Minulost v matrixu

30. června 2014, 00:00 - TOMÁŠ PERGLER
30. června 2014, 00:00

Pokud odmítáme věřit dokumentům po StB, můžeme rovnou začít přepisovat dějiny

Víme houby, co bylo, říkával s nadsázkou pan profesor Vladimír Nálevka na semináři, kde se nám, tehdejším studentům historie, snažil vštípit zdravou míru skepse k dochovaným pramenům. S minulostí už to tak bývá. To, co se stalo, nikdy nemůžeme popsat se stoprocentní věrností. Uplynulé děje vždycky hodnotíme jen podle toho, co se dochovalo - v paměti, pramenech, záznamech nebo jen z fragmentů nádob. I kdybychom nahráli celý život jednoho člověka na kameru, nevznikne o něm ucelený obraz. Myšlenky, motivy, podvědomí - nic z toho se zaznamenat nedá.

Přesto nemůžeme minulost brát jako něco automaticky neurčitého, zpochybnitelného.

Bez jejího popisu se v normálním životě neobejdeme.

Když si kupujeme nějakou ne úplně novou věc, například dům nebo auto, cítíme mnohem větší jistotu, pokud se dochovaly původní projekty nebo záznamy o opravách. Podobně to platí také při hodnocení člověka. Také u něj chceme logicky vědět, co má za sebou a jakými prošel poruchami. Více než dva tisíce let spoléháme při hodnocení minulosti hlavně na písemné prameny, nejlépe úřední či státní povahy. Mnohdy jsou nekompletní či poškozené. I proto je v rámci možností ověřujeme, srovnáváme a interpretujeme.

Už z podstaty je ale chápeme jako spolehlivé.

Bez nějakých pochyb se tak učíme (a věříme tomu), že Karel IV. založil v roce 1348 první českou univerzitu, že před sto lety zabili v Sarajevu následníka trůnu Františka Ferdinanda nebo že Václav Havel podepsal Chartu 77.

Po rozsudku bratislavského soudu ve sporu mezi Andrejem Babišem a Ústavem paměti národa (ÚPN) se ale zdá, že bychom měli změnit přístup. Ani tucet dochovaných záznamů z dílny Státní bezpečnosti, navzájem souvisejících a vypracovaných podle tehdy platných směrnic, nestačí k tomu, abychom mohli tvrdit, že ministr financí Andrej Babiš je právem zapsaný mezi agenty komunistické tajné služby.

Babiš samozřejmě není jediný. Slabá paměť bývalých příslušníků StB (nebo spíš jejich náhle jasné vzpomínky na to, jak se v práci zabývali hlavně falšováním dokumentů o svých agentech) už „osvobodila“ mnoho bývalých spolupracovníků, včetně kolegů z jiných podniků zahraničního obchodu.

Případ Babiš versus ÚPN byl pochopitelně nejsledovanější a zřejmě poznamená obecný náhled na důvěryhodnost materiálů bývalé tajné policie. Ústavy, které v Česku a jiných postkomunistických zemích zkoumají právě dokumenty represivních bezpečnostních složek, to podle logiky ministrovy kauzy můžou rovnou zabalit.

Jak si ale vysvětlit, že zrovna a pouze ve vojensky řízené totalitní instituci, jejíž složky procházely různými typy vnitřní kontroly, docházelo k tak rozsáhlým manipulacím s osobními písemnostmi? Neměli bychom pak relativizovat také další údaje z té doby, například členství v KSČ nebo Svazu československosovětského přátelství?

Andrej Babiš se při svém nástupu do politiky často oháněl slovy, že je třeba skoncovat s korupčním „matrixem“. Soudní verdikt, jenž smetl ze stolu de facto úřední policejní záznamy, nám jiný matrix naopak vnucuje.

O autorovi| pergler@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče