Leopoldov: dvakrát a dost!

23. března 2015, 00:00 - Jan Hrbáček
23. března 2015, 00:00

Pětadvacet let po vzpouře v nejtvrdší věznici většina odsouzenců pracuje. Šijí třeba boty pro Rieker

Dvacátého osmého března 1990 vyvrcholila vzpoura vězňů v nejtvrdší slovenské věznici Leopoldov. Zhruba dvoustovka vězňů začala v půlce měsíce vyjadřovat nespokojenost s tím, že se jich nedotkla amnestie čerstvého prezidenta Václava Havla. K nim se přidali další, obsadili kuchyni a sklad se zásobami potravin. Následně ovládli celý kriminál a postavili barikády. Jako zbraně používali mačety a další bodné a sečné zbraně. Ve vězení totiž fungovala kovovýroba firem TOS Trenčín a textilního kombinátu Liberec, což trestancům výrazně usnadnilo tvorbu tohoto arzenálu.

Na obranu si vyrobili zápalné láhve, pohonné hmoty získali z vozového parku věznice, údajně se jim podařilo vyrobit i funkční plamenomet. Vzbouřenci drželi jako rukojmí zhruba 150 vězňů, kteří se nechtěli podílet na rabování a ničení věznice. Po celou dobu odmítali vyjednávat a trvali na svém propuštění.

Na potlačení vzpoury se podílela zhruba tisícovka mužů z Vězeňské služby, Útvaru rychlého nasazení a prostějovských výsadkářů. Doživotní boss „Vzpomínám si, že jsme se tehdy těšili s kamarády, že dostaneme po delší době vycházku a společně zajdeme do některé z prostějovských osvěžoven na pivo. Byl ale vyhlášen poplach, na letiště přiletěly vrtulníky, které s námi okamžitě odlétaly na Slovensko. Co se děje, jsme se dozvídali opravdu za pochodu,“ vzpomíná jeden z účastníků zásahu, který si přeje uvést jen své iniciály RZ. Po příletu na Slovensko dostali výsadkáři z Prostějova za úkol zasahovat proti vzbouřencům z řad leopoldovských vězňů hned za příslušníky Útvaru rychlého nasazení. „Byl to opravdu velmi zvláštní pocit pro nás tehdy devatenáctileté dvacetileté vojáky základní služby. Proti nám stovky vězňů odsouzených k mnohaletým trestům za vraždy nebo násilí. Ještě i po letech smekám před chlapíky z Útvaru rychlého nasazení, kteří s klidem a odvahou postupovali v čele zásahu, který nikdo z nás neměl možnost předem nacvičit,“ dodává výsadkář. Podle něho se tehdejší výstroj a výzbroj vůbec nedá srovnat s tou, jakou mají zásahové jednotky k dispozici dnes.

Při zásahu bylo zhruba třicet vzbouřenců zraněno, jeden zemřel, když mu vybuchla v ruce podomácku vyrobená třaskavina. Na straně zasahujících bylo jedenáct zraněných. Škoda byla vyčíslena na 30 milionů korun a věznice se stala na čas nepoužitelnou. Z jedenácti historických nebo památkově chráněných budov pět zcela shořelo. Zničeny byly i výrobní haly včetně technologií. Další incident se odehrál o rok a tři čtvrtě později, kdy z Leopoldova uteklo sedm vězňů. Vedl je Tibor Polgári, jenž byl aktivní i při březnové vzpouře, kdy byl přezdíván druhým ředitelem věznice. Těsně před útěkem zkonzumovali vězni, z nichž někteří spolu udržovali intimní vztahy, množství koktejlů z alkoholu a analgetik. Láhev tvrdého alkoholu se tehdy dala pořídit na černém vězeňském trhu za 500 korun. Šéfům věznice ještě předtím nahlásili fingovanou zprávu, že se pokusí o útěk přes kanály. Vedení se přesvědčilo, že tato cesta možná není, a uklidnilo se.

Uprchlíci ale měli jiný plán, šli hlavní branou. Nejprve vyzbrojeni několika vyrobenými noži a nunčaky zabili chodbového strážce, další svázali. Postupně trestanci zabili pět dozorců věznice, nejvíce u hlavní brány, převlékli se do uniforem vězeňské stráže a z areálu uprchli. Měli namířeno přes hranice do Polska a lodí do Austrálie. Cestou se zmocnili dvou aut, naskočili do jedoucího vlaku (bohužel pro ně zpět směr Leopoldov) a po honičce a střílení nakonec skončili ve stohu nedaleko Leopoldova, kde se ochráncům zákona vzdali.

Vůdce útěku Polgári spolu s Milošem Urigou a Ondrejem Harvanem dostali následně doživotí. První dva tráví čas v separátních celách v Ilavě, třetí Harvan po rozsudku napsal dopis rodině a v cele v Leopoldově se oběsil.

Další z útěkářů Václav Fedák opustil brány věznice v Ružomberku v roce 2009, Vladimír Duda o dva roky později. Dalibor Bajger by měl na svobodu odejít letos v dubnu, Bartoloměj Botoš v listopadu roku 2017. Uriga se pokoušel o nápravu procesu, ale klíčový svědek Bajger ho odmítl podpořit.

Polgári si dodnes vinu nepřipouští, v cele ilavské věznice tvoří figurky z hlíny a stýká se s jiným vězněm odsouzeným na doživotí, s Urigou totiž jako spolupachatelem nemůže. Tehdy v listopadu scházelo jen málo a uprchlíky by policisté zastřelili. Volání po humánnějších podmínkách ve slovenském vězeňství bylo i přes tyto incidenty vyslyšeno.

Ševci za katrem Zdi věznice, původně protiturecké pevnosti z roku 1669, postavené ve tvaru šesticípé hvězdy, se majestátně tyčí do výšky dvanácti metrů. Za hradbami žaláře, který tu podle ředitele Michala Haláse vznikl v roce 1885, je elektronicky střežený bezpečnostní koridor ohraničený ploty. Šance na útěk mizivá i pro známého útěkáře Jiřího Kajínka.

Hlavní brána čítá celkem čtyři katry a velmi důkladnou prohlídku, strážci jsou chráněni bezpečnostním sklem. Po vstupu do areálu překvapí velikost prostoru i architektura, o tom se může valdickým či mírovským obyvatelům jen zdát. V komplexu je celkem šest státem chráněných památek, které ovšem kvůli umístění nemají příliš šancí na dostatečnou údržbu a renovaci. Hned vpravo se tyčí majestátní budova staré vazby. Její interiér je velmi podobný patrovým věznicím z amerických thrillerů. Úzké balkony, prázdný prostor propletený dráty kvůli případným pádům a strohé cely. Budova je dnes prakticky nevyužívána, odsouzení se v ní scházejí s advokáty anebo v ní přečkají noc před odvozem do jiného zařízení. Mezi starou vazbou, prádelnou a hradem je velké hřiště na fotbal a basketbal. Sem smějí vězni s mírnějším režimem, teď jsou ale v práci.

Ti v nejtvrdším režimu mají cely i prostor pro sportovní vyžití v uzavřeném hradu. Uprostřed je areál s kotci na vycházky a basketbalové hřiště, nad nímž se tyčí strážní věž. V noci je dvůr permanentně skrápěn silnými světlomety, poslední pokus o nezdařený útěk se v Leopoldově odehrál v roce 2009, vedení věznice nechce nic podcenit.

Míříme do podkroví. Tam mají cely doživotně odsouzení a problémoví vězni. Dozorce právě odvádí do cely jednoho z nejproblémovějších vězňů, je čas oběda. Mladý muž pokřikuje a nasazuje zlé grimasy. Nepřestává ani na cele, kterou sdílí s dalším problémovým spoluvězněm. „Neumí číst ani psát,“ shovívavě přibližuje osobnost vězně náměstek věznice Roman Dekan. Dostat se do zařízení typu Leopoldova je na Slovensku snazší než u nás. Platí tu totiž zákon třikrát a dost, pachatelé závažné trestné činnosti tak mohou doživotí dostat za téměř banální trestný čin. Dekan vzpomíná na případ mladého muže, který dostal doživotí za loupež kabelky v hodnotě zhruba patnácti set korun.

Počet lidí v celách se tu různí, k tomu je uzpůsobena i jejich dispozice. Je tu teplo a čisto, že by mnozí zahraniční dělníci na pofiderních ubytovnách záviděli. Nejčastěji tu bývají odsouzenci umístěni po dvou, na dveřích je nalepena jejich identifikace i to, zda jsou kuřáci nebo nekuřáci. „Poutat“, stojí výrazně napsáno na jedné cele, a varuje tak dozorce, že v případě opuštění cely musejí zdejšímu obyvateli vždy nasadit želízka.

Za dveřmi cely jsou místnosti oddělené mříží, kde je postel, stůl se dvěma židlemi a záchod. Vše je pečlivě přišroubované. Za mříže jsou zamykáni ti problematičtější, ti, kteří dodržují pravidla, mají celu k dispozici celou. Vězni mají v cele tísňový hlásič a telefon. Pokud nepřekračují vězeňská pravidla, mohou dvakrát do měsíce na dvacet minut zavolat rodině. Systém jim to umožní díky osobní identifikační kartě, kterou mohou v kantýně používat i jako kartu platební. Mají tu i malou posilovnu. Místnosti dominuje plakát s Arnoldem Schwarzeneggerem a činky. Závaží je z plastu, plněné pískem. Z pochopitelných důvodů.

Chodbaři právě vydávají jídla z vozíku do ešusů a z cel se natahují ruce nedočkavých strávníků. Dnes je sekaná. Vězni mají nerezové příbory, včetně nože. Strážci nemají střelné zbraně, jen pendrek a pouta, ale zjevně tu funguje přirozený respekt. Kdyby se dozorci ocitli v ohrožení, mají na vysílačce tlačítko varovného signálu a zásah proběhne ve velmi krátké době, protože je pohyb dozorců lokalizován. Někteří z nich jsou oproti klientům Leopoldova výrazně subtilnější.

Za klidem může být možná i fakt, že tu vězni mají práci. „Vězni tu pracují. Podařilo se nám zaměstnat zhruba sedmdesát procent z nich,“ vysvětluje ředitel Michal Halás, který vede zařízení měsíc. Ti v přísnějším režimu šijí boty pro společnost Rieker. V přízemí uzavřeného prostoru je malá dílna, přes chodbu je sklad. „Je dobře, že mám práci, neunureport dím se tu,“ popisuje jeden z nich, nasazuje si kožené náprstky a dvěma jehlami hbitě prošívá podrážku s vrchní usní lehké pánské boty. V civilu se jako švec ale asi živit nebude. „Oni mají provozovnu na jihu a já jsem ze středního Slovenska,“ zvedá ramena. Vydělané peníze se vězňům ukládají na osobní účet, ze zisku za mřížemi platí zákonem stanovené srážky, pokud dluží na výživném nebo splácejí škodu, příslušná částka se jim také strhává.

Jedničkáři Vězni v mírnějším režimu mohou pracovat pro automobilový průmysl. V prostorné hale svařují například kovové palety a obrábějí drobné díly. Odběrateli leopoldovských výrobků jsou velké koncerny VW a Kia. V hale se mohou pod dohledem dozorce a mistra z privátní firmy, která vězně zaměstnává, svobodněji pohybovat a nemusejí kouřit pouze na vyhrazených místech. Je to znát i na jejich náladě.

V zadním traktu zhruba čtyřicítka odsouzených v přísnějším režimu připravuje izolaci do aut. Do gumových pásů monotónně vpravují umělohmotné kuželky, aby se dala izolace zacvaknout do karoserie. Ve výrobně nelze přehlédnout Afričana, který byl odsouzen za pašování drog. V národnostním složení zdejších pracovníků převládají místní, oproti českým vězením je tu málo Romů a Vietnamců. Porovnání fyzických proporcí a tváří vězňů člověka nenechává na pochybách, s kým má tu čest. Udělaní chlapi se zastřeným pohledem bez vize brzkého návratu na svobodu.

Ráno v pět budíček, pak osm hodin s obědem v práci, trocha volna a ve 21.00 večerka. Každý den, měsíc co měsíc, rok co rok. Ale za práci jsou tu zjevně vděční. Z jiného uzavřeného provozu se ozývá silný halas. Je třeba zasáhnout.

Vězni se v Leopoldově mohou nejen rekvalifikovat na svářeče, kuchaře a jiné profese, ale mohou dosáhnout i vyššího vzdělání. Na tabuli ve třídě jsou napsána německá slovíčka. „Spolupracujeme se školou, kde se učí jako cizí jazyk němčina. Vězně učení baví a máme tu spoustu jedničkářů,“ usmívá se vězeňský kantor. Za učebnami je místnost se třemi počítači. Vězni se tu mohou naučit základy počítačové gramotnosti. Samozřejmě bez internetu, ale mohou se učit pracovat v „ofisu“ nebo si číst v databázi zákonů. „Zájem ale příliš velký není,“ povzdechne si učitel.

Součástí vzdělávacího traktu je i knihovna pro strážné, kterým tu říkají referenti, i vězně. V policích je v papírových přebalech pečlivě skladováno na 14 tisíc knih pro vězně a tři tisícovky pro dozorce. Knihovnický režim včetně vyplňování signatur tu dodržují tak, že by jim mohla závidět leckterá civilní knihovna. „Největší zájem je tradičně o detektivky, napínavé čtení, ale půjčujeme samozřejmě i beletrii,“ popisuje kantor. Detektivky byly ostatně oblíbenou četbou vězeňského bosse Polgáriho, rád se na ně ve svém povoleném omezeném čase dívá i v televizi.

Za leopoldovskými mřížemi nyní žije 1140 odsouzených a 278 vazebně stíhaných mužů. Kapacita doživotních cel, které může zabydlet 28 vězňů, je dle slov ředitele Michala Haláse naplněna na devadesát procent.

O vzpouře z roku 1990 ani vražedném řádění Polgáriho týmu se Halás příliš bavit nechce. „Nepracuje tu už žádný pamětník, tak se nedivte,“ zdůvodňuje své mlčení k dramatickým událostem. Až po opuštění leopoldovské pevnosti člověku dojde proč. Mohutnému trestanci Tiboru Polgárimu bylo v době masakru 32 let. Do doby útoku byl za mřížemi osmkrát, naposledy dostal 13 let za útok na dozorce, pohlavní zneužití spoluvězně a pokus o útěk z věznice. Předtím byl souzen za loupež a vzpouru vězňů. A curriculum vitae jeho party je až na výjimku téměř navlas podobné.

„Spolupracujeme se školou, kde se učí jako cizí jazyk němčina. Vězně učení baví a máme tu spoustu jedničkářů,“ usmívá se vězeňský kantor. Mohutnému trestanci Tiboru Polgárimu bylo v době masakru 32 let. Do doby útoku byl za mřížemi osmkrát, naposledy dostal 13 let za útok na dozorce, pohlavní zneužití spoluvězně a pokus o útěk z věznice.

O autorovi| Jan Hrbáček • hrbacek@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče