téměř k nepoznání. Investuje se nejen do infrastruktury, ale i do vzdělání nové generace (školy mají internet a děti notebooky), v zemi je pořádek a má patrný tah na bránu.

Afrika naléhavě potřebuje „good government“, tedy režim, který investuje nejen do dopravy a energetiky, ale také do zdravotnictví, do vzdělávání, telekomunikací. Režim, který v zásadě nechá lidi dělat, co si přejí, podle svých schopností a možností. Ve srovnání s chaosem občanských válek jsou i policejní státy vnímány jako v podstatě neškodné, zvlášť když většinu populace nenahánějí do kolchozů ani ji nuceně nepřesídlují. Říkejme tomu pokrok a zachovejme naději, že na třetí pokus se africký zázrak povede…

Graf

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče