Mazaná Čína a tvrdohlavá Amerika

11. května 2015, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
11. května 2015, 00:00

Intelektuální a strategické selhání Západu otevřelo cestu čínskému století

Není to tak dávno, co jsme v této rubrice rozebírali zjevnou nevůli Západu přepustit rozvíjejícím se zemím, a především Číně, větší roli v mezinárodních finančních institucích – Mezinárodním měnovém fondu (MMF) a Světové bance. Už léta je přitom zjevné, že zejména západoevropské země mají podíl na hlasovacích právech daleko vyšší, než by odpovídalo jejich podílu na světovém HDP. Jeffrey Frankel ve svém příspěvku zcela správně připomíná, že Obama sice Západoevropany před pěti lety přesvědčil, že je ve strategickém zájmu Západu udělat Číně a dalším adekvátní —místo u globálního stolu“, jenže Kongres Spojených států se ratifikaci zpěčuje. Nikoli snad proto, že by Spojené státy samy o sobě přišly o vliv nebo že by je úprava kapitálových poměrů a hlasovacích práv stála peníze, ale čistě „na just“ Obamovi. Jenže ani Obamova administrativa není ve formulaci zahraničněpolitické strategie bez chyb, protože jak jinak lze vnímat nevraživost, s níž americká vláda vnímá podpis zakládacích dokumentů Asijské banky pro investice do infrastruktury (AIIB) tradičními spojenci včetně těch nejvěrnějších – Británie a Austrálie.

Opravdu není divu, že Čína dovede najít pro své bilionové devizové rezervy, jež nejsou nic jiného než za mnoho let naakumulované přebytky platební bilance se zbytkem světa, jiný recyklační mechanismus než čekat, až jako druhá největší ekonomika světa dostane „židli“, která by byla spojena s něčím víc než se skoro stejnými procenty hlasovacích práv, jaká má v MMF a Světové bance třeba Německo, Francie nebo Anglie, a o půlku méně než Japonsko. To irituje dvojnásob, jednak historicky kvůli kruté okupaci části země za druhé světové války, jednak kvůli mezinárodní nadváze, kde třeba v Asijské rozvojové bance (ADB) má Japonsko největší podíl na kapitálu (15,7 procenta, USA 15,6 procenta a Čína 6,5 procenta) a patří mu místo prezidenta banky. Japonsko přitom s USA „drželo basu“, když sdělilo, že s členstvím v konkurenční AIIB nebude spěchat a počká si, jak se nový konkurent ADB osvědčí. To už třeba Světová banka ústy svého prezidenta, etnického Korejce, alespoň po pravdě řekla, že kdokoli chce k rozvoji infrastruktury přispět, je vítán.

DESET BILIONŮ DOLARŮ DO ASIJSKÉ INFRASTRUKTURY Asijské země mají ohromnou potřebu infrastrukturních investic, odhadovanou na nejméně osm set miliard dolarů ročně, kterou stávající mezinárodní finanční instituce nejsou schopny pokrýt ani náhodou (ADB sama poskytuje tak 1,5 procenta této částky). Čína je sice ochotna investice do infrastruktury v Asii financovat, ale na bilaterální úrovni už párkrát pohořela a mít rozhodující slovo v dobře kapitalizované mezinárodní infrastrukturní bance (Čína dá polovinu z kapitálu sto miliard dolarů) s „tříáčkovým“ ratingem a statusem preferovaného věřitele (uspokojován je vždy jako první v pořadí), to vůbec není špatný nápad. Naopak – výnosy z investovaných devizových rezerv do kvalitních cenných papírů jsou v Číně stejně mizerné jako všude jinde ve světě, takže náklady obětované příležitosti jsou nepatrné. Sice kapitalizujete banku, která nebude platit dividendy, ale zato bude šířit čínskou „soft power“ a vypisovat zakázky, kde bude úspěšnost čínských soutěžitelů nepochybně vysoká. To rozhodně nejsou „mrtvé peníze“. Čína v posledních dvaceti letech do své vlastní infrastruktury investovala ohromné peníze, v průměru 8,5 procenta svého HDP ročně, kdežto v ostatních asijských zemích se míra investic do infrastruktury pohybovala mezi dvěma až čtyřmi procenty HDP. Její firmy tak získaly ohromné zkušenosti, vyrostly v silné mezinárodní konkurenty a technologicky jsou nyní zcela na výši. China Development Bank a čínská Eximbanka mají dnes infrastrukturní portfolio, které je násobně větší než to, které má Světová banka a všechny regionální mezinárodní rozvojové banky dohromady. Číňané „umějí“ přehrady, silnice, metro a železnice včetně vysokorychlostních, telekomunikace – od projektování přes výstavbu až po technologie – a působí v infrastrukturních projektech všude v rozvojovém světě. Hydroelektráren stavějí v desítkách zemí stovky.

Ostatní chtějí být aspoň trochu při tom, západní země, které se přihlásily (Česko není s výjimkou Evropské banky pro obnovu a rozvoj v žádné regionální rozvojové bance, a členství v AIIB bude na rozdíl třeba od Poláků „studovat“ ještě dlouho), argumentují tím, že díky nim bude AIIB dodržovat mezinárodní standardy od těch environmentálních až po zadávání zakázek.

KOLEDA O AIIB Cynik by řekl, že Západ si o AIIB tak dlouho koledoval, až ji dostal, přitom stačilo Čínu do existujících mezinárodních finančních institucí pořádně „zatáhnout“, pumpnout o peníze a dát jí adekvátní postavení.

Každý ekonom, který se aspoň trochu ponořil do ekonomie mezinárodního obchodu, vám řekne, že regionální obchodní bloky jsou velmi špatnou náhražkou globálního uvolňování obchodu v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Jenomže globální ujednání jsou v podstatě mrtvá, takže Amerika s EU dojednává Transatlantické obchodní a investiční partnerství (Transatlantic Trade and Investment Partnership, TTIP) na straně jedné a na pacifi cké straně Trans Pacifi c Partnership (TPP), přičemž ovšem Čína není součástí. To je opět americká chyba, protože Čínu v mezinárodních obchodních dohodách obejít nelze a pro většinu asijských partnerů je TPP pokud ne jedničkou, pak tedy dvojkou. Čína má v regionálním i světovém obchodě takovou váhu, že je samozřejmě schopna dojednat adekvátní dohody snižující celní i netarifní bariéry ve vzájemném obchodu. Jasně že každá velká i malá země má svoji agendu, ale obcházet druhou, ba v paritě kupní síly podle některých zdrojů již vůbec největší světovou ekonomiku nedává ekonomicky smysl – vnitropolitický boj na to samozřejmě bude mít jiný názor.

Světová banka a Světové ekonomické fórum (WEF) publikovaly v roce 2013 studii, podle níž jsou pro světový růst šestkrát důležitější bariéry v globálním dodavatelském řetězci než snížení celních sazeb třeba i na nulu. Ty jsou dnes vysoké v zemědělství nebo v textilu, ale ne v obchodě se sofistikovanějšími produkty.

Čína to vnímá: jejím vnitrozemským oblastem samozřejmě z ekonomického hlediska pomůže nekonečně lépe infrastruktura, která propojí západní provincii Sin-ťiang s Pákistánem a jeho přístavem v Gvádár v Arabském moři nebo provincii Jün-nan přes Barmu do přístavu Sittwe nebo bangladéšského Čitágáonu, než pár procent celní úlevy. Všechny tyhle infrastrukturní projekty, Číňany poeticky nazvané „námořní Hedvábné stezky“, mají hlavu a patu, zkracují dopravní vzdálenosti o tisíce kilometrů a přiměřeným způsobem i náklady. Jsou ekonomicky přínosné jak pro příjemce, tak pro financující Čínu, pro tu hlavně, ale jako „win-win“ strategii to prodávat dokáže a může.

Američtí stratégové plánují scénáře budoucího vývoje čínského angažmá ve východní Asii i v Indickém oceánu už dvě desetiletí.

Své zájmy střeží také Indie, která se vnímá jako mocnost, jejíž zájmy sahají od východní Afriky až po Malacký průliv. Jenže reálné peníze do základního kapitálu „asijské infrastrukturní konektivity“ s globálním ekonomickým dopadem je ochotna a schopna zapustit jenom Čína. A vymyslela si na to (trochu z donucení) odpovídající institucionální zázemí. Jinak než intelektuálním a strategickým selháním Západu to nazvat nelze. Jeffrey Frankel to sice neříká tak natvrdo, ale je dobré to vědět. Bude to čínské století. l

Boj o globální dominanci

Kapitál Asijské rozvojové banky 165 mld. USD Čína má podíl 6,5 %. Nadváha Japonska, které ADB v podstatě spolu s USA ovládá, Čínu již dlouho irituje.

Kapitál Světové banky 223 mld. USD Čína má podíl 5,76 %, čistě proporcionálně by měla mít skoro třikrát tolik.

Potřeba infrastrukturních investic v Asii v letech 2010–2020 10 000 mld. USD To je tak šedesáti násobek českého ročního HDP. Bez těchto investic vzniknou „úzká hrdla v infrastruktuře“ a budou brzdit růst.

Kapitál chystané Asijské banky pro investice do infrastruktury 100 mld. USD Čína bude mít podíl 50 %, nicméně tahle banka je zřizována pro budování infrastruktury, její váha v oboru tudíž bude mnohem silnější.

HDP (rok 1980 rok 2015, nominální, v mld. USD) 11 137 74 551

Podíl na kapitálu Světové banky (rok 2015, v %)

Japonsko 8,96 Supersilná nadváha Japonsko je spolu se západoevropskými státy nejvíc nadhodnocené z hlediska hlasovacích práv ve Světové bance.

Británie 4,40 Silná nadváha

4,58 % Německo 4,73 Mírná nadváha

3,31 % Francie 4,40 Silná nadváha

24,31 % 16,05 USA Spojené státy nemají na kapitálu Světové banky dodnes žádnou „nadváhu“, ale svoje postavení si jistí právem veta.

5,76 Čína Nedivte se Číně, že si zakládá „svou“ rozvojovou banku, když v té Světové má směšně nízký vliv v poměru k podílu na světovém HDP.

Zdroj: Světová banka; MMF World Economic Outlook; archiv autora

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče