Lovecká gejša

29. června 2015, 00:00 - Miroslav Zámečník
29. června 2015, 00:00

Regulovaný lov v Africe skutečně pomáhá mnoha druhům zvěře přežít. Laciná exhibice s trofejemi působí zcela opačně

Slušná řádka celebrit jezdí lovit divoká zvířata. Podstatně méně je těch, které se tím následně chlubí, protože za každou trofej schytají salvu nenávistných reakcí odpůrců lovu. A pak jsou takoví, jako osmadvacetiletá Češka Michaela Fialová, kteří ze sebe udělali celebritu právě tím, že loví, chlubí se a provokují. Fialová aka „Michaelka“ to dělá velmi okázale – spoře oblečená si pomazává obličej krví, tulí se k mrtvým antilopám, žirafám a lvům. A reakce? „Verschwinde aus Afrika, du Mörderin (Vypadni z Afriky, ty vražedkyně).“ „Hopefully, Satan has a special place reserved for you, sweetheart (Doufejme, že satan má pro tebe vyhrazeno speciální místo, zlato).“

Na nenávistné reakce na svém facebookovém profilu michaelka’s hunting, z nichž dvě z těch civilnějších jsme uvedli výše (ostatní jsou nepublikovatelné), odpovídá tím, že ukazuje obsah svojí lednice napěchované zvěřinou a klohní na pánvi zebří steaky. Příznivců má Michaelka také mnoho, přes dvacet tisíc. Živí se podle vlastního vyjádření psaním pro zahraniční „dámské“ lovecké časopisy, dělá doprovod lovcům na safari a touží po svém pořadu na některém ze specializovaných zahraničních televizních kanálů. Ráda by jednou dostala profesionální loveckou licenci v Jihoafrické republice.

Ač v českém prostředí působí rodačka z Litoměřic jako extrémní provokatérka, má ve světě docela velkou konkurenci. Taková Melissa Bachmanová se ve Spojených státech stylizuje jako „hardcore lovkyně“, a navíc už vlastní televizní pořad Winchester Deadly Passion na rozdíl od české „sexy lovkyně“ má. Sotva dvacetiletá blonďatá roztleskávačka texaského ekvivalentu ČVUT Kendall Jonesová se chlubila, že svého prvního nosorožce bílého „skolila“ v Jihoafrické republice už ve třinácti letech, a svými fotkami vyvolala ještě masovější odpor a stejně negativní reakci. Facebook nakonec některé její fotky smazal jako „sadistické“. Zkrátka mladých a atraktivně vyhlížejících lovkyň v identických pózách „vygooglujete“ mraky, ovšem pouze Michaela Fialová používá na svoji obranu odkaz na dva roky starý článek týdeníku Euro Lov je klíčem k záchraně.

Michaela tvrdí, že svým lovem africkým zvířatům de facto pomáhá, protože přináší do země peníze, a tedy i motivaci k jejich ochraně. V principu je to totéž, co jsme napsali my. Ovšem způsobem prezentace Michaelka porozumění pro netriviální realitu ochrany přírody v subsaharské Africe opravdu nepomáhá.

Michaelka a kultura Je fascinující, jak ohromný rozdíl v přístupu k ochraně a využívání volně žijících druhů zvířat mezi jednotlivými zeměmi existuje. Většina studií uvádí, že populace slonů, tedy zvířat zcela nekompatibilních s moderní dobou a intenzivně lidmi využívanou krajinou, se dostávají do velkých konfliktů s člověkem v oblastech, kde hustota zalidnění překročí 15 lidí na kilometr čtvereční. Jižní Súdán je pořád ještě pod touto hranicí, stejně tak Botswana. Rozdíl v přístupu k ochraně je ovšem diametrální. V Botswaně, na africké poměry dobře spravované a nezkorumpované zemi, je nejvíc slonů na světě (asi 140 tisíc, zhruba čtvrtina celosvětové populace). V Jižním Súdánu, kde jich kdysi bylo stejně, žije dnes asi tolik slonů jako na asijské Šrí Lance, která má desetinovou rozlohu, ale trojnásobek obyvatel.

Cejlonští sloni mají na své straně hned dvě výhody – náboženství a fakt, že skoro žádní samci nemají kly. Pro pytláka nemají cenu, hlavu slona bez klů by si doma vystavil leda idiot. Navíc jsou to chráněná a nábožensky uctívaná zvířata – pokud neničí úrodu a příbytky venkovanů, mají šanci. Botswana i Šrí Lanka jsou funkční státy, Jižní Súdán je novotvar, který má za sebou desetiletí občanské války, kdy sloní kly sloužily jako kvazi měna, ovšem plně konvertibilní.

Na Šrí Lance se sloni lovit nesmějí. V Botswaně se sloni až donedávna lovit mohli, stejně jako většina ostatní zvěře, v rámci řízeného lovu na základě ročních povolenek.

Mnoha lidem, kteří Michaele nadávají a neuznávají argument „lovem k ochraně“, mluví z duše botswanský ministr životního prostředí Tshekedi Khama, když říká: „Lovci zaměstnávají lidi jen v lovecké sezoně, zatímco (safari) turistika je celoroční záležitost, a proto jí dáváme přednost.“ Naopak Amos Mabuku, předseda nevládního loveckého hospodářského sdružení v oblasti Chobe (kde žije nejsilnější sloní populace), poznamenává, že vláda nějak zapomněla, že v každodenní realitě je blízko vesnic příliš mnoho slonů, a postoj místních lidí začíná být negativní: „Dřív jsme jim říkali, chraňte slony a budete z toho mít prospěch, ale dneska se ptají, proč je chránit (když z poplatkového lovu nemají peníze).“ Michaelka a teorie vlastnických práv Je poměrně mnoho milovníků zvířat, kteří chtějí, aby volně žijící zvířata přežila ten ohromný populační nárůst, který v 21. století čeká rozvojový svět, a jsou zároveň ochotni akceptovat cenu, která spočívá v přiznání jejich ekonomické hodnoty. Místo čistě nátlakových akcí spoléhají na ekonomické stimuly a racionalitu. O tom to je: jak rychle dokážete vybudovat síť účinně chráněných území, propojit je koridory a zároveň dokázat, že tenhle způsob využití půdy je lepší než pastva nebo pěstování plodin? Bohatému nalezišti nerostů nemůže konkurovat žádná rezervace ani honitba. Ale extenzivní pastva domácích zvířat, což je na milionech kilometrů čtverečních téhle planety v zásadě jediná ekonomická aktivita, jíž se mohou lidé zabývat, je samozřejmě dobře kombinovatelná s ochranou přírody, když přesvědčíte pastevce, že volně žijící druhy mají lepší ekonomický výnos než jejich domestikovaná zvířata. Na jihu Afriky se to podařilo díky tomu, že vlády přiznaly vlastnická práva k volně žijícím druhům uživatelům nebo přímo vlastníkům pozemků. V JAR to bylo mnohem rychlejší právě proto, že celá země byla rozparcelovaná a vlastnická práva definovaná. Lidé většinou na svém majetku nedělají věci, kterými by vědomě snižovali jeho hodnotu.

Když rozumíte tomu, proč továrna v rukou jednoho motivovaného vlastníka nebo pravidly jasně svázaného akciového vlastnictví funguje lépe než neurčitě definované vlastnické právo státu, chápete podstatu problému: je-li trofejní lov nejvýznamnější aktivitou na pozemku, bude rozvíjen. Není-li, budou zvířata tolerována jen za kompenzaci, která odpovídá alternativnímu výnosu.

Fotosafari lepší než lov?

Myšlenka, že safari turistika dokáže zaplatit ochranu přírody, a proto není potřeba loveckou turistiku tolerovat, je zcela absurdní a stačí se podívat na finanční výkazy asi nejprofesionálnější organizace, která se správou chráněných území v Africe zabývá. African Parks Foundation je nevládní organizace, která spravuje parky a rezervace od Malawi přes obě Konga, Středoafrickou republiku, Rwandu, Čad a Zambii. Vybírá si mimořádně biologicky cenná území, často extrémně odlehlá a v oblastech s ozbrojenými konflikty. Fakticky funguje na principu koncesní smlouvy na dvacet až padesát let, veškeré dotace a dary dává na ochranu příslušné rezervace, investuje do škol, zdravotních středisek, koná dobro, kudy chodí. Přebírá veškerou odporeport vědnost za správu území, dělá to mimořádně profesionálně a… Dodnes nemá ani jediné území, které by zaplatilo byť jen provozní náklady.

Tanzanská správa národních parků Tanapa má finanční výkazy, které jsou o hodně chatrnější než ty od African Parks Foundation, ale zase má prvotřídní aktiva včetně asi nejslavnějšího národního parku Serengeti. Nicméně jenom dva národní parky včetně Serengeti vydělávají, tři se zaplatí a dalších jedenáct prodělává. Ty, které nemají návštěvnost, jsou pochopitelně terčem ohromného ekonomického tlaku, pytláctvím počínaje. Takže tvrdit, že ekoturismus zaplatí velkoplošnou ochranu Afriky, je absolutní nesmysl.

Nechceme zvířata, chceme peníze… Zimbabwe bylo kdysi rájem divokých zvířat, kde se dobrá ochrana v národních parcích doplňovala s loveckou turistikou v solidně kontrolovaných Hunting Management Areas a soukromých koncesích, a cenná zvířata byla chována na soukromých rančích. Mugabeho vláda zaútočila nejdříve na soukromé ranče (bílé), posléze kvůli hluboké ekonomické krizi, kterou si sama způsobila, omezila ochranu v rezervacích. Výsledkem jsou drastické úbytky populací zvěře a ohromný nárůst pytláctví. Mosambik byl za Portugalců řídce osídlený, ale hodně zazvěřený, bílí Jihoafričané tam jezdili lovit. Dnes je pořád celkem řídce osídlený, ale po čtyřiceti letech korupce a hry na ochranu je takřka bez zvěře. Gangy z Mosambiku pytlačí ve všech okolních zemích a zastřelené pytláky z téhle země nikdo nehlásí, prostě je v buši zahrabou. Krach portugalských kolonií na přelomu 60. a 70. let minulého století v kombinaci s událostmi v prvotřídních loveckých destinacích – zákazem lovu v Keni v 70. letech a posléze pádem Zimbabwe – se postaraly o to, že v Botswaně, Namibii a Jihoafrické republice nastal turistický a lovecký boom daný silnou ochranou a ekonomickou motivací k ochraně, včetně lovu na soukromé půdě.

Emoce versus pragmatismus Nikdo z těchto hrubých nezdarů ochrany přírody v Africe nemohl profitovat tolik jako jihoafričtí farmáři, kteří zjistili, že místo nevýnosného chovu domácích zvířat se mohou přesunout do podstatně lukrativnějšího chovu divoké zvěře, která se namnožila v jihoafrických parcích a rezervacích a vláda začala jejich přebytky odprodávat v aukcích. Nic nesymbolizuje vzestup jihoafrických rančerů tak jako skutečnost, že tamní vláda povolila sportovní lov jižních nosorožců bílých v době, kdy už na téhle planetě žádní severní bílí neexistovali (Uganda, Čad, Středoafrická republika – všude vyhynuli, v bývalém Zairu byli poslední v jednom národním parku, pár kusů žilo v Súdánu). Motivace k chovu pro lov byla fantastická. Nikde jinde v Africe se nosorožci lovit nedali, protože tam prostě nebyli, Jihoafričané je měli, lovit se tam dalo a jejich počty stoupaly. Přitom veřejný sektor vydělával na aukcích a soukromý sektor vydělával na odstřelech. Populace bílých nosorožců se během dvaceti let i se všemi odlovy, drahými a regulovanými, zdesetinásobila.

To bylo před vlnou pytláctví v 21. století.

Jižní Afrika nakonec strategicky zvítězila nad Keňou, která neměla mnoho desítek let konkurenci. Od 70. let keňské populace zvířat přes totální papírovou ochranu poklesly o 70 procent, kdežto ty jihoafrické se zdvojnásobily. Jižní Afrika dostává za svůj vzdálený turistický produkt v dolarech šestkrát víc než Keňa.

Michaelka’s problem Michaelka v alespoň trochu odborně vedených rozhovorech projevuje dobrou znalost jihoafrických reálií, včetně etiky lovu, a také standardní argumentace, proč má lovecká turistika smysl. Existují profesionálové, kteří vědí, co to znamená zabít, třeba přebytečné samce antilop v zoologických zahradách nebo toho chudáka žirafího samce z kodaňské zoo, který byl nadměrně geneticky zastoupený, tak z něj udělali edukační materiál pro návštěvníky a maso pro lvy. Nikdy jim při tom ale nesvítily oči, neměli z toho radost.

Jíst maso divokých zvířat také není v principu můj problém, naopak. Znám se dokonce i s lovci, kteří zabíjejí zvířata pro potěšení z lovu a v jižní Africe za to platí velké peníze. Vůbec to v zásadě neodsuzuji.

Jak to říká jeden z nejlepších českých mladých biologů: I my, kteří zvířata lovíme jenom foťákem nebo dalekohledem, jsme v podstatě archetypální lovci.

S Michaelkou máme společné, že vnímáme loveckou turistiku jako zjevné ekonomické plus pro udržení populací zvířat v jižní Africe a že nám oběma chutná zvěřina. O tom žádná.

Rozdíl je v tom, čeho si máme vážit. Kdysi bylo poctivé komerční lovecké safari spojováno se strašnou dřinou, aby si lovce někdo mohl vážit. Dívejte se na staré fotky lovců z Afriky; co mají ve tvářích? Ve skutečně volné přírodě bez naháňky mohl osamělý lovec se stopařem dosáhnout nanejvýš unaveného úsměvu. Byli to silní a stateční chlapi, ti opravdu sportovní lovci. Na žádné fotce nenajdete to vítězoslavné, často opravdu nevkusné culení.

A právě to předvádí Michaelka spolehlivě a soustavně u každého zvířete – od krocana až po žirafu, bez jakékoli piety. Že to dělá spousta jiných lidí, a po celém světě, to ji neomlouvá. Tím svým „sexy hovaděním“ bourá veškerý potenciál lovecké turistiky pro ochranu přírody. Kdo by náhodou stále ještě nevěděl, o čem je řeč, ať se podívá na fotku, na níž se Michaelka s kýmsi líbá a kočkodan s vyhřezlými střevy jim k tomu asistuje. Deklasující by to bylo i s domácím králíkem. Tomu se říká probourávání podlahy v suterénu zespodu.

Profesionálové vědí, co to znamená zabít – třeba přebytečné samce antilop v zoologických zahradách. Nikdy jim při tom ale nesvítily oči, neměli z toho radost.

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče