Mystifikace jménem Appian

14. října 2013, 00:00 - Matěj Štětka
14. října 2013, 00:00

Bývalého uhlobarona a nynějšího buddhistu Antonína Koláčka patrně čeká po čtvrtečním rozsudku ve Švýcarsku i role kriminálníka

Málokdo svým soukromým i profesionálním životem ukázal, čeho všeho bylo možné v divokých privatizačních letech dosáhnout a jak snadno to je možné ztratit, jako Antonín Koláček. Na jednu stranu špatný rétor, velmi nedůvěřivý a uzavřený člověk. Na druhou stranu geniální stratég, velkorysý a novým myšlenkám otevřený chlapík. Aspoň donedávna.

Jak si koupit oblibu Koláček se narodil v roce 1959 v Přílepech na Kroměřížsku a vyrůstal v Holešově. Absolvoval obor ekonomika a řízení na Vysoké škole chemicko-technologické a poté nastoupil jako personalista do holešovských čokoládoven. Ještě dnes má kolem sebe několik lidí z té doby a ti se těší jeho důvěře.

Koláčkův let mezi hvězdy českého byznysu však odstartovalo jiné angažmá. A to když v roce 1990 nastoupil do pozice vrchního ředitele pro personalistiku, řízení a organizaci v Komerční bance. Teprve v té době patrně dostala volný průchod jeho neskutečná pracovitost, kreativita i vizionářství. „Pracoval od šesti a domů odcházel po deváté,“ popisují Koláčkovo nasazení jeho tehdejší kolegové.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. V roce 1992 vytvořil se souhlasem tehdejších nadřízených mzdovou reformu, která v tuzemském bankovním světě neměla obdoby. „Meziročně stouply platy v rozmezí o 60 až 80 procent,“ vzpomíná jeden z jeho spolupracovníků a dodává: „Zaměstnanci ho za to milovali, naproti tomu Václav Klaus v roli ministra financí s oblibou používal termín mzdový štváč Koláček.“ Jeho dalším počinem byl vznik Bankovního fondu penzijního nadlepšení, což bylo zájmové sdružení právnických osob tvořené většinou velkých bank. Jak uvádějí pamětníci, v mnohém předběhlo dobu. „Fond byl natolik úspěšný, že musel být zrušen a rozpuštěn do standardních komerčních fondů těchto bank,“ tvrdí jeden z nich.

Ze zachránce manažerem Koláčkova obliba v bance ho na podzim roku 1993 vynesla do dozorčí rady Komerční banky, kam ho zvolili zaměstnanci. A vydržel tam osm let. Už na začátku léta roku 1995 navíc přišel do Mostecké uhelné společnosti (MUS) na post ředitele pro strategický rozvoj a člena představenstva. Současně s ním se během několika málo let v představenstvu, dozorčí radě i na manažerských postech firmy objevila jména, o nichž je hodně slyšet ještě dnes: Oldřich Klimecký, Vasil Bobela, Luboš Měkota, Petr Pudil, Jiří Diviš, Jacques de Groote. A mezi několika tisíci zaměstnanci se krůček po krůčku začala vytvářet legenda jménem Antonín Koláček. Manažera, který zachrání hnědouhelné hornictví a Mosteckou uhelnou před drtivým kolapsem expresivně popsaným v řadě studií vzniklých buď v samotné MUS, anebo za její peníze. V srpnu roku 1998, zhruba dva měsíce před prvním číslem týdeníku Euro, se Koláček stal předsedou představenstva a v podstatě neomezeným pánem nad Mosteckou uhelnou. O soukromí Antonín Koláček tehdy nemluvil. Vědělo se jen, že je rozvedený a z manželství má dvě děti, syna a dceru.

Mostecká uhelná společnost měla sice tehdy ekonomickou sílu, ale společenský status jejího vedení nebyl příliš vysoký. A to navzdory skutečnosti, že Koláček i jeho lidé, které do těžební společnosti přivedl z Prahy, se to snažili změnit. MUS byla stále vnímána jako regionální firma ze severu. Příležitost přišla teprve s Appian Group a s ní i nová Koláčkova image. Ze „zachránce severních Čech“ se stal „manažer s nadnárodním přesahem“.

ČEZ na dosah Česká vláda v červenci roku 1999 rozhodla o prodeji zbylého státního podílu v Mostecké uhelné společnosti do rukou Appian Group za 650 milionů korun. Završila tím tříletý proces skupování akcií a přechodu MUS do Koláčkovy skupiny. Události okolo těžební firmy nabraly rychle obrátky.

Po dohodě se státem a za jeho peníze spustila MUS v roce 2000 projekt lukrativního zavření Kohinooru, posledního hnědouhelného dolu v zemi. Všeobecný vzájemný penzijní fond, který Mostecká uhelná získala před časem ze zkrachovalé Agrobanky na popud Antonína Koláčka, prodala britské pojišťovně Commercial Union. MUS se zbavila také s energetikou nesouvisející mostecké továrny na šunky Bilbo a hotelu Grandchant ve Svinčicích.

Appian byl tehdy vidět všude. Nakoupil teplárny, založil Vysokou školu finanční a správní, sponzoroval nejenom čistě regionální mostecký Hipodrom a fotbal, ale i Národní muzeum, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, připravoval partnerství s národním parkem České Švýcarsko. Sponzoroval i rekonstrukci Jeleního příkopu na Pražském hradě, za což mu Václav Havel veřejně poděkoval. Vznikl nadační fond Most naděje, který rozdával statisícové částky pro sociálně slabé. A Antonín Koláček poprvé začal veřejně prezentovat svůj zájem o duchovno, o Tibet i o buddhismus.

Vrchol přišel na podzim roku 2002. Po zhruba roční přípravě vláda souhlasila s tím, že Appianu, iluzi velkého amerického investora, prodá Škodu Plzeň tehdy řízenou budoucím šéfem elektrárenské společnosti ČEZ Martinem Romanem. Nikdo neměl pochybnosti.

„Určitě se to řešilo a zjišťovaly se poměry nabyvatele, ale byla to primárně věc ministra financí. Appian se tvářil jako mezinárodní investiční firma provázaná nějakým způsobem s Mosteckou uhelnou,“ vzpomíná nynější premiér v demisi a tehdejší ministr průmyslu Jiří Rusnok. Antonín Koláček však v tu chvíli udělal osudovou chybu. Jak později přiznal, měl skutečnou vlastnickou strukturu zveřejnit a možná by se věci odehrávaly jinak.

Koláček byl v dobách své největší slávy společně s Petrem Kellnerem v médiích přirovnáván k mecenášům a průmyslníkům první republiky.

V Appianu se připravovaly projekty a plány velkého holdingu. Pozornost se upínala k sousedním silnějším Severočeským dolům i k samotné elektrárenské společnosti ČEZ. Plánoval se odchod manažerů, kteří dosud byli utajovanými vlastníky Appianu, a jejich nahrazení profesionály jak ve Škodovce, tak v MUS.

Jenže něco se stalo. Najednou se začali objevovat lidé, kteří připomínali podivné okolnosti „koupě“ Mostecké uhelné a zpochybňovali lež jménem Appian. Manažerská transformace byla neúspěšná. Někteří nechtěli své pozice opustit, jiní chtěli nové posty získat. A akvizice Škodovky jim připadala jako dobrá příležitost.

Osudové Švýcarsko Smrtící ránu dostal Antonín Koláček a jeho Appian na podzim roku 2002. Ze statutárních orgánů musel chvatně zmizet Jacques de Groote, bývalý ředitel Světové banky a člověk, jenž dodával skupině největší nadnárodní lesk. Ve Švýcarsku se totiž začal na veřejnosti propírat spor týkající se de Groota a jeho obchodního partnera. Pracně budovaná pověst Appianu šla do kytek. V soutěži o Severočeské doly Appian pohořel a s ním shořela i vize nového ČEZ. Nenávratně skončila éra Appianu a Antonín Koláček a jeho blízcí začali tušit, že není daleko doba, kdy na ně dojde.

Série majetkových a finančních transakcí, která odtajnila staronové vlastníky a na jejichž konci byl zánik Mostecké uhelné, Appianu i odchod Antonína Koláčka ze všech funkcí, se rozběhla v roce 2003. Cíl: maximalizovat zisk pro všechny zúčastněné. Koláček se poté stáhl do ústraní, v tomto období se znovu oženil, aby se o pár let později podruhé rozvedl.

V roce 2006 založil duchovní centrum Maitrea, financoval zrod mateřské školky a věnoval se dalším sponzorským aktivitám. O dva roky později prodal svůj podíl v Mostecké uhelné. Miliardářovo impérium v průběhu několika málo let získal Pavel Tykač.

Švýcarská prokuratura na podzim roku 2011 obvinila Antonína Koláčka spolu s ostatními aktéry divoké privatizace MUS z praní špinavých peněz a dalších machinací. Ještě předtím nařídila zablokovat přibližně třináct miliard korun, které měla Koláčkova skupina na svých kontech ve švýcarských bankách. Na konci loňského roku majetek skupiny zablokovala i česká policie, ovšem na majetek Antonína Koláčka odhadovaný na osm až deset miliard korun nedosáhla. Nevlastní ho totiž přímo, ale prostřednictvím firem, jež ovládá. Letos v červenci švýcarští žalobci pro Antonína Koláčka a další bývalé manažery MUS navrhli pět let vězení, zabavení majetku na úhradu škod a zaplacení vysokých pokut. Minulý týden padl rozsudek. Za podvod, praní špinavých peněz a porušování povinnosti při správě cizího majetku poslal, zatím nepravomocně, Antonína Koláčka švýcarský soud do vězení na 52 měsíců. l

O autorovi| Matěj Štětka * stetka@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče