Kurz pozitivního myšlení

17. února 2014, 00:00 - Daniel Deyl
17. února 2014, 00:00

Úspěšná psychologická škola podporovaná miliony z amerického rozpočtu je založena na nesmyslech publikovaných odbornými časopisy

K získání pocitu, že vědci povídají rádoby chytré nesmysly, je člověku leckdy třeba pouze IQ nad 80. Umět je dokázat však už stojí pernou práci a dostat ten důkaz k publiku, tedy k vědcům, je téměř nemožné.

Anglický vědec amatér Nick Brown to ovšem zvládl všechno najednou.

Kurz pozitivní psychologie, University of London, podzim 2011. Skupina studentů při zaměstnání s průměrným věkem kolem 30 let naslouchala přednášce o tom, jak se jejich životy rázem změní k lepšímu, když budou myslet pozitivně. Dozvěděli se tak o existenci magického čísla 2,9013. To je konstanta, o kterou se jejich život může opřít pevněji než o cokoli jiného.

Učení praví: vypěstujete-li si poměr vlastní pozitivity vůči negativitě v hodnotě vyšší než 2,9013 : 1, budete v životě úspěšní, zdraví a spokojení. Vyjde-li tento poměr nižší, máte smůlu. Budete mít hluboko do kapsy, slečny u baru se k vám budou otáčet zády a nejspíš na vás spadne velbloud. Pokud by to nebylo jasné, pozitivita a negativita se měří počtem zážitků, jež považujeme za pozitivní nebo negativní. Když čísla nesedí Kybernetik Nick Brown neměl, než se do kurzu přihlásil, o psychologii ani ponětí. Chtěl jej navštěvovat, protože se mu začalo zajídat jeho jednotvárné povolání šéfa počítačové sítě velké mezinárodní firmy ve Štrasburku. Při jedné ze svých manažerských cest se náhodou dostal k informaci o kurzu pozitivní psychologie. Tato škola myšlení získala v 90. letech prominentní status v americké psychologii díky podpoře svého zakladatele Martina Seligmana, tehdejšího předsedy vlivné Americké psychologické asociace.

A tak se Nick Brown ocitl na přednášce o tom, jak si vylepší život cifrou 2,9013. Napadlo ho, co by napadlo kdekoho nedotčeného psychologickým vzděláním, totiž že je to nesmysl. Na první pohled to však byla dobře zdokumentovaná teorie: jejími zvěstovateli byli Marcial Losada, uznávaný chilský psycholog, a jeho neméně slovutná americká kolegyně Barbara Fredricksonová. Jejich článek na dané téma vyšel v roce 2005 v předním žurnálu American Psychologist a od roku 2010 měl na kontě 350 citací, což je ve světě akademického publikování velmi slušné číslo.

Leckomu taková reference stačí. Nick Brown však měl ve srovnání s oponenty v žurnálu Scientific American i s dále citujícími psychology jednu výhodu: je matematik.

Na první pohled viděl, že čísla, která mají platnost magické hodnoty 2,9013 dokládat, nějak nesedí. Začal se v původním článku Fredricskonové a Losady rýpat – a nevěřil svým očím.

„Normálně máte metodu, vyberete podle ní lidi a řeknete, tady jsou výsledky, tabulky a grafy a tohle je standardní odchylka.

Losada říká: Zjistil jsem, že čísla odpovídají mým předpokladům. Kdyby si ta čísla vymyslel, bylo by to stejné,“ uvedl Brown v rozhovoru s editorem internetové publikace Narratively. Trvalo mu celý rok, než sepsal 170stránkovou kritiku článku, v níž pranýřoval vše od definicí kruhem až po mechanické přebírání číselných údajů ze zdrojů naprosto mimo původní obor. Ostatně sama konstanta 2,9013 pochází z pojednání slavného meteorologa a matematika Edwarda Lorenze z roku 1963 o nelineárních aspektech mechaniky kapalin.

Odborná ko nspirace Problém byl v tom, že Brown neměl svou práci kde vydat. Věděl, že jeho text nemá akademické náležitosti a že je pro publikaci v časopise neúnosně dlouhý. Oslovil bez úspěchu desítky vědců s žádostí o pomoc, až jej napadlo jméno Alana Davida Sokala.

Americký profesor Sokal proslul v roce 1996 článkem nazvaným Překračování hranic: K transformativní hermeneutice kvantové gravitace, který byl publikován v odborném humanitním žurnálu Social Text. Článek argumentoval, že kvantová gravitace je pojem platný pouze v západním politickém kontextu. Jak tušíte, je to hloupost – Sokal to napsal jako test, zda prestižní časopis otiskne naprostý blábol, jen pokud bude působit dojmem, že je s redakcí ideologicky zajedno.

Sokal, sám fyzik a matematik, Brownovu práci přečetl a slíbil pomoc. Přizval k dílu psychologa Harrise Friedmana a všichni tři společně sepsali stať s názvem Komplexní dynamika intelektuálního pózování, v němž text Losady a Fredericksonové rozebrali do poslední mrtě. V červenci 2012 ji Sokal předložil k publikaci – kam jinam – v žurnálu American Psychologist.

Odpověď na sebe nechala čekat jen necelé dva týdny: Bohužel, už jsme vyčerpali limit dvou reakcí na každý článek, a vůbec, k publikaci se nám to nehodí, napsal šéfredaktor Gary R. VandenBos 12. července. Na druhý den Sokal oslovil Normana Andersona, šéfa Americké psychologické asociace, zřizovatele žurnálu. „Když text vyjde jinde než u vás, bude z malého skandálu velký,“ pohrozil. Během dvou hodin měl zpátky Andersonovu odpověď: Rozhodnutí bylo změněno, American Psychologist článek přijímá.

Vtip je v tom, že když takový časopis nějaký článek přijme dřív, než jej předá oponentům, pošle jej vlastnímu odborníkovi, aby posoudil, zda má vůbec smysl se jím zabývat.

V tomto případě byla touto osobou shodou okolností jedna z editorek časopisu – Barbara Fredricksonová. Nevíme, v jaké atmosféře probíhalo další jednání uvnitř redakce; jisté je, že článek vyšel v červenci 2013. Fredricksonová i Losada v něm dostali místo pro vyjádření. Prvně jmenovaná se hájila podle linie „já té matematice taky nerozumím, to napsal Losada“, kdežto jmenovaný kolega přestal s redakcí komunikovat úplně.

Na měření dopadů jeho zveřejnění je ještě brzy. Jisté je pouze to, že Pentagon přiškrtil financování programu pozitivní psychologie (viz Pozitivní psychologie) na 50 milionů dolarů ročně.

Brown na své vědecké anabázi rozhodně neprodělal. Stal se svého druhu celebritou a dnes píše biografii holandského sociálního psychologa Diedericka Stapela, jenž se proslavil tím, že si 15 let všechna data ke svým převratným studiím od první do poslední čárky vymyslel. A vědecká obec? „Pořád platí, že člověk má právo na vlastní názor, ale ne na vlastní fakta,“ říká Sokal. „Ale vidíme, že třeba v politickém zpravodajství už to dávno neplatí. Nechci se dožít toho, že věda bude další na řadě.“ l •

Pozitivní psychologie Snaží se oprostit psychologii od poslání, jež jí vtiskly dvě světové války, to jest především pomoci v případě duševních potíží. Soustřeďuje se místo toho na lidský rozvoj a na (předpokládanou) schopnost lidské mysli pozitivně ovlivňovat okolní dění. Jedním ze známějších postupů je následující cvičení: napište vždy před spaním na papír tři věci, z nichž jste za uplynulý den měli radost. Zakladatel oboru Martin Seligman tvrdí, že to nese dobré výsledky.

Seligman nejprve dostal v roce 1998 grant na roční stipendia ve výši 45 tisíc dolarů na výuku pozitivní psychologie na University of Pennsylvania. V roce 2002 obdržel od federálního ministerstva 2,8 milionu dolarů na založení Centra pozitivní psychologie při téže univerzitě. A v roce 2008 už získal kontrakt od Pentagonu ve výší 125 milionů dolarů na výuku v rámci programu Celkové vojenské kondice (Comprehensive Soldier Fitness). Po Brownově odhalení byl tento grant snížen na 50 milionů dolarů ročně. l Věda a publikační byznys V 60. a 70. letech začala komerční vydavatelství skupovat nejkvalitnější akademické žurnály, jež do té doby vlastnily neziskové akademické společnosti. Vzhledem k nepružnosti poptávky po takovém čtení si mohla tato vydavatelství dovolit nasadit ceny razantně vysoko. To vedlo k rychlé konsolidaci: ačkoli akademických vydavatelů je po světě na dva tisíce, více než polovinu trhu ovládají tři společnosti: nizozemsko-britská Reed Elsevier (v roce 2012 měla firma tržby ve výši 6,16 miliardy liber), německá Springer Science + Business Media (963 milionů eur) a americká Wiley-Blackwell, součást velkovydavatelství John Wiley & Sons (1,8 miliardy dolarů). Tyto tři firmy drží celkem tržní podíl ve výši 52 procent.

Akademické publikace paradoxně patří k těm výnosnějším součástem jejich byznysu. Zatímco Reed Elsevier si účtuje na akademických publikacích průměrnou marži 39 procent, marže spočítaná z průměru všech publikací činí 21 procent.

Všechna tato vydavatelství přitom těží z toho, že dva zásadní vstupy (autorství článků a oponentní posudky) dostávají zdarma. „Kdyby vydavatelský proces byl tak složitý, jak dotyčné firmy říkají, lze předpokládat, že by v něm nebyla možná existence 40procentních marží,“ uvádí k tomu studie Deutsche Bank z roku 2005.

Učení praví: vypěstujete-li si poměr vlastní pozitivity vůči negativitě v hodnotě vyšší než 2,9013 : 1, budete v životě úspěšní, zdraví a spokojení. Vyjde-li tento poměr nižší, máte smůlu.

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče