Loupež za bílého dne

13. října 2014, 00:00 - Daniel Deyl
13. října 2014, 00:00

Cestujete po USA? Neberte si s sebou hotovost, nebo vám ji seberou. Kdo? Přece policisté – a zcela legálně

Dálniční kontrola v Humboldtově okresu, stát Nevada, USA. „Kolik máš u sebe peněz?“ vybafne zástupce šerifa na řidiče. „Tohle asi nebude tvoje, co?“ a vysype na kapotu hrst bankovek.

„Jsou moje.“ „Tak já ti je zabavím,“ nevzrušeně na to muž zákona. „A ještě napřed ti prohledám auto, jo?“ „Jaký je k tomu důvod?“ ptá se řidič.

„Protože s tebou mluvím – hele, já ti nic vysvětlovat nemusím. Pošlu na ty peníze svého psa, co hledá drogy. A když na ně zareaguje, zabavím ti je. Můžeš se pokusit dostat je zpátky, ale budeš mít smůlu.“ „Vyhrál jsem ty peníze v Las Vegas.“ „Zkus to dokázat. Jo, zkus to dokázat,“ zasmál se policista, zjevně pobaven nemožností takového počínání. „I kdyby, než ti je dáme zpátky, všecky ti je spolknou účty za právníka.“ Policista pak řidiči vysvětluje, že bude smět odjet, když podepíše, že peníze, které měl u sebe, mu nepatří, neví, jak se k němu dostaly, a nebude na ně uplatňovat žádný nárok. „Je to na tobě. Jestli odsud chceš odjet, vem si šeky, auto a všechno – jsi volný. Ale ty peníze tady zůstanou. A koukej se rozhodnout rychle, nemám celý den na to, abych s tebou debatoval.“ Běžná praxe Onen stěží uvěřitelný rozhovor zaznamenala bezpečnostní kamera prohledávaného vozu. Řidič, naturalizovaný Vietnamec příjmením Nguyen, mohl mluvit o štěstí: poté, co disk se záznamem poskytl nevadské televizi KLAS TV, se po půl roce ujal i jeho právní protest. Nejprve dostal nabídku poloviny konfiskované částky, později ji policie vrátila celou – musel ale podepsat prohlášení, že nebude policii za neoprávněný zásah žalovat.

Mnoho dalších řidičů na amerických dálnicích ovšem takové štěstí nemá.

Jednání šerifova zástupce totiž není ani výjimečné, ani protiprávní. Ne, není řeč o Tádžikistánu nebo Kongu; to zákony Spojených států 21. století umožňují beze všeho policistům zkonfiskovat komukoli cokoli na základě těch nejvágnějších podezření. Dovolání je ďábelsky složité, nákladné a jeho úspěch je nepravděpodobný; možnost pohnat policistubanditu k odpovědnosti se limitně blíží nule. Ani obávaní esenbáci normalizačního Československa, často označovaného za policejní stát, neměli nad člověkem takovou moc, jakou mají jejich dnešní kolegové v USA.

Ačkoli praxe takzvaných civilních konfiskací má v historii USA zákonnou oporu, pozornost veřejnosti se k ní ve větší míře upřela až letos v létě. Tehdy vydal časopis The New Yorker obsáhlý článek, v němž popisuje čtyři obzvlášť vypečené případy policejní zvůle. V jednom z nich přišli staří manželé o dům, protože jejich syn, který s nimi nebydlel, byl obviněn – a později obvinění zproštěn – z obchodu s drogami (případ nebyl v době zveřejnění článku ještě u konce).

pozor na dálnice Tři ostatní jsou si podobné: zastavení auta pro drobný přestupek (nebo jen proto, že „jste jel příliš blízko plné čáry“), navázání zdánlivě nevinné konverzace o cíli řidičovy cesty, žádost o povolení k prohlídce auta a nakonec, je-li nalezena větší finanční částka, její konfiskace. Co znamená větší částka?

Tolik, kolik dotyčný policista uzná za vhodné.

Podle deníku The Washington Post byla polovina částek zabavených americkým řidičům v letech 2001 až 2014 (bez následného trestního obvinění) nižší než 8800 dolarů (necelých 190 tisíc korun). The New Yorker zase zmiňuje, že polovina veškerých věcí, jež zabavila policie a další úřady ve státě Georgia (nejen na dálnicích) v roce 2011, měla hodnotu pod 650 dolarů (pod 14 tisíc korun).

To vše je součástí programu nazvaného paradoxně Poctivé dělení, podle něhož si zkonfiskované peníze policisté dělí s federálními úřady. Obzvlášť bouřlivý boom v jeho rámci zažívá vybírání peněz od řidičů na dálnicích, a to v každoročně rostoucím objemu.

The Washington Post tomuto jevu na počátku letošního září věnoval sérii tří obsáhlých článků, z nichž vysvítá jednoduchý důvod: z opatření původně zaměřeného na potírání zločinu se stal pohodlný prostředek, jímž si jednotlivé policejní okrsky doplňují rozpočty. Zákon to sice výslovně zakazuje – ale co jiného si představit například při pohledu na policejní Cadillac Escalade, jenž jezdí po ulicích oklahomského města Tulsa s nápisem „Tohle auto dřív patřilo drogovému dealerovi, teď patří nám“? Nezisková právní kancelář Institute for Justice, jež se mimo jiné civilními konfiskacemi podrobně zabývá, uvádí, že v Texasu si jednotlivé policejní okrsky takto vylepšují rozpočty v průměru o 20 procent.

Výnosný byznys Prudký nárůst takto vybraných peněz se však okrsek od okrsku výrazně liší. Důvodem je sekundární výnosný byznys na konfiskace navázaný: důkladné školení policistů tak, aby při výběru byli co nejúspěšnější. S tímhle nápadem přišel už na konci 80. let někdejší kalifornský dálniční policista Joe David. Dokud byl v aktivní službě, proslul neúnavností a vynalézavostí při vyslýchání řidičů a hledání všech možných skrýší na drogy.

To by z něho dělalo jen jakousi americkou mutaci Jiřího Komorouse; David však šel dál. V roce 1989 založil firmu Desert Snow, specializovanou na vyučování policistů výnosným výslechovým postupům. (Namátkou: jedno z pravidel je, že policista nikdy nemá informovat řidiče o jeho právu odmítnout pokračovat v hovoru s policistou poté, co je vyřešen jeho dopravní přestupek.)

Později založil i internetovou platformu, Asfalt, jež tento typ strážců zákona sdružuje.

„Vyšetřování trestné činnosti odjakživa trpí neschopností orgánů nakládat s informacemi a jejich odmítáním vzájemné spolupráce,“ cituje Washington Post z Davidova dopisu členům Asfaltu. „Tato stránka nám všem právě tolik umožňuje.“

Tyto instituce však zároveň pomáhají policistům výborně vydělávat: u jednotek, v jejichž řadách působí lidé vyškolení Davidovou firmou, vzrostl od roku 2005 objem konfiskací o 32 procent. U ostatních byl průměrný nárůst pouze třetinový. Vydělává to i Davidovi: společnost Desert Snow dostala od roku 2003 smlouvy od ministerstva pro domácí bezpečnost za 2,5 milionu dolarů. V kontextu tohoto časopisu to nezní jako velká suma, ale na penzionovaného policistu to není vyloženě špatné.

Odpůrci statu quo jsou bezmocní. Zaprvé, praxe okrádání řidičů dostala justiční posvěcení v roce 1996. Nejvyšší soud tehdy potvrdil, že člověk, jemuž se policista chystá bez udání důvodu sebrat celoživotní úspory, nepotřebuje znát svá zákonná práva. Zadruhé, chybí politická vůle. „Neměli jsme dost hlasů,“ řekl Washington Postu bývalý kongresman Barney Frank, podle něhož program Poctivé dělení dává policistům „zvrácenou motivaci“ a jenž se ji v roce 2000 snažil novelizací odstranit.

Neuspěl – policejní lobbing byl silnější. l

Civilní konfiskace • Proces, jenž umožňuje státním a federálním vyšetřovacím orgánům zabavit komukoli majetek, pokud existuje podezření, že pochází z trestné činnosti (podezření definují příslušníci dotyčných orgánů podle vlastního uvážení). • Ke konfiskaci není třeba usvědčení (a dokonce ani obvinění) z trestné činnosti – s výjimkou státu Severní Karolína, jenž důkaz vyžaduje. • Nexistuje možnost přidělení právníka ex offo, policisté nemají povinnost informovat „podezřelého“ o jeho právech. • Na rozdíl od prazákladu západního trestního práva uplatňuje presumpci viny. • Právní praxe pochází z Británie, kde vznikla v rámci boje proti pašerákům. I v USA byly konfiskace bez soudu původně namířeny proti podloudnému obchodu, v 70. letech se začaly používat proti obchodu s drogami, po roce 2001 se staly součástí boje proti terorismu.

Poctivé dělení • Federální program s ironickým názvem Equitable Sharing funguje od roku 1984 a státní či místní vyšetřovací orgány (které fyzicky konfiskace provádějí) si podle něho dělí výnosy s federálním ministerstvem spravedlnosti; odvádějí obvykle 20 až 30 procent. • V roce 2000 schválil Kongres novelu zákona o Poctivém dělení (CAFRA); až ta umožnila lidem, aby se vůbec mohli pokusit právní cestou domoci se zabaveného majetku zpět, v praxi to však zůstává mimořádně obtížné. • Jen na dálnicích policisté od roku 2001 bez soudu vybrali 2,5 miliardy dolarů, z toho 1,7 miliardy šlo do kasy těch policejních útvarů, jejichž příslušníci konfiskaci provedli. • Za tu dobu provedli policisté na amerických dálnicích 61 998 konfiskací, které nebyly doprovázené obviněním z trestné činnosti; jen v 16 procentech těchto případů se oběti konfiskace soudně domáhaly nápravy, ve 41 procentech případů se jí také domohly. • Díky programu příjmy ministerstva spravedlnosti z peněžních mimosoudních konfiskací utěšeně rostou (v USD): 1985 27 mil. 1993 556 mil. 2012 4 200 mil. Black Asphalt • Asfalt, plným názvem Systém elektronického upozornění a komunikace Asfalt, je neformální internetová platforma pro policisty a příslušníky dalších vyšetřujících orgánů; nejčastěji jsou to federální drogové a celní úřady. • Založil ji v roce 2003 Joe David, současně majitel firmy Desert Snow, která v té době navázala spolupráci s nově vzniklým ministerstvem pro domácí bezpečnost (Homeland Security). • Slouží mužům zákona ke sdílení vyšetřovacích tipů a chatování; obsahuje data o prováděných dálničních kontrolách, včetně soukromých dat řidičů (i těch, u kterých všechno proběhlo v pořádku), jako jsou jméno, číslo sociálního pojištění, číslo poznávací značky, tetování, podle něhož je lze identifikovat, atd. • Black Asphalt má více než 30 tisíc členů po celých Spojených státech (údaj pochází z roku 2011). • Internetový dotaz na jeho stránky vede rovnou na stránky firmy Desert Snow. Zdroje: The Washington Post, Institute for Justice, The New Yorker

Jak se nenechat obrat Seznam faktorů, které slouží americkým dálničním policistům jako záminka ke konfiskacím nejčastěji: • tmavá skla u auta (existuje sice předepsaná maximální povolená hodnota zatmavení, ale pokud policista nemá k dispozici přístroj, jímž by konkrétní hodnotu změřil, může se řídit vlastním úsudkem) • použití osvěžovačů vzduchu nebo jejich vůně (používá se k zakrytí pachu drog) • odpadky a nečistota uvnitř vozidla • nepravděpodobná nebo měněná výpověď řidiče o tom, kam a proč jede • vozidlo na deklarované dlouhé cestě, které je příliš čisté nebo neobsahuje očekávaná zavazadla • velké množství energetických nápojů • příliš hovorný, nebo naopak příliš zamlklý řidič • známky nervozity (nadměrné pocení, polykání, zčervenání) • drahé nebo jinak výstřední oblečení • větší počet mobilních telefonů v držení řidiče Zdroj: CNBC

O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče