Mediální impérium politického šejdíře

06. ledna 2014, 00:00 - Josef Kašpar
06. ledna 2014, 00:00

Vliv a majetek Silvia Berlusconiho vysvětlují, proč se jeho kariéra sice blíží závěru, ale zatím stále ještě neskončila

Soudní peripetie a neslavný konec politické kariéry Silvia Berlusconiho v loňském roce do značné míry zakryly to, co mediálního magnáta dostalo do popředí zájmu nejen v Itálii, ale po celém světě – byznys.

„Silvio Berlusconi uspěl tam, kde mnozí italští podnikatelé utrpěli fiasko, a k tomu je třeba dodat, že za celou dobu nebyl ani jeden z přibližně 6400 přímých zaměstnanců jeho holdingu Mediaset propuštěn,“ uznal nedávno známý italský novinář a spisovatel Corrado Augias, který dlouhá léta píše pro římský deník La Repubblica, úhlavního protivníka Berlusconiho a jeho politicko-hospodářských kruhů.

„On sice jako podnikatel uspěl, ale jen tam, kde měl v rámci italského trhu politicky chráněné loviště, do tvrdého boje na světovém trhu se nikdy nedal, jak to například udělaly firmy Benetton či Luxottica,“ napsal ve stejném deníku šéf ekonomické rubriky Massimo Giannini.

Pravdu mají nejspíš oba. Jisté je, že Silvio Berlusconi nebyl vždy jen oním „šejdířem“, za kterého jej svého času označil někdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Nutno ovšem dodat, že Mediaset, který je na milánské burze od roku 1996, jen v krizovém roce 2012 utrpěl ztráty ve výši 239 milionů eur. Podle posledních zpráv během prvních devíti měsíců roku 2013 holding opět vykázal nižší zisk, přesto budou i letos vypláceny dividendy, i když menší než v minulosti. Obrat holdingu dosahuje přibližně čtyř miliard eur.

Televizní developer Berlusconi se do televizního podnikání pustil v září 1978, kdy založil malou televizní stanici Telemilano. Vysílala z rezidenční čtvrti Milano Due, kterou o pár let dříve postavil sám Berlusconi. Brzy dostal jeden z nápadů, které mu přinesly úspěch – veřejnoprávní televize RAI byla od roku 1954 zvyklá na monopol a nereagovala, když Berlusconi přetáhl do své televizní stanice, která se mezitím přejmenovala na Canale 5, některé tehdejší hvězdy italského televizního nebe v čele s „otcem“ moderátorů Mikem Bongiornem.

Komerční úspěch bývalého developera Berlusconiho přiměl dva velké vydavatele, aby to zkusili také. Ale neuspěli a v televizním byznysu prodělali obrovské peníze, které je téměř přivedly k bankrotu. V roce 1982 boloňský podnikatel Edilio Rusconi prodal svůj kanál Italia 1 Berlusconimu a v roce 1984 totéž udělal i jeho milánský konkurent Lodo Mondadori se svou vysílačkou Rete 4 (nebo Retequattro).

Berlusconi si na rozdíl od nich založil vlastní společnost na prodej televizní reklamy Publitalia 80, která porazila konkurenci. Berlusconi měl také dobrý čich na spolupracovníky – jeho pravou rukou dodnes zůstal Fedele Confalonieri, který oficiálně vede Mediaset od roku 1994, kdy se Berlusconi dal na politiku. Dalším z nich je Adriano Galliani, jenž mu pomohl k akvizici slavného fotbalového týmu AC Milán, který on sám už 25 let vede. Za tu dobu klub získal 27 trofejí. A to byl v zemi, kde fotbal je jednou z mála věcí, které spojují uklízečku s generálním ředitelem, opravdu dobrý tah.

Tak se zrodil holding Fininvest, který se stal skutečným konkurentem RAI. V roce 1987 koupil Berlusconi čtvrtou stanici Italia 7, která byla určena mužskému publiku. Tu ale musel v roce 1994 opustit, protože nový zákon zakázal vlastnictví více než tří televizních stanic. Rozmach firmy a stále větší příjmy pak přesto vedly k obrovskému růstu vlivu Berlusconiho na italskou společnost.

Tato skutečnost je dodnes předmětem politických polemik i debat v soudních síních.

Itálií v roce 1992 otřásla obrovská korupční aféra tzv. čistých rukou, jež během několika měsíců vedla k rozkladu pěti politických stran, které se od roku 1946 střídaly ve vládě. Bývalých komunistů (kteří se mezitím přejmenovali na Demokratickou stranu levice) se aféra dotkla jen okrajově. Zda to bylo úmyslné, je dodnes předmětem polemik. V březnu 1994 se konaly předčasné volby, ve kterých byla levicová koalice jasným favoritem. Berlusconi se však rozhodl proti ní vystoupit. Během tří měsíců zorganizoval novou politickou stranu nazvanou Forza Italia (nikoli Vzhůru, Itálie, jak se to často u nás překládá, ale fotbalové Itálie, do toho), uzavřel koaliční dohodu s bývalým neofašistickým hnutím MSI a separatistickou Ligou Severu. A překvapivě vyhrál. „Nicméně Fedele Confalonieri jednou přiznal, že v roce 1994 Berlusconi nešel do politiky kvůli obavám z komunistů, ale protože v té době byla jeho firma natolik zadlužená, že jí hrozil bankrot. Od té doby cena jeho podniků vzrostla několikanásobně,“ tvrdí však již citovaný spisovatel Augias.

V roce 1996 se Fininvest stala součástí akciové společnosti Mediaset, která vstoupila na milánskou burzu. Kapitál byl v té době hodnocen na 8,2 bilionu italských lir, jedna akcie se prodávala za 7000 lir (asi 3,62 eura). Nebyl problém najít rychle přibližně 300 tisíc akcionářů, přičemž největší balík (38,98 procenta) akcií majetkem holdingu zůstal.

V roce 1998 Berlusconiho rodina odmítla nabídku australského magnáta Ruperta Murdocha, který chtěl Mediaset za sedm bilionů lir koupit. Berlusconiho stanice Canale 5, Rete 1 a Retequattro se na sledovanosti italské televize podílejí od počátku 90. let přibližně 40 procenty. Poslední dobou se tento podíl sice poněkud snížil, ale to se týká i veřejnoprávní televize RAI. V Itálii se začala více prosazovat konkurence satelitní televize Sky vlastněná Murdochem (přibližně 4,2 milionu abonentů) i soukromé televize LA7 turínské společnosti Cairo Communications.

Podle názoru řady odborníků bude tento podíl dále klesat, protože mladé ročníky raději sledují internet a sociální sítě než klasické televizní vysílání.

Berlusconi se pokusil konkurovat Murdochovi vlastní satelitní platformou Mediaset Premium. Tím se zabývá hlavně Berlusconiho nejstarší syn Piersilvio, který je také náměstkem předsedy správní rady celého holdingu. Přestože se Mediasetu podařilo nakoupit velmi bohatý repertoár některých amerických filmových majors jako Columbia či Warner Brothers, Murdochův kanál Sky si na italském trhu stále drží první místo.

Obě platformy si také konkurují v přenosu fotbalových zápasů za velmi přístupné ceny (maximálně 50 eur měsíčně). Tato konkurence přinesla Italům změnu, které by ještě před 15 lety nikdo nevěřil. S výjimkou důležitých zápasů a evropských soutěží zeje velká většina ligových stadionů (s částečnou výjimkou Neapole a Říma) prázdnotou. Zastaralé stadiony, vysoké ceny vstupenek a násilnosti fanoušků přiměly i nadšené fanoušky k tomu, aby se na ligu dívali doma při kávě a sušenkách.

Zrození magnáta Berlusconimu přinesly úspěch především seriály (začalo to Dallasem) a různé zábavné programy. Televizní noviny se objevily až v roce 1991. V té době se ještě opravdu nedalo říci, že by všechny držely „stranickou linii“, jak se u nás říkalo za bývalého režimu. Lépe řečeno, proti „pravým a levým úchylkáglobal řům“ bojovaly televizní zprávy stanic Italia 1 a Retequattro a v podstatě se obracely k publiku, které by Berlusconiho hájilo, i kdyby vidělo, že zapálil Říšský sněm. Tedy v podstatě pro menšinu diváctva.

Naopak televizní noviny Canale 5 byly velmi sledovány, a co se počtu diváků týká, často konkurovaly i veřejnoprávnímu zpravodajství RAI. Řídil je mladý novinář Enrico Mentana, který dal zprávám nebývalý švih a snažil se o objektivitu. Vydržel ve vedení asi deset let. Berlusconi ve stále obtížnější situaci chtěl nakonec i po něm, aby se postavil na jeho stranu. Mentana to odmítl a dnes je velmi sledovaným šéfredaktorem televizních novin již zmíněné LA7.

Canale 5 se mezitím přizpůsobil. Totéž platí i o drtivé většině politických talk-show, která stojí otevřeně na straně Berlusconiho a stejně jako on útočí na soudce, prokurátory, levici a různé „zrádce“, kterých během posledních let značně přibylo.

Stejnou kritiku ale není možné adresovat na vlastní televizní produkci holdingu. Firma disponuje velkými ateliéry v Římě a Miláně. Svého času získala popularitu svými reality show, pro které si získala výhradní postavení, i když v posledních letech tento formát poněkud upadl. Mediaset v roce 2000 založil produkční společnost Tao Due, jejíž seriály měly značný úspěch i v zahraničí. Confalonieri také jako dobrý manažer do zábavných programů několikrát pozval i herce či komiky známé svou averzí vůči magnátovi. „Udělal to jen proto, aby Berlusconi mohl říct, že penízky si vezmou, ale za to mu dají facku,“ komentuje novinář Marco Travaglio.

Totéž se dá říci i o dvou největších italských knižních vydavatelstvích – Rizzoli a Mondadori, jež se různými cestami dostala do rukou Berlusconiho. Podle milánského i nejvyššího kasačního soudu magnát podplatil jednoho soudce, který prodej Mondadori schválil. A za to nyní Berlusconiho odsoudili k zaplacení 500 milionů eur odškodnění jeho konkurentu Carlu De Benedettimu. Faktem ovšem je, že mnoho úspěšných autorů, kteří po léta kritizují Berlusconiho, u Mondadori i Rizzoli svá díla bez problémů publikují. Donedávna mezi nimi byl i nejslavnější italský spisovatel současnosti Umberto Eco. Vydavatelství, která publikují i celou řadu časopisů, úspěšně řídí nejstarší dcera Berlusconiho Marina, o které se občas říká, že by mohla převzít po otci i politické žezlo. To však ona vehementně popírá.

Denní tisk (Il Giornale a Libero) i politický týdeník Panorama jsou naopak zjevně na straně Berlusconiho rodiny. Neváhají organizovat ostré, často velmi pomlouvačné kampaně zvláště proti bývalým společníkům či partnerům Berlusconiho, kteří se od něj vzdálili.

Mediaset se během posledních deseti let stal také největším producentem italských filmů. V roce 2007 byla založena společnost Medusa, která se zabývá jejich produkcí i distribucí. Medusa je rovněž spoluvlastníkem řetězce multikin společně s Warner Village Cinemas.

Zahraniční výboje V pozadí zájmu zahraničních médií přitom zůstala další část Berlusconiho impéria, která je z finančního hlediska mimořádně významná. Jedná se o banku Mediolanum vedenou Enniem Dorisem. V této bance, která operuje především prostřednictvím internetu, má Fininvest 38procentní podíl.

Pověst bankovního domu se základním kapitálem 600 milionů eur je velmi dobrá. Když došlo ke krachu americké banky Lehman Brothers, Mediolanum se spontánně zavázala pokrýt veškeré ztráty svých klientů, kteří jejím prostřednictvím investovali v USA, a zavázala se rovněž nesnížit akcionářům dividendu. Mediolanum spravuje i vlastní pojišťovnu. Mediaset se pokusil o rozšíření svých aktivit i v zahraničí. Ve dvou případech se to podařilo, v dalších dvou nikoliv. V roce 2003 se Mediaset stal hlavním akcionářem španělského televizního holdingu Telecinco, který je s 15procentní sledovaností na prvním místě, přičemž jeho společnost Publiespaňa kontroluje třetinu reklamního trhu v zemi.

Zprávy posledních dní hovoří i o tom, že Mediaset společně se španělskou Telefónicou plánují nákup rozhodujícího podílu v tamní digitální televizi Digital+, která patří společnosti Prisa. Berlusconi by mohl kontrolovat i přední madridský list El País, protože Prisa právě prochází obtížnou finanční restrukturalizací.

Společně s Telecinco se Mediasetu podařil ještě větší úspěch: v roce 2007 firma zvítězila s 2,6 miliardy eur v soutěži o kontrolu společnosti Endemol se sídlem v Amsterdamu, která je mezinárodním tahounem v produkci televizních formátů a je činná v 25 zemích všech kontinentů.

Neúspěchy utrpěl Berlusconi v Německu a hlavně ve Francii. V Paříži společně s průmyslníkem Jérârem Seydouxem založil v roce 1985 první francouzskou soukromou televizní společnost La Cinq. Ta přestala vysílat kvůli finančním potížím v roce 1992. Berlusconi je přesvědčen, že krach byl důsledkem nepřátelského postoje francouzské vlády a především tehdejšího prezidenta Françoise

Mitterranda. V Německu se koncem 80. let pokusil Berlusoni o totéž, ale od úmyslu po několika měsících upustil. Postoj tehdejší bonnské vlády byl jasně negativní.

Stručný nástin hlavních aktivit holdingu Mediaset a jejich obrovský rozsah snad ozřejmuje, proč část italského establishmentu zůstává houževnatým nepřítelem Berlusconiho.

Magnátovi se navzdory velkému úsilí nikdy nepodařilo získat kontrolu nad nejvýznamnějšími italskými deníky jako Corriere della Sera, La Repubblica, La Stampa či Il sole24 ore. Berlusconiho vliv a majetek však také vysvětlují, proč se bez ohledu na nedávný rozsudek nejvyššího soudu a ztrátu senátorského křesla jeho kariéra sice blíží závěru, ale zatím stále ještě neskončila. l

Berlusconimu přinesly úspěch především seriály a různé zábavné programy. Televizní noviny se objevily až v roce 1991. Mediaset se během posledních deseti let stal také největším producentem italských filmů.

O autorovi| Josef Kašpar, Řím • spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče