Michelin za jednoduchost

16. června 2014, 00:00 - Michal Půr
16. června 2014, 00:00

Uspěla v čistě mužském světě, první michelinskou hvězdu získala v 25 letech a 11 let pracovala pro kaviárového cara. Do Prahy zavítala uznávaná francouzská šéfkuchařka Rougui Diaová

Žijeme ve zlaté době šéfkuchařů. Jsou všude. Koukají na nás z obrazovky, jejich kuchařky zabírají podstatnou část knihkupectví, někteří z nich jsou větší celebrity než rockové hvězdy a mění naše jídelníčky rychleji než kdykoli v minulosti. Ale kam zmizely ženy? Ano, v televizi můžete vidět Nigellu Lawsonovou, Rachael Rayovou, ale to jsou televizní celebrity, nikoli šéfkuchařky.

V Česku žádnou kuchyni v nejlépe hodnocených restauracích nevede žena. Mohl by to však změnit trend, kdy některé podniky začínají do země vozit zkušené kuchaře a často i kuchařky ze zahraničí. Málokdy je to ovšem skutečná kuchařská celebrita. O to větší událostí bylo, když nedávno dorazila a v pražském Siddharta Café několik dní vařila Rougui Diaová, šéfkuchařka pařížské Le Vraymonde. V restauraci, která patří pařížskému Budha-Bar Hotelu vaří teprve od loňského roku, ale předtím získala věhlas jako šéfkuchařka podniku Le Petrossian 144, který nepatří nikomu „menšímu“ než kaviárovému carovi Armenu Petrossianovi.

Odmalička v kuchyni „Moji rodiče přijeli do Francie v šedesátých letech. Otec byl neustále v práci a matka se starala o celou naši velkou rodinu. Moje role byla v kuchyni a vždy jsem to chtěla dělat. O práci šéfkuchaře u Petrossiana se mi ani nezdálo, protože to byl luxus, a každý mi říkal, že nemám šanci. Nicméně pan Petrossian mi vždy věřil a já jsem na sobě tvrdě pracovala,“ řekla v rozhovoru s týdeníkem Euro.

Pokud by osmatřicetiletá Francouzka na sobě neměla rondon, málokdo by tipoval, že vede poměrně velkou hotelovou kuchyni. Na první pohled je velmi plachá, mluví potichu a každou odpověď si rozmýšlí. V kuchyni je tomu naopak. U Petrossiana vystřídala dalšího známého kuchaře Philippa Conticiniho a v roce 2001 – v pouhých 25 letech – získala michelinskou hvězdu.

„Obrátilo to můj svět vzhůru nohama. Na začátku jsem byla hodně nervózní, dnes jsem daleko klidnější. Stejně jako řadu ostatních šéfkuchařů to i mě zbavilo napětí,“ vzpomíná na zlomový moment kariéry. Cestu mezi kuchařské celebrity jí neotevřely experimenty, ale poctivá francouzská kuchyně občas ovlivněná tou senegalskou. „Sama mám nejraději dušené telecí maso. Samozřejmě mám ráda i africkou kuchyni, zejména pak tu senegalskou.

Vyhovuje mi také brazilská kuchyně,“ dodává.

Mezi speciality Rougui Diaové patří kombinace masa s exotickým ovocem, v Česku spíše raritní záležitost. To potvrzuje i šéfkuchař Siddharta Café Josef Vojtěch. „Nejsem moc příznivcem ovoce k masu a moc to nectím. Ona to ale používá. Zatímco my si dáme do salátu okurku, oni si dají například mango. Já tohle nedělám, protože tu chuť takhle nejsem schopen vnímat. Ona dokáže tropické ovoce kombinovat s masem fantasticky,“ říká.

Stačí tři ingredience Pro Vojtěcha je vaření se sympatickou Francouzkou velkou školou. Sám měl možnost v pařížském Budha-Bar Hotelu také vařit v rámci výměnného programu, který tento hotelový řetězec pořádá. Diaová pro něj byla skvělým příkladem, že cesta na francouzské kulinářské nebe vede skrz jednoduchou kuchyni a kvalitní suroviny. „Je to dost krátká doba, abych začal vnímat, jak cítí to jídlo. To bych jí musel koukat pod ruce třeba tři čtvrtě roku. Je to spíš o tom, jak jednoduchá kuchyně musí být. Svět už to bere tak, že jídlo se skládá ze tří věcí, není to z dvou set věcí. Rougui ví, co činí, a je to člověk, který moc nedělá chyby. Je tam obrovská zkušenost, to je vidět. Pozná se to už během hodiny,“ říká Vojtěch.

Pokud by chtěla nějaká česká kuchařka osud Diaové následovat, musí se připravit na nemilosrdnou řeholi. Prosadit se v mužském světě je v Česku možná ještě těžší než v Paříži, a i tam musejí ženy kvůli kuchařské kariéře přinášet nemalé oběti. „Když jsem s vařením začínala, měla jsem o 12 kilo více, než mám teď. Pořád jsem pracovala a pracovala a celkem přirozeně jsem zhubla. Je to fyzicky velmi tvrdá práce a musíte opravdu chtít, abyste to vydrželi. Týden před příjezdem do Prahy jsem spala jen tři hodiny denně, protože jsem v Paříži měla obrovské množství práce,“ uzavírá Diaová. l

O autorovi| Michal Půr, pur@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče