Mýtus o vzdělání

15. června 2015, 00:00 - RICARDO HAUSMANN
15. června 2015, 00:00

Musíme najít růstovou strategii pro tuto generaci. Návrat do školy to opravdu není

V éře vyznačující se politickou polarizací a programovou paralýzou bychom měli slavit každou širokou shodu na ekonomické strategii. To, na čem se většina ekonomů shodne, je například idea, že klíčem k inkluzivnímu růstu je – slovy britského premiéra Tonyho Blaira z předvolební kampaně v roce 2001 – „vzdělání, vzdělání, vzdělání“. Když zvýšíme dostupnost vzdělání a zlepšíme kvalitu výuky, dostaví se udržitelný a spravedlivý růst.

Jak by řekli Italové: magari fosse vero. Kéž by to byla pravda. Nadšení pro vzdělání je naprosto pochopitelné. Přejeme si pro svoje děti to nejlepší, protože chceme, aby měly v životě na výběr kompletní škálu možností, aby mohly poznávat divy světa a odhalovat jeho záhady. Víme také, že vzdělanější lidé obvykle vydělávají víc peněz.

Význam vzdělání je nezpochybnitelný – koneckonců se učením živím, tak doufám, že má nějakou hodnotu. Ale jestli můžeme vzdělání považovat za strategii vhodnou ke zvýšení ekonomického růstu, to je jiná záležitost. Většina lidí si pod lepším vzděláním představuje víc let strávených ve škole a vyšší kvalitou vzdělání rozumějí efektivní osvojení dovedností. Ale pohání to ekonomický růst?

GLOBÁLNÍ EXPERIMENT Kampaň za lepší vzdělání je každopádně experimentem, který aktuálně provádíme v globálním měřítku. A jak upozorňuje můj kolega z Harvardu Lant Pritchett, dlouhodobé přínosy tohoto experimentu jsou překvapivě neuspokojivé. Za padesát let mezi lety 1960 a 2010 se průměrný čas, který tráví globální pracovní síla ve škole, ztrojnásobil – z 2,8 roku na 8,3 roku. To znamená, že průměrný dělník v mediánovém státu nekončí školu v polovině základní školy, ale až v polovině střední.

O kolik bohatší by tyto země měly být?

V roce 1965 měla Francie pracovní sílu, která v průměru odcházela ze školy po pěti letech, a per capita příjem 14 tisíc dolarů (v cenách roku 2005). V roce 2010 měly země se stejnou úrovní vzdělanosti per capita příjem méně než tisíc dolarů.

V roce 1960 byly země se vzdělávací úrovní 8,3 roku školy 5,5krát bohatší než ty s 2,8 roku školy. Ovšem země, které zvýšily počet školních let z 2,8 v roce 1960 na 8,3 v roce 2010, jsou jen o 167 procent bohatší.

Tento nárůst navíc z větší části nelze přičíst na konto vzdělání, jelikož pracovníci v roce 2010 měli výhodu technologií, které byly o padesát let pokročilejší než ty v roce 1960. Z toho jasně vyplývá, že k prosperitě je zapotřebí víc než jen vzdělání.

Jak to tak bývá, jsou zkušenosti jednotlivých zemí výmluvnější než průměr. Čína začínala v roce 1960 s nižší úrovní vzdělanosti než Tunisko, Mexiko, Keňa či Írán, a navíc se do roku 2010 v tomto ohledu rozvinula méně. A přesto z pohledu ekonomického růstu Čína všechny tyto země válcovala. Totéž platí pro Thajsko a Indonésii v porovnání s Filipínami, Kamerunem, Ghanou nebo Panamou. Opět je zřejmé, že rychle rostoucí země musejí dělat kromě vzdělání ještě něco.

Podobně výmluvné jsou i rozdíly uvnitř jednotlivých zemí. V Mexiku se průměrný příjem mužů ve věku 25 až 30 let s dokončeným základním vzděláním liší více než trojnásobně mezi nejchudšími a nejbohatšími částmi země. Tento rozdíl nemůže souviset s kvalitou vzdělání, protože ti, kteří se přestěhovali z chudších částí do těch bohatších, rovněž vydělávali víc.

DALŠÍ ŠPATNÉ ZPRÁVY A tím špatné zprávy pro fanoušky „vzdělání, vzdělání, vzdělání“ nekončí: Většinu ovládaných dovedností si pracovní síla osvojila až při samotné práci. Nositelem know­how ve společnosti jsou firmy, nikoli školy. Ve většině moderních firem se čerstvým absolventům škol otevírá méně než 15 procent pracovních pozic. To znamená, že zaměstnavatelé požadují něco, co školství nemůže poskytnout – a ani se to od něj neočekává.

Když vzdělávacím nadšencům předložíte tato fakta, často tvrdí, že vzdělání je nezbytnou, nikoli však postačující podmínkou růstu. Ale v tom případě investice do vzdělání pravděpodobně nebude příliš přínosná, pokud není splněna druhá podmínka. Koneckonců typická země s deseti lety školy měla v roce 2010 per capita příjem 30 tisíc dolarů, země jako Albánie, Arménie a Šrí Lanka se stejnou úrovní vzdělání nedosáhly ani pěti tisíc dolarů. Ať už těm zemím brání ve zbohatnutí cokoli, není to nedostatek vzdělání.

Důchod státu tvoří suma výkonů jednotlivých pracovníků. Chceme­li zvýšit důchod, musíme zvýšit produktivitu pracovníků. Za to, že jsou lidé někde produktivnější než jinde, evidentně nemůže úroveň vzdělání, ale „něco ve vodě“. Úspěšná strategie růstu musí rozpoznat, co to „něco“ je.

Aby nedošlo k mýlce – vzdělání podle všeho skutečně zvyšuje produktivitu. Ale když tvrdíte, že vzdělání je vaší strategií růstu, de facto lámete hůl nad každým, kdo už prošel vzdělávacím systémem – nad většinou starších 18 let a téměř nad všemi nad 25 let. Je to strategie, která ignoruje potenciál, jímž disponuje sto procent dnešní pracovní síly, 98 procent zítřejší pracovní síly a obrovské množství lidí, kteří tu budou za půl století.

Kvůli strategii výlučně zaměřené na vzdělání budou všichni litovat, že se narodili tak brzy.

Tato generace je moc stará na to, aby mohla přijmout vzdělání za svou růstovou strategii. Potřebuje takovou strategii, která jí umožní zvýšit produktivitu – a tak vytvořit zdroje, jež je možné investovat do vzdělání příští generace. Už jen s ohledem na budoucí generace musíme vymyslet vhodnou růstovou strategii sami pro sebe. A ta strategie nemůže spočívat v tom, že se vrátíme do školy.

O autorovi| RICARDO HAUSMANN, ředitel Centra pro mezinárodní rozvoj a profesor praxe hospodářského rozvoje na Fakultě státní správy Johna F. Kennedyho při Harvardově univerzitě, bývalý venezuelský ministr plánování

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče