Lži, prachy a dokumenty

08. dubna 2013, 00:00 - Jan Svatoš
08. dubna 2013, 00:00

Kauzy dokumentárních podvodů většinou rychle zmizejí v propasti času. Přitom je důležité na ně nezapomínat

Zájem o dokumentární filmy v tuzemsku roste. Televize Prima na základě rostoucí obliby „kulturní“ ČT2 letos spustila program Prima Zoom „zaostřený“ výhradně na dokumentární filmy. Ty v Česku dávno nepatří do zakouřených filmových klubů, ale objevují se běžně i v kinodistribuci, bok po boku tuzemských hraných filmů i hollywoodských trháků. A čas od času dosáhnou nadprůměrných výsledků sledovanosti. Katku Heleny Třeštíkové vidělo v kinech například více než 119 tisíc diváků, Občana Havla dokonce více než 160 tisíc. To jsou cifry, které jim mohou závidět i některé hrané filmy.

Se zájmem diváků roste i počet platforem – přibývají festivaly a filmové přehlídky. Od roku 2008 se za nejlepší dokument uděluje ocenění Český lev, od roku 2010 Cena české kritiky. Motorem procesu je také dlouhodobé snižování nákladů, zejména díky digitálním technologiím, a možnost filmy distribuovat na internetu.

Se vzrůstající diváckou oblibou nicméně stoupá i riziko zneužití. Stereotypní vnímání žánru veřejností spolu s nástupem moderních technologií i zesílení sociálních, politických a především ekonomických vlivů vede k pokušení využít toto médium ve svůj prospěch nebo ve prospěch politické či ideologické doktríny.

Jako příklad lze uvést problematiku globálního oteplování. Tento kontroverzní fenomén a jeho vnímání veřejností lze předvést na příkladu dvou dokumentárních filmů – Nepříjemné pravdy režiséra Davise Guggenheima (2006) a Great Global Warming Swindle (Velký podvod s globálním oteplováním z roku 2007) britského dokumentaristy Martina Durkina. Pro diváka je téma zasahující do sféry přírodních věd, průmyslu, ekonomie, ale i politiky zcela nepřehledné. Zatímco jeden dokument vytříbenou, atraktivní a efektivní formou burcuje lidi k radikálním změnám ve svém životě, druhý uklidňuje, že člověk za klimatické změny nenese žádnou odpovědnost a že se vlastně není čeho bát.

Matoucí je i přijetí na světových festivalech. Zatímco Nepříjemná pravda získala dva Oscary a uznání na festivalech v Cannes a Sundance, Durkinův Podvod dostal ocenění na prestižním IFF Science Film Festival Awards v řeckých Athénách, kde porota vyzdvihla odvážný příspěvek do věcné debaty o klimatických změnách. Nepříjemná pravda vydělala v USA neuvěřitelných 24 milionů dolarů, čímž se stala devátým nejúspěšnějším dokumentem od roku 1982. V zahraničí film vynesl dalších 26 milionů dolarů. Durkinův Podvod zhlédlo na stanici Channel Four 2,5 milionu diváků a film zaznamenal 11,5procentní sledovanost, což je v konkurenci BBC velmi slušný výsledek. Není bez zajímavosti, že oba filmy byly nařčeny z překrucování a lží, a to dokonce nezávislou vědeckou obcí. Guggenheimův film byl u britského soudu usvědčen z nadsazování hrozby, několik vědeckých respondentů z Durkinova filmu zase režiséra obvinilo, že s jejich výpověďmi bylo manipulováno. Kde je tedy pravda a má obyčejný divák vůbec šanci ji rozpoznat?

SVĚT CHCE BÝT KLAMÁN

Pokud jdeme do kina na Indianu Jonese nebo Hvězdné války, přijímáme dobrovolně pravidla filmové hry. Nikoho z filmových kritiků by v recenzi nenapadlo obvinit Stevena Spielberga nebo George Lucase z toho, že si ve svém filmu vymýšlejí. Zcela opačnou funkci má film dokumentární, od něhož si divák slibuje práci s fakty a věrnou reflexi reality. Dokazuje to často zvolenými formálními prostředky – ruční kamerou či neherci nám dokument předvádí věrnější, „nenalíčenou“ tvář světa a my na základě těchto rysů dokument poznáme.

Poznáme? Záhada Blair Witch využívala amatérské roztřesené ruční kamery, která evokovala autenticitu. Šlo ale o film pečlivě připravený podle scénáře. To, zda se jedná o pravý dokumentární film, nebývá často zřejmé na první pohled. Velkou roli přitom hraje psychologie a nekritické myšlení. V Západočeské galerii v Plzni probíhá do 5. května výstava Svět chce být klamán, která české veřejnosti připomíná kontext historie a její zmanipulované interpretace. Organizátoři výstavy vystavili obraz knížete Oldřicha okouzleného pradlenou Boženou. Zároveň ho ale demystifikovali, když popisek upravili podle historického úzu: Kníže Oldřich loví v Německu ženy, aby je mohl prodat do otroctví.

K manipulaci dochází hlavně na úrovni obrazové složky, protože jak praví staré čínské přísloví, obraz vydá za tisíc slov.

Prostřednictvím obrazů manipulovala nacistická německá propaganda i středověká církev. Francis Bacon kdysi prohlásil, že vědění je moc – podle postmodernistické teorie je ale pravda spíše produktem moci. A s dokumentárním filmem je to podobné. Pouze místo popisku musí být účinná reklamní kampaň, která sama diváky navede, jak film chápat.

ZNEUŽITÝ DOKUMENT

V českých médiích se předloni v létě rozjela mediální kampaň oznamující příchod „nejdrsnějšího dokumentu roku, do jehož konce vydrží jen ti nejotrlejší“. Film líčil životní příběh muže odsouzeného za vraždu matky, která ho v dětství brutálně sexuálně zneužívala. Autorkou filmu Zneužívaný, který údajně vznikal čtyři roky a stál 1,5 milionu korun, byla mladá režisérka Ivanna Benešová. Ta se mediálně „proslavila“ tím, že ještě před uvedením filmu v Praze zapózovala nahá před fotografy Playboye. Snímky tak neoficiálně posloužily jako úderná upoutávka na její celovečerní film. Jenže ještě před premiérou snímek kritizoval dokumentarista Vít Klusák, který jej označil za zfingované docuporno. (Režisér spolu s Filipem Remundou například loni natočil jednostranný „dokument“ Svoboda pro Smetanu. – pozn. red.) A od filmu se distancovala Filmová akademie v Písku, na které Benešová studovala.

Tisková oddělení mezitím nekriticky přejímala a publikovala zprávy o příchodu filmu drsnějšího než Katka Heleny Třeštíkové.

V rozhovoru pro časopis Týden Benešová řekla: „Mě vlastně spor s Klusákem ani hádky, jestli je to hraný film, nebo dokument, nezajímají. Mě zajímá prevence týrání dětí.“ Benešová za sebou měla zkušenosti s prací v bulvárním deníku a věděla dobře, jak masmédia fungují. Až v den premiéry se nakonec potvrdilo, že celý příběh je fikce a že hrané jsou i pasáže prezentované předtím jako „autentické“. To už byl ale film v kinech a žil vlastním životem. A nic na tom nezměnila ani skutečnost, že hlavní hrdina nebyl skutečná postava, ale herec.

Pokud měl film vzbudit kontroverze a upozornit na kontroverzní filmařku, splnila kampaň svoji misi úspěšně. Napovídaly tomu i palcové titulky v bulvárním tisku, například z deníku Super: Podvod roku: Tahle nahá hvězda Playboye si vymyslela vraždu a zneužívání! Obvinění, že v PR kampani pro tak vážné téma použila Benešová lechtivé fotografie, v rozhovoru pro časopis Týden odmítla. „Ty fotografie nebyly součástí PR. Natočila jsem ten film, dělala jsem hodně rozhovorů o týrání dětí a až na základě toho mi fotograf z Playboye nabídl možnost nafotit tuhle sérii. Přijala bych to i před tím filmem, byla jsem ráda. Ale myslím, že nebýt Zneužívaného, tak mi to ani nenabídnou.“

Při pohledu na sledovanost traileru ke Zneužívanému Ivannu Benešovou možná další filmové angažmá čeká v blízké budoucnosti. Upoutávku na YouTube zhlédlo téměř 22 tisíc diváků. Trailer na vítěze Českého lva mezi dokumenty z roku 2011, film Pod sluncem tma, vidělo na internetu pouhých čtyři a půl tisíce lidí.

MANIPULACE DOBY

Tisícinásobně větší sledovanost než Zneužívaný má na YouTube další kontroverzní dokument – Duch doby (Zeitgeist) z roku 2007. Ve filmu, který se stal hitem internetu a dodnes jej zhlédlo přes 20 milionů uživatelů, se diváci dozvědí vše – od zpochybnění útoků teroristů na dvojici budov World Trade Center až po otázky nad pravostí Bible. Vše navíc zaštiťuje existence údajných tajných světových vládnoucích elit, které podle tvůrců vytvářejí „mýty“, aby jejich pomocí manipulovaly a ovládaly společnost. Běžně vzdělaný divák po několika záběrech sezná, že je klamán. Na něj ale film Petera Josepha není zaměřen. Cílovou skupinou jsou mladí internetoví uživatelé.

Tvůrce Zeitgeistu vsadil na šokující vyznění, které může mít dalekosáhlé následky. To ostatně dokázal i loňský rok, kdy se na internetu objevil krátký film Nevinnost muslimů, který urážel proroka Mohameda. Kontroverzní video vzbudilo v arabském světě obrovské nevole. Radikálové dokonce kvůli němu napadli americkou ambasádu v libyjském Benghází, kde zabili čtyři diplomaty včetně amerického velvyslance. Američtí vyšetřovatelé později zjistili, že film byl natočen na objednávku, a to neziskovou organizací radikálních amerických křesťanů Media for Christ.

Zkušenosti ukazují, že právě ty informace, které zůstávají „neviditelné“, jsou rozhodující pro správné rozklíčování dokumentů. To však nikdy nebývá jednoduché.

FILM NA DRUHOU

V roce 2009 švédský filmař a investigativní novinář Fredrik Gertten natočil kontroverzní snímek Bananas!* pojednávající o zoufalé situaci nikaragujských dělníků na banánových plantážích společnosti Dole Food Company. Americká korporace navzdory zákazu z roku 1977 používala jedovaté pesticidy způsobující u mužů sterilitu. Největší vývozce banánů na světě byl v soudním procesu nakonec shledán vinným a dělníkům musel uhradit finanční kompenzaci přesahující dva miliony dolarů. Film Bananas!* sliboval velkou podívanou o zápasu Davida s Goliášem.

Gerttenův snímek postoupil do finále prestižního mezinárodního festivalu v Los Angeles.

Těsně před slavnostní premiérou však Gertten čelil obvinění opírajícímu se o 200stránkovou žalobu, v níž právnické oddělení film zpochybnilo. Bananas!* byl označen za snůšku lží a podvodů, a co hůř, po Gerttenovi bylo požadováno nemožné – aby upustil od promítání filmu v Americe.

Požadavek Gertten odmítl a hned vzápětí jeho malá produkční firma čelila obvinění vznesenému obřím koncernem. Role se prohodily. Společnost Dole Food Company se obrátila se stížností nejen na vedení losangelského festivalu, ale i na jeho sponzory.

V účelově řízené mediální kampani se v tisku i televizi začaly objevovat zprávy o podjatosti a nekorektnosti filmu, čímž byl švédský filmař zdiskreditován. Vedení festivalu dokument nakonec stáhlo ze soutěžní sekce a uvedlo jej mimo soutěž s prohlášením, že se od něj distancuje. Gertten nicméně z komplikací vytěžil nový film – o štvavé kampani proti jeho snímku a pošlapání svobody slova ve Spojených státech. Tak vznikl dokument Big Boys Gone Bananas!*.

ABSOLUTNÍ NEJISTOTA

Štvavá kampaň proti Gerttenovi zafungovala jako výtečná reklama. Film Big Boys Gone Bananas!* dokončený v roce 2011 sklízel úspěchy po celém světě. Například na loňském festivalu Jeden svět získal cenu diváků, vysoké je také hodnocení na sociálních sítích a prestižních webových stránkách (na americké Internet Movie Database má 7,1 bodu z 10). Příběh, v němž Gertten nakonec získá podporu i švédského parlamentu, je napínavý od začátku do konce. A končí šťastně: společnost Dole byla koncem roku 2010 donucena ke stažení žaloby i kampaně, režisér Gertten se dočkal odvolání zákazu distribuce filmu ve Spojených státech a nakonec i odškodného ve výši 200 tisíc dolarů.

Po zhlédnutí filmu by málokoho napadlo pochybovat o čistotě příběhu a jeho poslání, obzvláště když jde o filantropa bojujícího za práva slabších. Kauzou společnosti Dole se z právního hlediska podrobně zabýval i český právník a mediátor Petr Němec. Na svém blogu připomněl fakta, která běžným divákům unikají. Kauza, kterou švédský filmař sledoval ve svém prvním filmu, totiž nebyla jedinou kauzou nikaragujských dělníků vedených proti společnosti Dole. Soudy ještě při natáčení prvního filmu zjistily, že velká část dělníků na plantážích Dole nikdy nepracovala, že došlo k manipulaci s lékařskými zprávami, mnohé důkazy byly zfalšované a výpovědi nepravdivé. Pro americké právní prostředí dokonce z kauzy s pesticidy vzešly dva precedenty (viz kauzu Tellez v. Dole Food Co.). „Kauza kompenzací pro chudé dělníky se z boje za spravedlnost pro slabé změnila především ve výnosný byznys pro americké právníky,“ připomíná Němec. Kauza dokumentaristy Gerttena i článek Petra Němce dokazuje, jak obtížně ověřitelná jsou fakta, obzvláště pro diváky vzdálené tisíce kilometrů od Nikaraguy.

Kauzy dokumentárních podvodů většinou rychle zmizejí v propasti času. Přitom je důležité na ně nezapomínat. Dokumentární film má velmi podobné postavení jako fotografie po svém vynálezu, kdy byla zcela nekriticky považována za krystalické zhmotnění pravdy. Divák si neuvědomuje, že dostává pouze vybrané informace, a mnohdy právě na takto přebraných faktech staví své další názory. K jiným se totiž už ani nedostane. Jak trefně to kdysi vyjádřila chorvatská spisovatelka a socioložka Dubravka Ugrešićová: „Poté, co se jedny pravdy změní ve lži a lži promění v pravdy, občané se ve většině případů přikloní… k většině.“

Se vzrůstající diváckou oblibou dokumentů stoupá i riziko jejich zneužití, ať už z politických nebo jiných důvodů. Francis Bacon kdysi prohlásil, že vědění je moc - podle postmodernistické teorie je ale pravda spíše produktem moci. Divák si neuvědomuje, že dostává pouze vybrané informace, a na takto přebraných faktech staví své názory.

O autorovi| Jan Svatoš, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče