mezi artem a komercí

16. července 2012, 00:00 - Alena Prokopová
16. července 2012, 00:00

Osobnosti, kterým jde především o kvalitu, se už vyprofilovaly. Kontinuita postojů u nich jde ruku v ruce se zájmem o prosazení českého filmu v zahraničí

Nacházet talenty a inspirovat je, pomáhat k životu zajímavým projektům, dávat dohromady ty správné lidi – také to je práce filmového producenta v malé zemi uprostřed Evropy. Ta přitom už minimálně deset let není žádnou exotickou lokalitou, která by se měla v rámci euroregionu uměle udržovat při životě prostřednictvím nějakých „charitativních“ dotací. Česká republika je od roku 1992 součástí evropského filmového trhu a řada našich producentů sdílí pocit, že dokáže tvořit a stabilizovat středoevropský kulturní prostor.

Investoři, které oslovují, mají samozřejmě vlastní očekávání, ať už jde o zisk či reklamu. Pro producenty může být film především byznysem, ale může se stát také cestou, jak se vyjadřovat k některým problémům současnosti.

A to nejen v rámci České republiky. Uspět na mezinárodní scéně je však obtížné. Na domácí snímky čeští diváci chodí tradičně víc než na hollywoodské trháky. Jakmile se však titul dostane do evropských, či dokonce amerických kontextů, nastávají potíže.

Průnik díky Rumunům „Před dvaceti lety jsme ve filmech řešili svoje vlastní problémy a pro svět to mohlo být zajímavé,“ podotýká producent Pavel Strnad. „Situace však není vyrovnaná. Tématy, která jsou ve filmové Evropě momentálně aktuální, se u nás stále ještě zabýváme se zpožděním.“

V mezinárodním kontextu stojí český film v pozadí, zazářit se teprve chystá. Dobře je to vidět na zájmu velkých mezinárodních filmových festivalů. Podobně jako do boje o americké Oscary ani do soutěžních sekcí na MFF v Cannes, Berlíně nebo v Benátkách české filmy zatím nedorostly. Střetávají se i s faktem, že některé oblasti jsou pro svět momentálně filmařsky atraktivnější. Třeba Pouta (2010) producenta Vratislava Šlajera na cestě k zahraničním úspěchům upozadila rumunská nová vlna.

Způsoby, jak situaci změnit, existují. Jednou z důležitých platforem propojujících české filmaře s evropskými i zámořskými tvůrci začal nabízet Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Nové cesty k ochraně a prosazování českých filmařů hledá Asociace producentů v audiovizi, založená v roce 1994. Ta iniciovala vznik Českého filmového centra, zviditelňujícího naši kinematografii v zahraničí a lákajícího k nám zahraniční produkce. Důležitou roli v uplynulých deseti letech sehrála i Česká filmová komora, zajišťující fungování českého zastoupení v evropském programu na podporu audiovizuálního průmyslu Media.

Tuzemští producenti, o kterých bude vzápětí řeč, sice mají vesměs „mezinárodní“ aspirace, ale myslí především na to, že podporovat kvalitu českého filmu je třeba soustředěně a soustavně. Vycházejí přitom z vlastního vkusu a zkušeností i z letitých vazeb na kvalitní tvůrčí zázemí. I tak se totiž mohou zrodit projekty, které budou nadčasové a osloví i zahraniční publikum.

Zisk není jen finanční (radim procházka) „O zisk mi jde vždy a za všech okolností, ne vždycky to ovšem musí být ten finanční,“ proPonor hlašuje Radim Procházka – nezávislý producent spjatý s tvorbou dvou významných, nekomerčních českých filmařů: dokumentaristy klasika Karla Vachka a jeho o generaci mladšího, neméně ceněného kolegy Roberta Sedláčka. Oba tvůrce provází pověst vášnivých filmařských rebelů a diskutérů.

V květnu Procházka prostřednictvím Národního filmového archivu uvedl do kinodistribuce nejnovější, více než tříhodinový Vachkův opus Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid. A loni dostal do kin zatím poslední Sedláčkův opus Rodina je základ státu. Ten je jedním z nejzajímavějších domácích titulů posledních let. Čeští filmoví kritici mu dokonce udělili svou výroční filmovou cenu jako nejlepšímu filmu roku 2011.

Sám Radim Procházka patří mezi producenty s tvůrčím zázemím: vystudoval dokument na pražské FAMU (kde byl jeho profesorem právě Karel Vachek). Film se pro Procházku jako pro autora i producenta stal prostředkem k vyjádření politických názorů.

Společně s novinářem Petrem Fischerem režíroval pro televizi středometrážní „antiklausovský“ snímek Papírový atentát (2007), s Robertem Sedláčkem Procházka spolupracoval na řadě publicistických i střihových dokumentů. A poté přešel k produkci Sedláčkových hraných snímků: před Rodinou produkčně podpořil jeho ceněný debut Pravidla lži (2006) i Největšího z Čechů (2010).

„Za svůj největší úspěch považuji, že se stále živím jako producent filmů a televizních pořadů, které dělám z vnitřního přesvědčení,“ prohlašuje Radim Procházka. „V roli podnikatele ale vlastně dělám všechno pro to, abych byl neúspěšný. Vyrábím produkty, u kterých jsou náklady o jeden řád vyšší než výnosy. Pokud tedy nějaké výnosy vůbec mám.“ O tom, že hodnota Procházkovy práce není jen virtuální, ovšem svědčí skutečnost, že na pirátských internetových serverech si vedou v počtu stažení mimořádně dobře.

Pozitivní stránka Negativu (Pavel Strnad a spol.) Důležité místo na české producentské scéně zaujímá společnost Negativ, kterou její zakladatelé Pavel Strnad a Petr Oukropec zformovali během svých studií na FAMU v polovině devadesátých let. Oba tak patří k první generaci, která po listopadu 1989 ve svobodných tržních podmínkách rozvinula své profesionální producentské vzdělání.

Mentorem zakladatelů Negativu se stal zkušený Čestmír Kopecký. Po jeho vzoru Strnad s Oukropcem okamžitě vsadili na debuty: na Indiánské léto (1995) Saši Gedeona a Šeptej (1996) Davida Ondříčka. Nevěrné hry (2003) zase byly celovečerní hranou prvotinou animátorky Michaely Pavlátové. Mistry (2004) se na režisérské scéně uvedl Marek Najbrt. Výhrou pro Negativ bylo ovšem především Štěstí (2005) jednoho z nejoceňovanějších „uměleckých“ režisérů současnosti Bohdana Slámy. Projekt režisérových Divokých včel však v Negativu v roce 2001 odmítli a samotné Štěstí měl původně produkovat Strnadův kolega Vratislav Šlajer ze společnosti Bionaut.

„My si se Šlajerem projekty často navzájem přihráváme,“ vysvětluje Strnad, jenž spolu s kolegy z Negativu realizoval i další Slámovy úspěšné snímky – Venkovského učitele (2008) a Čtyři slunce (2012). Podle Strnada osobní sympatie a pozorumění přirozeně generují další spolupráci. V roce 2009 tak mohl získat „producentského“ Českého lva za následující Najbrtův snímek – drama z období heydrichiády Protektor (2009). A na červenec Negativ chystá premiéru Najbrtovy bláznivé „kámošské“ komedie Polski film.

„Lidi, se kterými jsme něco dělali, jsou většinou naši vrstevníci a kamarádi,“ připomíná Strnad. S Pavlátovou proto Negativ realizoval Děti noci (2008) a s Petrem Zelenkou po Roku ďábla (2002) i Příběhy obyčejného šílenství (2005). Po deseti letech trvání ovšem Negativ ke své „generační“ produkci připojil i spolupráci s režisérskou veteránkou Věrou Chytilovou (Hezké chvilky bez záruky, 2006). Helenu Třeštíkovou zase společnost oslovila nápadem uvádět její dokumenty v kinech.

„Česká televize neudělala nikdy nic pro to, aby filmy Třeštíkové dostala do zahraničí nebo na festivaly,“ vysvětluje Strnad, který spolu s další osobností Negativu Kateřinou Černou produkoval režisérčin časosběrný dokument Marcela (2006). Veleúspěšné tažení Třeštíkové českými kiny a domácími a mezinárodními festivaly díky nim pokračovalo snímky René (2008) a Katka (2010).

V současnosti má Negativ na svém kontě celkem třicet čtyři Českých lvů (čtyři z nich za nejlepší film roku). Funguje s pěticí producentských osobností spojených podobným vkusem: k otcům zakladatelům Strnadovi a Oukropcovi totiž kromě Kateřiny Černé přibyli Milan Kuchynka a Marta Dudáková. K loňským úspěchům společnosti patří i historické drama Tomáše Luňáka Alois Nebel inspirované kultovním komiksem Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka a realizované náročnou metodou rotoskopie.

Umění je prima (Vratislav Šlajer) Další z úspěšných českých producentů z první „profesionální“ generace Vratislav Šlajer je spoluzakladatelem společnosti Bionaut.

Jeho filmografii zdobí především kriticky ceněné drama z éry normalizace Pouta (2010). Divácky náročný snímek s temnou atmosférou neměl vysokou návštěvnost (do kina na něj přišlo kolem 30 tisíc diváků). Pět Českých lvů (včetně ceny za nejlepší film roku) a stejný počet Cen české filmové kritiky však zvýšilo návštěvnost o plných dvacet procent.

Obchodní strategií u tohoto filmu je trvanlivost: jeho hodnota se v čase jen navyšuje. Na úspěch Pout se dá navíc navázat: se scenáristou Ondřejem Štindlem a režisérem Radimem Špačkem Šlajer chystá obdobně pojaté drama Místa.

„Je možné, že jednou vznikne něco jako trilogie,“ naznačuje producent, který má ve čtyřiatřiceti letech ve svém portfoliu téměř dvacet realizovaných projektů. Patří mezi ně rodinné drama Smradi (2002) zkušeného Zdeňka Tyce či poetická díla Marie Procházkové Žralok v hlavě (2005) a Kdopak by se vlka bál (2008). Šlajer ovšem produkuje také dokumenty Martina Marečka a podílel se na dokumentárním portrétu Věry Chytilové Pátrání po Ester (2005).

Vizitkou Bionautu se stala i Vendeta (2011). V souvislosti s režijním debutem Miroslava Ondruše Šlajer – samozřejmě nikoli poprvé – poznal omezení Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Množství peněz ve fondu je totiž kolísavé, což české producenty nutí spoléhat se spíše na soukromé zdroje, které se musejí investorovi vrátit.

Právě to je nutí vyrábět filmy orientované pouze na českého diváka, které se pak často obtížně prodávají do zahraničí.

„Malý“ žánrový projekt Vendeta ve fázi scénáře působil na soukromé investory a partnery jako příliš riskantní. Po natočení se však ukázalo, že je komerčně zajímavý, načež ho koupila TV Nova. Dělení na komerční a nekomerční projekty je tak podle Šlajerových měřítek vlastně dost zavádějící. Podle tohoto producenta to má žánrový projekt paradoxně na českém trhu těžší než artový film, pro nějž existuje určitá skupina diváků i podpora médií.

Šlajer se v tomto směru opírá o vlastní zkušenost. Je totiž majitelem sesterské společnosti Bionautu – FilmBrigade, která se věnuje komerčním aktivitám. Pro TV Prima vyrobila seriály Letiště, Přešlapy nebo Zázraky života. Mezi domácími „artovými“ producenty si tak Vratislav Šlajer udržuje výlučnou pozici. Jeho snaha harmonizovat zkušenosti z navenek protikladných oblastí filmového podnikání ovšem působí inspirativně a třeba otevře cestu i další generaci českých producentů.

O autorovi| Alena Prokopová, spolupracovnice redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče