Mnoho much jednou ranou. Ruský zásah v Sýrii nese typický putinovský rukopis

01. listopadu 2015, 06:07 - Daniel Deyl
01. listopadu 2015, 06:07

Vladimir Putin dokáže být přesvědčivý. „My jsme terorismus zažili a uděláme všechno, abychom tu zkušenost nezopakovali,“ říkal novinářům 29. září v New Yorku, kde OSN jednala o Sýrii (s obvyklým výsledkem, to jest žádným). Tou dobou již bylo dobře známo, že z Ruska létají do Sýrie obří transportní letouny a v nich vojáci a těžká bojová technika v čele s tanky. Putin nasadil tvář rozhodného mírotvůrce, jehož je v syrské válce potřeba. Pro jeho zemi je to výhodné již méně.

Ta role přímo volala po obsazení: bylo to jen několik dnů předtím, než Američané uznali, že jejich záměr vyzbrojovat vzbouřence proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi selhal. Kdo čekal na smysluplnou iniciativu ze strany Evropské unie nebo Číny, musel být zklamán.

Ruský prezident se tedy role ujal, ovšem jinak, než se očekávalo. Den poté, co na Manhattanu brojil proti terorismu, začala ruská letadla útočit na cíle v Sýrii.

Jejich terčem však nebyl Islámský stát, jak se do té doby všeobecně předpokládalo, nýbrž v drtivé většině pozice umírněných povstalců (viz mapa), tedy právě těch účastníků tamního nepřehledného konfliktu, kteří těžili z podpory USA. (Po pravdě řečeno, mnoho z té podpory dosud nevzešlo: Islámský stát má dnes podle BBC na 30 tisíc bojovníků, zhruba stejně, jako měl před začátkem amerického vstupu na scénu.) Rusové tento záměr popírají, ale na cílení jejich útoků se shodují všechny informační zdroje.

Ruská akce tak notně přiživila již polozapomenutou disciplínu politických věd, kremlologii. Z kombinace známých faktů, náznaků a prohlášení ruského prezidenta se zbytek světa snaží jako v době studené války vyčíst, co svou akcí na Blízkém východě Rusové sledují a co od nich lze očekávat dál.

Vojenské dobrodružství je na první pohled nelogické; když naposled Rusové válčili čtyři tisíce kilometrů od Moskvy, vrátili se domů s porážkou a bylo jich o 14 tisíc méně – řeč je o Afghánistánu z let 1979 až 1989. Ačkoli však Vladimiru Putinovi do hlavy nikdo nevidí, je zjevné, že mu akce může přinést užitek na několika frontách najednou.

1. Vnější nepřítel

Ekonomika je v recesi (a podle všeho v ní bude ještě za rok) a Putinovo postavení tím může utrpět. Co je v takové chvíli pro vůdce lepšího než válka?

V této souvislosti nelze podcenit sílu kremelské propagandistické mašiny: ještě na konci září bylo podle průzkumu moskevského výzkumného ústavu Levada Center proti ruské účasti v syrské válce 72 procent Rusů. Ve druhém říjnovém týdnu, poté, co Putin spustil propagandistickou masáž na téma boje proti terorismu, už bylo proti jen 39 procent a 56 pro.

2. „Dobrovolníci"

Žoldnéřské bandy, které Putin neoficiálně zaměstnal (či dosud zaměstnává) na Ukrajině, pomalu přicházejí o kšeft. Jejich návrat domů ve velkém by mohl mít negativní vedlejší následky.

Poslední takovou nepříjemností byla vražda Borise Němcova, patrně zosnovaná tajnou službou tak, aby přinutila Putina vystoupit proti zdánlivému objednavateli, čečenskému bossovi Ramzanu Kadyrovovi, který si ve svém kavkazském panství začal příliš vyskakovat. Je tedy jen dobře, když ostří hoši od Doněcka dostanou možnost prodat své zkušenosti někde dost daleko od Moskvy.

3. Strategický význam

Sýrie zprostředkovává Moskvě jediný přímý vstup do Středozemního moře a je jediným zbývajícím spojencem na Blízkém východě; kromě toho je i významným odběratelem ropné infrastruktury.

Pokud Putin neudrží Asada u moci, nebude z toho nejspíš fungovat nic. To by byla citelná ztráta v oblasti, v níž si po pádu Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího Rusové další ztráty dovolit nemohou.

Kdo hraje o co (zvětšíte kliknutím)

4. Jednání o sankcích

Z Ruska oslabeného levnou ropou a sankcemi činí Putinův válečný tah hráče, s nímž je nutno znovu počítat. A Moskvě se to bude brzy hodit – na prosinec jsou naplánována jednání s Evropskou unií a USA o budoucnosti sankcí. Jak Barack Obama, tak Angela Merkelová již signalizovali, že jsou ochotni v Sýrii – v rámci boje proti Islámskému státu – tolerovat pokračování Asadovy vlády.

Pokračování sankcí se jim bude prosazovat nesrovnatelně obtížněji ve chvíli, kdy Rusko bude jejich nenahraditelným válečným spojencem. „Syrský gambit je zjevně zacílen na překonání mezinárodní izolace způsobené ukrajinskou krizí,“ napsal Alexandr Golc z listu Ježedněvnyj žurnal, uznávaný jako autorita na vojenské záležitosti, pro Moscow Times.

5. Ropa

Jedním z žádoucích vedlejších efektů zintenzivnění války v Sýrii (kde Asadův režim začal letos po čtyřech letech povážlivě ztrácet) je nejistota na ropném trhu.

Představa prodloužení konfliktu a fakt, že dnes jsou tam ruské a americké zájmy ve vzájemném střetu, by mohly vyhnat cenu ropy nahoru; vývoj ceny od začátku října tomu trochu nasvědčuje (viz graf). Počítejme spolu: Rusko denně vytěží jedenáct milionů barelů ropy, tedy něco přes čtyři miliardy ročně. Pokud by válka vytlačila cenu o pouhých patnáct dolarů (na stále nízkých 60 dolarů za barel), Rusové utrží 60 miliard dolarů navíc – což je obnos, jejž Putin vyčlenil do zvláštního fondu, ze kterého válku financuje.

Všechny tyto uvedené výhody, jež Putinovi může účast v syrské válce přinést, však mají jeden společný zádrhel: jsou obrannou reakcí na události, na jejichž běh má Rusko jen malý vliv.

Je jen otázkou času, kdy se jednotlivé postupy hašení různých Putinových problémů obrátí jeden proti druhému. Když ruská válečná letadla na začátku října dvakrát narušila turecký vzdušný prostor, nechal se slyšet tamní prezident Recep Tayyip Erdogan, že „pokud Rusko přijde o spojence v Ankaře, přijde o hodně“.

Podobně se vyvíjí situace s ropou: podle serveru Oilprice.com vyjednávali Rusové v posledních týdnech se Saúdskou Arábií o možnosti omezit těžbu, což by ceny ropy zvedlo. Namísto toho zvolil Putin jednostranný krok, jenž navíc jde proti zájmům Rijádu, takže koordinace omezení těžby padá.

Platí to obecně: jen obtížně si lze představit vývoj, za nějž by účast v syrské válce pomohla dlouhodobě Rusku, a ne jen krátkodobě Putinovi.

VLADIMIR I. CHAMELEON
Vladimir Putin chce od počátku své vlády „obnovu silného Ruska“, ale sám sebe prezentuje v různých rolích, podle situace. Za poslední tři roky tak změnil image hned několikrát.
PUTIN-TECHNOKRAT, TUHÝ CHLAPÍK
Tak vládl od silvestra roku 1999, kdy se dostal do prezidentského křesla. Z koňského sedla, v němž pro fotografy sedával do půl těla svlečený, spoléhal na to, že rozvoj jeho země zaplatí drahá ropa. Zatočil s politickými oponenty, neposlušnými oligarchy i čečenskými separatisty.
PUTIN-ARCIKONZERVATIVEC
Zhruba kolem roku 2012 zpozoroval šanci těžit doma i v zahraničí z pověsti zastánce konzervativních hodnot. Tato role kulminovala zákonem proti homosexuální propagandě (v Rusku oblíbeným, na Západě kritizovaným). Tehdy také začal Putin podporovat západoevropskou krajní pravici.
SJEDNOTITEL RUSKÝCH ZEMÍ
Ukrajinská krize v letech 2013 až 2014 mu dala možnost zařadit se po bok Ivana Hrozného, Petra Velikého a Josifa Stalina: anexí Krymu si vydobyl neoficiální, ale v Rusku významný přídomek „sjednotitel zemí“. ANTIFAŠISTA V téže době přestal Putin veřejně hrát konzervativní kartu. Naopak, na Ukrajině začal hájit zájmy tamního rusky mluvícího obyvatelstva proti kyjevské „fašistické vládě“. Slovo fašismus má v Rusku dodnes velkou váhu.
ZACHRÁNCE EVROPY
Syrská intervence propůjčuje Putinovi kabát evropského mesiáše. „Třikrát jsme zachránili Evropu před barbary: před Mongoly, Napoleonem a Hitlerem,“ řekla v bohorovném rozporu s fakty mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová.

Čtěte také:

Sarkozy: Skončeme s izolací Ruska, v syrské krizi je nepostradatelné

Moskva potvrdila kontakty se Svobodnou syrskou armádou

FoxNews: Rusové do Sýrie přepravují íránské zbraně, porušují sankce OSN

Mohlo by vás zajímat

Společnost GameCo Development připravuje novinku. Výherní terminály s videohrami by měly v Americe spustit během října.

Videohry jako hazard: americká kasina spouští novinku

 Guvernér ČNB Jiří Rusnok

Dříve než ve druhém čtvrtletí 2017 intervence neukončíme, zopakovala ČNB

rejdařův sen. Takto by měl podle plánů Ředitelství vodních cest vypadat úsek Labe pod Děčínem, který je poslední neregulovanou částí řeky od soutoku s Vltavou.

Nekonečný příběh děčínského jezu. Připomínky má Brusel

 Dálnice v ČR - ilustrační foto

V roce 2017 se začne stavět 140 kilometrů dálnic

ilustrační foto

Průzkum: Lokální producenti a pěstitelé jsou stále více „in“

Ilustrační foto

Soumrak obnovitelných zdrojů? ERÚ s jejich podporou nepočítá

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče