Máme ještě chuť na kapitalismus?

29. března, 00:00 - Miroslav ZáMečník
29. března, 00:00

Průzkumy veřejného mínění naznačují, že Američané, Britové a Němci ztratili důvěru v kapitalismus – a také v budoucnost

Aktuální příspěvek Roberta Shillera patří do rubriky Makroekonomika už kvůli překvapivě různým odpovědím „Moskvičů“ a „New Yorkers“ na otázku: „Je lepší žít ve společnosti s přísným řádem než dopřát lidem tolik svobody, že by mohli společnosti přivodit zkázu?“ Po pravdě řečeno překvapivá je spíše ta newyorská než moskevská reakce, protože preference řádu před chaosem a zkázou je docela přirozená lidská vlastnost. V Česku bychom byli mnohem blíž Moskvě s jejími 76 procenty než New Yorku s 36 procenty. Ostatně v celé Evropě by to asi dopadlo podobně.

Pokud jde o kapitalismus, ten má velký problém s reputací i v samotných největších západních ekonomikách. Podle průzkumu provedeného agenturou YouGov a zveřejněného loni v listopadu je o tom, že v kapitalismu chudí chudnou a bohatí bohatnou, přesvědčeno 64 procent dotazovaných Britů (kolébka moderního kapitalismu), 55 procent Američanů (největší ekonomika) a neuvěřitelně vysokých 77 procent Němců (největší evropská ekonomika).

Ještě hůř jsou na tom tyto národy ve vztahu k velkým korporacím. O nich je výrazná většina přesvědčena, že podvádějí na daních, korumpují a ničí životní prostředí. Prapor víry v to, že svobodný trh dokáže vymanit lidi z chudoby účinněji než vládní politika, nesou lidé z rozvojových zemí. V Brazílii a Indii jsou toho názoru zhruba dvě třetiny dotazovaných. Zjevně se v minulosti přesvědčili o tom, že všeobjímající stát jim prosperitu nedokázal zajistit.

BOHATÁ TrOJKA

Ještě horší však je, že „bohatá trojka“ ztratila optimismus, že příští generace se bude mít líp než ta současná. Je o tom přesvědčeno jen 14 procent Američanů, 15 procent Němců a 19 procent Britů, ale celá polovina Indů. Potvrzuje to převládající optimismus v chudých zemích, které zažívají periodu dynamického růstu a chovají naději, že se životní úrovni bohatých zemí jejich potomci, když už ne ony samy, přiblíží.

Přitom přijímání velké sociální nerovnosti (podstatně vyšší než v kontinentální Evropě) bylo v Americe rozšířené právě kvůli přesvědčení, že každému se může zadařit a že děti na tom budou líp. Zbaveni této perspektivy a naděje mohou Američané, ale i Britové nebo Němci reagovat jinak než v předchozích dvou generacích, v nichž ekonomiky prudce rostly.

Přes nedůvěru v budoucnost zároveň nejsou lidé v bohatých zemích ochotni obětovat ani desetinu současného příjmu výměnou za garanci udržení pracovního místa, v ostrém kontrastu s Brazilci, Indy, Thajci nebo Indonésany. Všude tam by „pojištění pracovního místa“ bylo přijaté výraznou většinou. Zmiňovaný průzkum bohužel nebyl proveden ani v Česku, ani v Rusku, ale že by mohl dopadnout ještě hůř než třeba v Německu, je nepravděpodobné (jak chcete padat, když už jste v suterénu?).

Pojďme se teď podívat na to, jak Rusové tíhnou k autoritářství. To, že podporují Vladimira Putina, nesouvisí ani tak s jejich přirozenou kulturní predispozicí milovat samoděržaví, jako spíš s Putinovou schopností zabrnkat na strunu přesvědčení Rusů, že „Krym je jejich“. A také na strunu na hlubokého ponížení imperiálního národa, který vnímal svoji civilizační misi v dobytých územích obývaných neslovanskými etniky pod vlivem sovětského režimu úplně jinak než všechny západní národy.

S různou mírou upřímnosti a v různém čase se za svoje koloniální působení omluvili představitelé všech někdejších koloniálních národů, i když rozdíly jsou veliké.

Dneska budete muset třeba v takovém Nizozemsku jen obtížně hledat někoho, kdo by se hrdě přihlásil k „Ethische Politiek“, jež byla oficiální doktrínou holandské koloniální vlády v dnešní Indonésii od začátku minulého století až do japonského vpádu v roce 1942. Natož pak k hamižnému a důmyslnému systému, který jí předcházel.

Hnusný režim

Belgičané mohou argumentovat rozdílem mezi mimořádně hnusným režimem, který nastolil jejich král Leopold II. ve Svobodném státě Kongo, a koloniální správou belgického státu na tomtéž území, ale civilizační misí se také nikdo chvástat nebude.

Španělé svoje obrovské impérium prohráli většinou už v 19. století. Nicméně snad díky potomkům iberských přistěhovalců v Latinské Americe dospěli vztahy na tu úroveň, že španělský král Juan Carlos I. mohl v roce 2007 na iberoamerickém summitu na tirády venezuelského prezidenta Huga Cháveze odpovědět otázkou ?Por qué no te callas?, tedy zda už laskavě nechce držet hubu. Kromě Cháveze se na něj tehdy nikdo nezlobil a otázka to byla slavná.

Mezi Brity a Francouzi najdete v nahlížení na jejich koloniální minulost velmi podstatný rozdíl. Britové odešli někde s grácií, někde bez ní, ale sentimentální dneska nejsou. Pro Francouze je politické dědictví kolonií mnohem komplikovanější. Podívejte se na Dien Bien Phu, film z roku 1992, který natočil přímý účastník stejnojmenné bitvy v severním Vietnamu (1954) Pierre Schoendoerffer. Závěrečné titulky neobsahují žádnou omluvu za koloniální éru, zato věnují film „všem, kteří Vietnam milovali“. Francouzům i Vietnamcům. Málokterý Američan řekne, že USA byly koloniální mocností (byly, ale ideologie byla vždy opačná), ale málokdo se zároveň bude hrdě hlásit k Monroeově doktríně z roku 1823 v jejích různých reinkarnacích, ke všem inscenovaným převratům a nerovným smlouvám v Latinské Americe. Jsou tací, kteří za faktický konec Monroeovy doktríny považují až Obamovu současnou návštěvu Kuby. V Latinské Americe to má velkou symboliku.

Současní Rusové jsou ve skutečnosti unikátní v tom, že se většinově za nic z imperiální minulosti, ani za cara, ani za SSSR, nestydí. Naopak trvají na tom, že třeba takovou Střední Asii velmi civilizačně a kulturně pozvedli, a pokud srovnáváte Uzbekistán s Afghánistánem nebo Pákistánem, něco na tom je. Pak je ale poměrně snadné odmítat něco, co se do „zásluh o pokrok“ nehodí.

Moskva například kvůli „samozásobení bavlnou“ vytvořila v sovětském Uzbekistánu monokulturu, která neměla v dějinách obdoby, ani na otrokářském jihovýchodě Spojených států v jeho nejlepších letech. Bavlna byla „bílé zlato“, bylo jí zapotřebí a basta. Důsledkem bylo vyschnutí Aralského jezera, což je pro změnu vůbec největší ekologická katastrofa vyvolaná lidskou aktivitou.

Ani jedno, ani druhé svědomí ruských politiků ani většinové veřejnosti nijak nezatěžuje, natož aby se za kolonialismus komukoli omlouvali. l

Zdroj: YouGov pro Legatum Institute, listopad 2015

O autorovi| Miroslav ZáMečník • zamecnik@mf.cz zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče