Na kole za slony

13. října 2014, 00:00 - Miroslav Zámečník
13. října 2014, 00:00

Masivní vybíjení slonů pokračuje, ale ochránci přírody už šlapou pytlákům na paty, říká cestovatel Arthur Sniegon

V subsaharské Africe strávil Čech Arthur Sniegon s přestávkami více než pět let a zná ji jako málokdo. Viděl, jak v praxi vypadá takové „šetrné“ kácení tropických stromů, a stal se svědkem průmyslového vybíjení nejen slonů, ale i buvolů či hrochů. Začít tyto druhy zvířat chovat na maso ale podle něj není řešení. „Zjednodušeně by se dalo říct, že lepší než dlouze experimentovat s novými druhy je šoupnout každému vesničanovi za chýši časem prověřený kurník a králíkárnu,“ říká Sniegon.

* Jak se kluk z Třince dostane k tomu, že projede na kole pět tisíc kilometrů Středoafrickou republikou, oběma Kongy, Čadem, Kamerunem a Gabonem? Jak vás vůbec napadlo vydat se do pralesa na kole?

Nade všechno si cením svobody a právě nezávislé cestování na bicyklu mi umožňuje tuto svobodu využívat. Navíc přináší možnost poznat danou oblast vskutku důkladně a zažít dobrodružství a výzvy, které před motorizovaným pocestným jen tak nevyvstanou. Při plánování svých expedic napříč střední Afrikou jsem se snažil navštěvovat i poměrně vzdálená místa, a zvolit tedy kombinaci kola a kajaku bylo v tu chvíli logičtější než se například rozhodnout jít pěšky či cestovat na koni… Domnívám se, že minimálně ve třech oblastech v Kongu, Demokratické republice Kongo a Středoafrické republice jsem byl dost možná prvním zahraničním cyklistou, který tudy kdy projížděl. Nepovažuji se ale za pionýra ve smyslu dříve netušených sportovních výkonů – sport samotný pro mne nebyl cílem, ale spíše prostředkem, jak upozornit na nutnost ochrany přírody a ochrany slonů.

* Jak se tváří Afričané, když vidí osamělého bělocha na kole?

Myslím si, že většina Afričanů se při mém spatření tváří daleko lépe, než jak by reagoval běžný Čech, kterému by se špinavý a zpocený černoch na kole chtěl ubytovat přes noc na zahradě nebo v domě. Skutečně, přijetí místních lidí si nemohu vynachválit. Týká se to oblastí jak muslimských, například na severu Kamerunu a v Nigérii, kde již tehdy hrozilo nebezpečí ze strany organizace Boko Haram, tak i oblastí ryze křesťanských a animistických v pralesích. Pohostinné a milé lidi jsem však potkával i v noci ve městech jako Kinshasa, Douala nebo Lagos, která jsou považována za jedna z nejdrsnějších. Vždy jsem měl jen bezproblémové zkušenosti.

Tu a tam se stávalo, že jsem narazil na „blbce“ – obvykle uniformovaného nebo vybaveného nějakým razítkem, a tedy i pravomocí. Takoví lidé se na mně chtěli buď přiživit, anebo mi jen dát najevo, že v tu chvíli mají určitou moc. Nikdy ale nešlo do tuhého, dokonce ani v případě po zuby ozbrojených rebelů Seléka ve Středoafrické republice. I ze setkání s nimi jsem vždy vyvázl se ctí a s většinou svých peněz v kapse.

Samozřejmě za toto všechno vděčím do velké míry své andělici strážné, ale Afrika skutečně není v reálu tak nebezpečná, jak si ji mnohdy z tepla (chladu) domova představujeme…

* Založil jste organizaci Save Elephants, na vlastní oči jste viděl velký kus středoafrické přírody od Gabonu po Čad, jste očitým svědkem vybíjení pralesních i savanových slonů v této části Afriky. Jak na tom tedy dnes sloni jsou a jaké mají šance do budoucna?

Za rok a čtvrt posledního cestování po Africe jsem pozoroval 710 živých a viděl 170 mrtvých slonů či kusů slonoviny. Tato čísla vypovídají o mnohém. Střední Afrika je dnes jedním z nejkrvavějších bojišť, kde zuří válka mezi pytláky a ochránci slonů. Pytláci většinou mají navrch. Dlouhodobé studie ukazují, že až devět z deseti mrtvých slonů zde umírá kulkou, jen onen desátý zemře přirozenou smrtí. Z pralesních oblastí Konžské pánve ubylo za posledních deset let přes 60 procent pralesních slonů. Severněji – v savanách – není situace příznivější. V národním parku Zakouma v Čadu spadla populace slonů z 4500 na 450 jedinců za pár let. V Kamerunu zastřelili dárfúrští a čadští pytláci asi 700 slonů za dva měsíce a v Čadu jsem na vlastní oči viděl pohřebiště 90 slonů, kteří padli za jediný den. Zní to neuvěřitelně, ale přesto tady šance jsou. Zatím sloni ubývají a ještě nějakou dobu ubývat budou, ale alespoň na některých místech ochránci přírody náskok pytláků stahují a věřím, že sloni nevyhynou úplně, byť asi opravdu zmizí z většiny těch zbývajících území, kde jsou ještě dnes.

* Čínské firmy dnes stavějí infrastrukturu v celé Africe, jaký vliv má podle vás obrovské množství čínských pracovníků na ohrožené africké druhy?

Již mnohokrát bylo prokázáno, že určitá část čínských pracovníků se vedle svého zaměstnání věnuje i skupování a pašování slonoviny. Na letištích bývají zatýkáni Číňané s plnými kufry klů a v jisté konžské vesnici, kterou jsem mnohokrát projížděl, byla objevena v areálu čínské firmy malá dílna řezbářů slonoviny. A především ony několikatunové zásilky slonoviny v námořních kontejnerech mířící ilegálně na asijské trhy jistě nejsou baleny jen Afričany samotnými, aniž by se na tom Číňané podíleli a celý byznys koordinovali, upláceli všechny okolo a sami bohatli. Za několik posledních let se situace v Africe zhoršila kvůli čínské přítomnosti nejen pro slony, ale také pro vodní želvy, jejichž maso Číňané milují, a pro luskouny, jejichž šupiny jsou v čínské medicíně ceněny ze stejně primitivních důvodů jako nosorožčí rohy… Ostatně, materiál je to stejný: keratin, jako naše nehty.

* Už máte pětiletou zkušenost se střední Afrikou – můžete posoudit, zda a jak se vyvíjí postoj samotných Afričanů a vládních orgánů k ochraně přírody?

Pět let je sice krátká doba, ale poznávám tam stále více lidí, kteří se rozhodli bojovat za správnou věc. Proces je však pomalý a tím, že není důsledně podporován „shora“ samotnými vládami, je posun k lepšímu viditelný vždy jen v rámci iniciativ jednotlivců a nově vznikajících občanských organizací. Trvalá a úspěšná snaha o změnu poměrů k lepšímu ze strany vlád se tu téměř nevidí. Většinou všechno zůstává jen na papíře.

* Jsou mezi jednotlivými zeměmi, které jste poznal, ve vztahu k ochraně přírodního bohatství nějaké rozdíly?

Je asi každému jasné, že bohatá, uranem, ropou i mírem obdařená země jako Gabon, kde žije milion a půl lidí, bude mít asi jiné podmínky pro ochranu přírody než takové Kongo (Kinshasa), na jehož východě pokračuje válka, země je rozdrobena mezi bojující povstalecké skupiny, vládne zde korupce a země je přelidněná. Není tedy až takovým paradoxem, že v několikanásobně menším Gabonu dnes přežívá mnohonásobně více slonů než v obrovitém Kongu. I Gabon by sice mohl být ještě zodpovědnější vůči svým lesům a mohl by je šetřit více, zvláště když má jiné zdroje, ale obecně je jednou ze „zelenějších“ zemí. Republika Kongo (Brazzaville) má v poslední době také pozitivnější přístup a totéž platí o Čadu, jehož prezident je sám velkým zastáncem boje proti pytláctví. Letos zjara například osobně zažehl hranici s tunou ilegální slonoviny a slíbil, že bude dál podporovat strážce parků. Zajímavé je porovnat si míru vnímání korupce podle Transparency International a velikost sloní populace v dané zemi. Nepřímá úměra je až příliš zjevná na to, aby to byla jen shoda okolností. Stejně jako je největším motorem pytlačení na straně jedné čínská poptávka, tak je korupce na straně druhé tím, co ten motor promazává a drží v chodu…

* Našel jste tam aspoň jednu dřevařskou, těžařskou nebo stavební firmu, které by nebylo jedno, jak její aktivity působí na životní prostředí?

Jak rád bych byl odpověděl, že ano… Bohužel ale takový příklad neznám. Nevylučuji to, ale nesetkal jsem se s tím. Nejvíce pozornosti jsem věnoval dřevařským společnostem v regionu. Z vlastní zkušenosti a na základě rozhovorů s dalšími lidmi vím, že se žádná dřevařská společnost nechová, jak by měla. I když rezignuji na absolutní zachování divočiny a smířím se s těžbou, tak i tam by se daly najít kompromisy. Probíhá tam hlavně selektivní těžba, což je ten lepší scénář. Kus po kuse jsou káceny ty největší exempláře ceněných druhů stromů. Dostat se k nim ovšem vyžaduje tvorbu tisíců kilometrů cest v hustém pralese, takže ve výsledku padne mnohem více stromů, než firmy oficiálně uvádějí. Celkové škody na stojícím pralese dosahují v extrémních případech i několika desítek procent, třebaže ve výsledku jde jenom o nějaká dvě procenta stromů… Dalším hříchem těžařů je skutečnost, že nekontrolují vzniklé cesty, a ty jsou tak využívány pytláky či ilegálními hledači zlata a diamantů. Bez cest by do nitra pralesa tak snadno nepronikli. Firmy přivedou do dříve panenské divočiny kvanta zaměstnanců i s rodinami, ale nezajistí jim obnovitelný přísun potravin a hlavně masa. Na dřevorubce se tedy naváže kasta lovců (pytláků), kteří celou nově vzniklou komunitu zásobují masem – čímkoli, co se v lese pohne. Nedříve padnou lidoopi, buvoli, hroši… (nejlepší poměr mezi počtem vystřelené munice a množstvím získaného masa), poté se loví i menší zvěř. Vedení firem o tom samozřejmě ví – tržnice jsou plné masa –, ale nijak to neřeší. Některé dřevařské společnosti jsou opatřeny „zelenou nálepkou“ přísnější certifikace a to jim umožňuje vytvářet si u zákazníků v Evropě jakousi ekologickou image. Bohužel ani tato certifikace mnohdy neodpovídá situaci v terénu, takže bez velké nadsázky lze říct, že jediným správným rozhodnutím je nekupovat vůbec žádné tropické dřevo.

* Máte nějaký recept na to, co dělat proti vylovení veškeré zvěře na maso široko daleko? Má smysl chovat některé druhy pro komerční účely?

Koncepčně je otázka lovu lesních zvířat za účelem konzumace daleko obtížněji řešitelným problémem než třeba těžba vzácných dřevin nebo pytláctví pro slonovinu. Slonovinu totiž nepotřebuje vůbec nikdo a tropického dřeva také nikdo ne tolik, kolik se dnes těží. Tyto dva byznysy jsou v rukou bohatých jednotlivců a malých skupin lidí. S masem zvířat je to jiné – všichni něco musíme jíst. Lov zvířat – třeba i těch chráněných – by byl v měřítku domorodých vesnic pro tamní spotřebu docela v pořádku a populace zvířat by se stačily obnovovat. Problém nastává, když se lidé z velkých afrických měst stále živí masem z lesa, které je na periferiích země poté loveno až industriálním tempem. Afričané dokonce vozí uzené či sušené maso i do Evropy – během jediného týdne bylo na letišti v Paříži zabaveno pět tun masa z Afriky! Četl jsem zajímavou studii o kladech a záporech chovu místních druhů zvířat pro maso. Mne osobně ta představa láká, ale vím, že všespásné řešení to není. Když totiž vezmeme v úvahu, že „konvenční“ druhy hospodářských zvířat byly na produktivitu (rozmnožovací rychlost, počet mláďat ve vrhu, odolnost vůči stresu) šlechtěny stovky a tisíce let, nemohou jim v tomto místní druhy příliš konkurovat. Zjednodušeně by se tedy dalo říct, že lepší než dlouze experimentovat s novými druhy je šoupnout každému vesničanovi za chýši časem prověřený kurník a králíkárnu… Z dlouhodobějšího hlediska by bylo samozřejmě ještě lepší směrovat produkci živočišných proteinů do chovu hmyzu. To je nejčistší řešení, a ač to mnozí z nás neradi slyší, přichází i do Evropy a časem bude vepřové, hovězí i drůbeží stále více nahrazovat.

* Právě jste se vrátil z Konga, kde jste s kynoložkou Hanou Böhmovou pomáhali rozjíždět projekt vyhledávání pašované slonoviny speciálně vycvičenými psy. Jak jste na tenhle nápad přišli?

Využít psy při hledání pašované slonoviny, dalších chráněných zvířat a zbraní mě napadlo, když jsem se loni několik týdnů věnoval práci dobrovolníka při vyšetřování ilegálních trhů se slonovinou. Uvědomil jsem si, jak moc by psi mohli proces prohledávání vozů, přístavů i letišť urychlit a zefektivnit. Při dostatečném množství psů by se navíc v zemích, jako je Kongo nebo Gabon, kde je jen několik hlavních silničních tahů, mohlo podařit tyto tepny ilegálního obchodu téměř stoprocentně blokovat. Pes je neuplatitelný, a hlavním úkolem tedy zůstává najít vhodné místní psovody. V první fázi tohoto projektu jsme spolupracovali s neziskovkou PALF, která letos zajistila první dva psy z Izraele. Paralelně totiž tentýž nápad jako já dostal koordinátor této organizace Naftali Honig a na mých bedrech spočívalo zajistit odbornou asistenci na několik dalších měsíců. Hanka, žena na mateřské dovolené, matka dvouleté dcerky, bez znalosti světových jazyků a bez předešlé zkušenosti z Afriky, je asi tou nejméně pravděpodobnou osobou, která by měla tuto nabídku přijmout – přesto právě ona vyrazila na dva měsíce na rovník jako dobrovolnice.

* Je nějaká reálná šance, že by Češi víc přispěli k ochraně středoafrické přírody, třeba zrovna výcvikem psů?

Možností, jak zajistit pro ochranu africké divočiny dostatek psů a psovodů, je několik. Kromě Hanky, se kterou máme další plány, jak psy pro Konga zajistit, dále komunikuji s několika jinými jednotlivci a velké naděje vkládám také do dlouholetých zkušeností a skvělého zázemí výcvikového střediska celníků. Věřím, že se mi podaří vytvořit vzájemně spolupracující skupinu lidí, jejichž hlavním cílem je skutečně ochrana slonů.

* Jak financujte cesty; z čeho vlastně žijete?

Poslední cestu ve dvou do Konga se nám podařilo uskutečnit jen díky velké podpoře veřejnosti, ať již podporovatelů spolku Save Elephants, nebo pomocí darů z jistého crowdfundingového serveru. Tento koncept se nám osvědčil a rádi bychom jej zkusili znovu při financování vývoje speciálního GPS obojku na slony s detektorem střelby. Co se naší psovodí mise týče, velmi nám finančně i mediálně pomohla také liberecká zoo. Při předchozích cestách mi čas od času jakožto dobrovolníkovi životní náklady kryla organizace, se kterou jsem zrovna spolupracoval; nicméně většinu expedice bylo vždy třeba zaplatit z vlastních zdrojů. Určitou část jsem získal například psaním reportáží, ale z valné většiny mi pomohla moje skvělá rodina. Oba rodiče věří tomu, o co usiluji, oba mají k přírodě blízko, proto jsem se na ně mohl spolehnout, když to bylo potřeba. Africké sloní projekty ještě stále nejsou mým zaměstnáním, které by mi přinášelo byť jen minimální finanční příjem, což mne, pravda, docela limituje, ale věřím, že od toho zlomu, kdy už budu soběstačný a řekněme „trvale udržitelný“, nejsem daleko. l

Lepší než dlouze experimentovat s novými druhy je šoupnout každému vesničanovi za chýši časem prověřený kurník a králíkárnu. Většina Afričanů se při mém spatření tvářila daleko lépe, než jak by reagoval běžný Čech, kterému by se špinavý a zpocený černoch na kole chtěl ubytovat přes noc na zahradě nebo v domě. Stejně jako je největším motorem pytlačení na straně jedné čínská poptávka, tak je korupce na straně druhé tím, co ten motor promazává a drží v chodu.

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče