La grande bellezza

27. října 2014, 00:00 - Andreas Pieralli
27. října 2014, 00:00

Krása byla, je a snad i bude nadále italskou ropou, její hlavní exportní surovinou

V zemích, kde převládá étos asketické finanční zodpovědnosti a přísného dodržení rozpočtové kázně – mezi které lze zařadit i Českou republiku –, se má za to, že ekonomické potíže zemí „dluhového“ pásma, čti jižní Evropy, jsou dány rozhazovačností jejich minulých vlád, které si nezodpovědně půjčovaly ze všech stran. Jistě na tom je pořádný kus pravdy, ale ten příběh je o dost složitější. Žili-li si Italové „nad poměry“ (jak zní další typická mantra), jak je možné, že se soukromými úsporami jsou na tom lépe než fiskálně zodpovědní Němci? Jak jinak vysvětlit málo známý fakt, že po Německu má Itálie druhý největší a nejsilnější strojírenský průmysl v Evropě? Anebo že země patří od samého začátku v roce 1975 do skupiny G6 (později G7 a dnes G8), prestižního klubu nejvyspělejších států světa? Takový výsledek lze opravdu zařídit jen štědrými státními dotacemi?

Odpovědět nám možná může pomoci bývalý německý kancléř Helmut Kohl, který v roce 1996 (v období, kdy Romano Prodi prováděl Itálii přes bolestivé reformy veřejných financí) prohlásil: „Itálie mimo euro by představovala zničující konkurenci pro německý průmysl. Itálie proto musí být od začátku součástí eura, a to se stejnými podmínkami jako další členové.“ Proto se v zemi hluboce postižené vleklou ekonomickou stagnací, vysokou nezaměstnaností (u mladých se pohybuje již mezi 40 a 50 procenty) a nebezpečnou ztrátou naděje v lepší budoucnost začíná šířit myšlenka, že za (nejen) italské potíže může právě euro, které prý Německo vnutilo všem „levnějším“ zemím, aby svou tvrdou měnou zlomilo vaz svým konkurentům. Není tedy divu, že dnes si Hnutí pěti hvězd bývalého komika Beppeho Grilla vybralo právě vystoupení z eurozóny za jediné možné východisko.

Platové faux pas O propasti mezi velkými schopnostmi této země a úrovní jejích politiků vypovídá faux pas Mariastelly Gelminiové. Bývalá ministryně školství v Berlusconiho vládě při příležitosti oznámení překonání rychlosti světla neutriny ve švýcarsko-francouzském urychlovači CERN oslavovala i spolupráci špičkových italských vědců prohlášením, že „Itálie přispěla částkou 45 milionů eur k budování tunelu mezi CERN a Národním ústavem pro nukleární fyziku“. Škoda že CERN a Gran Sasso, kde tento ústav sídlí, dělí 700 kilometrů! Mimochodem za tyto nedocenitelné služby, které přivedly zemi téměř k bankrotu, si italští politici ukrojí nejvyšší platy v Evropě: 11 700 eur základu měsíčně oproti 7700 eur u Němců nebo 6700 eur u Francouzů, což odpovídá 5,5násobku průměrného platu. Evropský průměr je pouze trojnásobek.

Přesto Itálie zůstává mimořádnou zemí s ohromným potenciálem. Když pomyslíte na spolehlivé auto, tak se vám pravděpodobně vybaví nějaká německá značka. Ale pokud pomyslíte na super auto, mechanicky bezchybné, inženýrsky dokonalé a designérsky krásné, tak už to zcela jistě bude Ferrari nebo Maserati či Lamborghini. Podobná porovnání lze udělat i v mnoha dalších oborech: kde byste asi tak hledali nejstylovější nábytek, nejvyhledávanější design, nejkrásnější módu, nejchutnější jídlo a nejplnější vína? Anebo kam byste jeli za krásnou přírodou, 7500 kilometrů dlouhým pobřežím, úchvatnými horami, mírným podnebím a největším počtem kulturně chráněných míst? No prostě Itálie je země, která žije svou La grande bellezza (Velkou nádherou), jak zní titul Oscarem oceněného snímku režiséra Paola Sorrentina, jemuž se v mistrovském díle podařilo zachytit složitost a bohatství tak vzácné země. Asi není náhodou, že v názvu posledního italského filmu, který získal Oscara, také zněla krása: v roce 1999 si slavnou sošku odnesl Roberto Benigni se svým snímkem La vita e bella.

Druhá renesance Krása byla, je a snad i bude nadále italskou ropou, její hlavní exportní surovinou, a má-li krása nějakou ekonomickou hodnotu, za kterou si rádi lidé připlatí, tak je stále naděje, že se nejkrásnější země světa (snad mi tu drzost čtenář promine) odrazí ode dna a bude opět šířit kolem sebe lásku k životu a ke všemu krásnému. Tohle by mohla být její druhá velká renesance. Prostě kdyby krása měla někde výrobní štítek, tak by na něm bylo vytištěno Made in Italy. l

O autorovi| Andreas Pieralli • spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče