Mariánská omlazovací kúra

06. ledna 2014, 00:00 - Petr Holec
06. ledna 2014, 00:00

Lázně se vloni staly nejoblíbenější domácí turistickou destinací. Přesto stále bojují s reputací mrtvého města pro staré Němce

Na první pohled vše vypadá až podezřele krásně. Vyjdete si na kopec nad Mariánskými Lázněmi a pod sebou spatříte idylický obraz, trochu jako od Josefa Lady: na úpatí lesů rozprostřené město, poskládané kolem parků z architektonicky velkoryse postavených činžáků, hotelů, lázeňských domů, vil a kolonád, je dnes téměř celé zrekonstruované. Skoro jako by ho postavili teprve nedávno. A přehlédnete-li betonové základy nikdy nedostavěného monstra navrženého přímo do lázeňského centra v obecně zlých sedmdesátých letech, nezničí vám pohled na historickou část ani žádná typicky tuzemská kaňka – řekněme

sytě růžový obchoďák nebo kancelářský komplex, který developer náhodou postavil o pět pater vyšší než původní plán. To si zdejší radnice pečlivě hlídá.

Nejde ovšem jen o pohled. Vynikající dojmy si loni z Mariánek, nejmladších lázní ze známého lázeňského „trojúhelníku“ tvořeného ještě Karlovými Vary a Františkovými Lázněmi, odvezla i většina z téměř půlmilionu zahraničních turistů hlasujících v anketě nezávislého evropského portálu HolidayCheck: ze 700 tuzemských měst a obcí našli právě v Mariánských Lázních nejlepší hotely a penziony. „Celková oblíbenost destinace je silně ovlivňována kvalitou ubytovacích zařízení, která se v ní nacházejí,“ komentoval vítězství Mariánských Lázní šéf sekce B2B HolidayCheck Georg Ziegler.

Tohle město není pro mladé Na rozdíl ode mě Ziegler určitě nikdy nebyl v pátek večer ve čtyřhvězdičkovém hotelu Zvon na Hlavní třídě. Ne že by Zvon, stejně jako mnohé jiné zdejší hotely a penziony, vypadal nepohostinně. Naopak: když pominete obligátní laciný kýč ve veřejných prostorách, který jsme v Česku pomalu povýšili na luxus, nelze si na první pohled stěžovat. Pokoje jsou prostorné a pohodlné, vesměs umělá imitace starých dobrých časů, kdy svět ještě neznal sololit ani dřevotřísku a do Mariánek jezdili i literáti, císařové a králové.

Problém jsou služby. V půl osmé jsem vyrazil na večeři a zjistil, že restaurace už zavřela. Vstřícná recepční se omluvila s tím, že ví, že je čas večeře a že by se něco takového nemělo ve čtyřhvězdičkovém hotelu stát. Jenže všichni ostatní klienti hotelu jsou „lázeňští hosté“, tedy převážně staří Němci, kteří přijeli na levný ozdravný balíčkový pobyt. A ti večeří v půl šesté a pak odpočívají na pokoji.

„Nejmladšímu hostu v hotelu je sedmdesát tři let,“ usmála se na mě recepční. A dodala, že stejný byznys model funguje ve většině města.

Ještě více jsem pochopil druhý den. K velmi brzké večeři jsem si chtěl objednat láhev vína z vinného lístku. Starší číšník se omluvil s tím, že víno sice na lístku stále mají, už ho ale nějaký čas neobjednávají, protože nikdo z hostů nekonzumuje ani sousto či kapku navíc mimo zaplacenou penzi. A taky nedávají ani korunu spropitného, nezapomněl dodat. Nejen on nostalgicky vzpomínal na léta před rokem 1989.

Tehdy sice Mariánky vypadaly podobně ošuntěle jako zbytek země, současně však byly plné tuzemských rekreantů ROH ve věku, kdy chcete na dovolené víc než jen polehávat na pokoji. Přijížděli tehdy relativně bohatí horníci z uhelných i uranových dolů, kteří na životě nad zemí nikdy nešetřili. V noci jezdili taxíkem z podniku do podniku, než nad ránem došli zapomnění v baru Maxim na Hlavní třídě, který zavíral ve čtyři ráno. Dnes v hlavní lázeňské ulici zhasínají v šest večer. A někde vůbec nerozsvítí, řada honosných domů je totiž poloprázdná.

Sněz, i co nemůžeš Jak vypadá německé šetření v praxi? Krátce před Vánocemi jsem si zašel koupit teplou lázeňskou oplatku do prodejny kousek od Zvonu. „Němci jsou strašní, pořád chtějí slevy. Na vybrané věci je dostávají od cestovek, co je sem vozí, jenže oni si myslí, že platí všude ve městě. Takže přijdou sem, objednají si oplatku za osm korun a vytáhnou pětiprocentní slevový kupon!“ usmívá se trochu trpce mladá prodavačka Petra Procházková. Zdaleka nejde pouze o oplatky. Číšník z drahého hotelu mi popsal zvyk starších hostů přejídat se u společného hotelového bufetu, aby si nemuseli nic přikupovat. Z ozdravných pobytů se tak stává brutální obžerství.

„Míváme i ucpaný odpad, jak z přejedení zvracejí,“ řekl mi.

Je to ironie: za komunistů Mariánské Lázně sice chátraly, žily však mnohem víc než dnes, takže se do lázeňské části města chodili bavit i místní. Po roce 1989, kdy se zde zásadně proměnila klientela, město sice vypadá jak znovuzrozené, jenže je polomrtvé. Německé marky a později eura, placené převážně německými zdravotními pojišťovnami, sice zrekonstruovaly většinu lázeňského centra, současně z něj ale vyhnaly běžné služby i život.

Potvrzuje to další nedávný průzkum mezi zdejšími hosty: nejvíc jich ocenilo historické centrum, nejméně pak zdejší společenské a kulturní vyžití. Nyní se však situace znovu mění: staré Němce s plnou penzí střídají movitější Rusové, kteří tvoří až polovinu zahraničních hostů. „Ti aspoň tolik nehledí na korunu,“ popisuje je nejen Petra Procházková. Probouzejí se i někteří místní, jimž se nelíbí mrtvé město plné obchodů s laciným oblečením, případně pět obchodů s naprosto stejnými šperky vedle sebe.

Bratrská pomoc „Bylo to dané historicky,“ vysvětluje lázeňský vývoj města po roce 1989 jeho žoviální místostarosta Petr Horký (ČSSD). „Na rozdíl od Varů, kam jezdili už od začátku Rusové, k nám vždy jezdili hlavně Němci, i kvůli blízkosti.

V posledních pěti letech se ale situace mění.

Přijíždějí sem nejen Rusové, ale i lidé z postsovětských republik. A nejezdí jen do hotelů, kupují si ve městě i letní byty. To je pro nás nový fenomén.“ I on přiznává, že Mariánky jsou dnes zčásti mrtvé město. „Samozřejmě mě to mrzí. Jenže lázně jsou z podstaty hlavně pro starší lidi. Navíc hotely se dnes snaží udržet hosty celý den uvnitř, takže mnozí z nich za celý den ani nevyjdou ven, což je podle mě šílené. Ale nesouhlasím, že ve městě není žádná kultura,“ říká.

Současně si Horký pochvaluje pětasedmdesátiprocentní obsazenost lázeňských kapacit. Dobře totiž ví, že bez peněz ze zdravotního pojištění starých Němců by dnes město nevypadalo tak, jak vypadá. Navíc masový příliv německých důchodců od poloviny devadesátých let nezpůsobil atomizaci lázeňství, jež postihla převážně ruské Vary; lázeňství v Mariánkách zůstalo díky smlouvám s německými zdravotními pojišťovnami kompaktní. Jenže staré časy teď končí: i štědré německé pojišťovny šetří a pro své plátce preferují německé lázně. Počet tuzemských návštěvníků zase redukuje menší velkorysost domácího zdravotnictví: tři miliardy, které šly ročně v rámci zdravotního pojištění do lázeňství, se nyní scvrkly na polovinu.

Jestli si Mariánky chtějí udržet obsazenost, jakou jim léta zajišťovaly německé zdravotní pojišťovny, jimž se i luxusní hotely prodávají pod cenou, musejí najít sofistikovanější obchodní model. Letos na podzim se město například účastnilo veletrhu cestovního ruchu Expo Travel 2013 v ruském Jekatěrinburgu.

„Zrovna zítra máme jednání kvůli stavbě hotelu Kempinski,“ říká Horký. Luxusní hotelový řetězec nekoupil žádnou z historických lázeňských budov, jak bývá ve městě s přísnými stavebními regulemi zvykem; jeho zbrusu nový hotel má do roku 2016 vyrůst na volném prostoru hned vedle radnice. Rozšíří tak zatím poměrně omezenou nabídku služeb orientovaných na movitější individuální klientelu, která se nechce přejídat u hotelových bufetů. „Mariánky bývaly sezonní záležitostí, mnohé hotely neměly ani topení. V květnu otevřely a v říjnu zase zavřely,“ vysvětluje proměnu lázeňství Horký. „Teď musejí fungovat celoročně. A v tom jsou lepší Rusové, ti jezdí na rozdíl od Němců celý rok.“ Omlazování „Je to věc poptávky a nabídky. Město je dokonalé, všechno ale nejde udělat ze dne na den. Ta doba byla taková, teď sem však jezdí i spousta mladých lidí. A ti se nechtějí léčit. Ti hledají odpočinek, gastronomii a vycházky. V jednu dobu došlo k velkému nepochopení. O městě se rozšířilo, že sem jezdí samí staří Němci a jinak tady nic není. To ale není pravda!“ vysvětluje Ivana Mottlová a na notebooku mi ukazuje fotky městských atrakcí.

Sedíme spolu v luxusní restauraci mariánskolázeňského hotelu Villa Patriot, vlastněného Rusem. Mottlová je zdejší hotelová manažerka a také velmi energická lokální patriotka. Na Mariánky nedá dopustit a hotelovou restauraci ráda srovnává se západoevropskými michelinskými restauracemi.

Zatímco spolu mluvíme, klade mi na srdce, abych k městu přistupoval pozitivně jako ona; prý si to zaslouží. Ostatně jinak se nezmění k lepšímu. „Když k nám přijdou Němci, diví se, proč je to u nás tak drahé,“ popisuje situaci. „Proč bychom se ale měli prodávat levně?“ Nadchnout se pro Mariánky samozřejmě není těžké. Problém je, že si ve městě připadáte jak ve smutnějším příběhu odehrávajícím se v nádherných kulisách. Jako by Ženu za pultem točili v Tuzexu. Villa Patriot, stejně jako nedaleký velký hotel Nové Lázně, se nezaměřují na staré „balíčkové“ Němce; místo nich prodávají individuální pobyty hostům z celého světa, kteří si do lázní přijíždějí užít – a taky něco utratit. „Poslední dobou jezdí hlavně Rusové, ale taky Poláci, Slováci a firemní klientela,“ říká Mottlová. „A ti nechtějí nic hromadného. U nás nemáme hromadné večeře v šest hodin. Taky nemáme vlastní balneo, posíláme hosty do lázní v jiném hotelu. Nespolupracujeme s žádnými cestovkami ani slevovými portály.“

Do světa jejich klientů ovšem vejdete jen kousek od Villy Patriot, konkrétně na Hlavní třídě. Tady objevíte Česko plné obchodů s bizarním šuntem. A nejde jen o obchody s botami a čepicemi, jež by jistě nadchly Borata: i venkovní výzdoba kavárny Polonia připomíná pouťový stánek, včetně hudby vyřvávající z reproduktoru na okně. Za výlohou městského infocentra zase vidím mezi nekonečnou nadílkou vánočních ozdob podivnou figuru, křížence Santa Clause a Dědy Mráze. „Je to něco mezi. Ježíšek z Plzně,“ směje se zdejší mladá pracovnice.

Marta Schneiderwinklová je stejně jako Mottlová mladá mariánskolázeňská patriotka. Sedm let studovala a pobývala v Anglii, Austrálii a Hongkongu, načež se vrátila domů. I ona našla krásné, ale trochu mrtvé město. S dalšími lidmi proto založila občanské sdružení Švihák, s nímž se snaží město oživit. „V centru města je večer až strašidelný klid,“ říká mi v kavárně New York. „Nejenže je město orientované na starší lidi, ale ještě odsud odcházejí mladí místní.“

Aby neodcházeli, chce si Švihák pronajmout klasicistní kolonádovou stavbu Ferdinandova pramene a provozovat zde kavárnu a galerii. Právě sem, k nejstaršímu minerálnímu prameni ve městě, chodívali lázeňští hosté, kteří tak museli projít celým lázeňským centrem. Dnes sem dojde málokdo, takže budova utopená v rozlehlém parku slouží jako sklad. „Ve městě je na malém prostoru soustředěna spousta zajímavých věcí. Máme lázně, lyžařskou sjezdovku, kino i divadlo. Myslím, že máme co nabídnout i mladším lidem. Proto se snažíme jen nenadávat, ale něco taky změnit,“ říká Schneiderwinklová. Nebude to ze dne na den, jak dodává Mottlová. l •

O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče