Kupte si svého politika. Zn.: Draze

14. dubna 2014, 00:00 - Daniel Deyl
14. dubna 2014, 00:00

Nejvyšší soud USA nadřadil svobodu projevu obavám o příliš silný vliv peněz na politiku

Shaun McCutcheon je obyčejný elektrikář z Birminghamu v americkém státě Alabama; nebo tak o sobě alespoň rád mluví. Tak docela obyčejný ovšem není - ne každý elektrikář se dočká nesmrtelnosti v podobě prominentní pozice v právnických skriptech. McCutcheona taková budoucnost čeká poté, co vyhrál spor s federální vládou (konkrétně s úřadem FEC; Federal Election Commission) o to, kolik peněz smí nebo nesmí dát na kampaně svých oblíbených politiků, konzervativních republikánů.

Ne každý elektrikář - nebo jako v McCutcheonově případě majitel elektrikářské firmy - je také jedna ruka s federálním vedením Republikánské strany. McCutcheon se do této společnosti dostal v roce 2012, kdy na konferenci Republikánské strany navrhl soudně napadnout zákon, jenž reguluje financování politických stran a pokouší se (jakkoli neúspěšně) omezit tok peněz z byznysu do politiky. Podle McCutcheona je regulace příliš přísná. „Z nějakého důvodu mohu darovat 2600 dolarů (viz tabulka) 17 různým kandidátům a všechno je v pořádku, nijak to systém nekorumpuje,“ napsal McCutcheon pro internetovou publikaci Politico. „Ale jak dám peníze 18. kandidátovi, naše demokracie je najednou ohrožena,“ vysmíval se omezením, jež jsou v platnosti od roku 2002.

Svoboda slova vs. peníze K úsměvu má McCutcheon dobrý důvod: jeho žaloba na neústavnost zákona se dostala před Nejvyšší soud USA a ten jí 2. dubna vyhověl. Pro dokreslení, z devíti soudců současného Nejvyššího soudu jich pět obvykle smýšlí konzervativně (a všechny je do funkce jmenovali republikánští prezidenti), kdežto čtyři soudci jmenovaní demokratickými prezidenty smýšlejí liberálně.

McCutcheonovu právní bitvu od počátku provázel tým Mitche McConnella, šéfa republikánských senátorů.

Nešlo o žádnou technikálii. V sázce byl přístup americké vrchnosti vůči vztahu zájmů byznysu, peněz, politických zájmů a volebních kampaní. Zjednodušeně řečeno, tradiční pohled na věc říká, že de facto kupování politiků není nic špatného, pokud je o tom veřejnost informována. Druhá škola myšlení v tom problém vidí a snaží se roli peněz v kampaních omezit, zrovnoprávnit chudší kandidáty s bohatšími a vůbec nastavit celému procesu spravedlivější pravidla.

Konkrétně bylo v sázce ustanovení zákona, jež omezuje individuální dary federálním politickým kampaním na fixní sumu za rok či volební období. Činí tak způsobem ďábelsky složitým, neúčinným a nelogickým, tvrdí odpůrci. Dělá alespoň něco, říkají zastánci. Kus pravdy mají, jak bývá zvykem, obě strany; soud se však přiklonil na stranu těch prvních. Marná snaha Důležitost rozhodnutí z 2. dubna je lépe pochopitelná jako součást trendu, jenž ve sporu o politické finance převládá. Spor sám je starý jako Spojené státy, ale Kongres se jím způsobem relevantním pro dnešní diskusi začal zabývat v roce 1907. Tehdy schválil takzvaný Tillmanův zákon, jenž zakázal bankám a společnostem působícím ve více než jednom státě Unie přímo podporovat kandidáty na federální funkce (v praxi především potenciální členy Sněmovny reprezentantů, senátory a prezidenty). K tomu se později přidružila omezení celkových výdajů na kampaň a zákaz přímého financování kampaní ze strany odborů.

Tak to plus minus drželo až do počátku 70. let; politici a jejich sponzoři omezení vesele ignorovali a demokracie vzkvétala.

V roce 1971 vznikl zákon požadující podstatně rozsáhlejší zveřejňování totožnosti dárců. Po aféře Watergate, která politikům jako celku na důvěře ze strany veřejnosti nepřidala, zavedl zákon spolufinancování kampaní ze státního rozpočtu a zřídil pro dohled nad řádným průběhem volební korupce již zmíněný úřad FEC.

O další dva roky později přišlo šalamounské rozhodnutí, že si kandidáti mohou vybrat.

Buď budou přijímat státní finance a v tom případě se budou muset držet omezení na celkové výdaje za kampaň, nebo se státního příspěvku vzdají a mohou utratit, kolik chtějí. To pomohlo snížit výdaje v trojích následujících prezidentských volbách v letech 1976 až 1984. Důvod tohoto opatření (neomezovat svobodu projevu tam, kde na něj jsou peníze) je stejně zřejmý jako odvrácená strana - čím více seženeš peněz, tím volnější ruku budeš mít.

Tradičně byly síly rozvrženy tak, že republikáni měli k byznysu, a tudíž ke korporátním financím blíž než demokraté. V 90. letech však nastoupil na federální scénu fenomén jménem Bill Clinton, jenž dokázal vybírat peníze lépe než kdokoli jiný před ním; v roce 1992 obstaral jen na primárky rekordních 62 milionů dolarů. Za něho se síly demokratů a republikánů vyrovnaly, především díky vysokým příspěvkům od relativně nízkého počtu sponzorů.

Fenomén Clinton Vtip je v tom, že Clinton na straně jedné dokázal okouzlit voliče i sponzory, ale zbytku politického establishmentu lezl krkem - na obou stranách spektra. Zároveň začalo být zjevné, že korporátní sponzoři si snadno nacházejí cestičky k obcházení zákonů. Oba důvody daly v roce 2002 vzniknout legislativnímu počinu známému dnes podle jeho autorů jako McCainův-Feingoldův zákon. Ten stanovuje dvě důležité věci: zaprvé již zmiňované limity na individuální dary. Zadruhé se snaží kontrolovat takzvané „měkké peníze“ - to jsou ty, jež vybere strana nebo takzvaný výbor pro politickou činnost a rozděluje je mezi své kandidáty. Právě v jejich získávání byl Clinton největší přeborník.

Funguje to jednoduše: podporovali-li jste ve státě Connecticut demokratického senátora, mohli jste jeho kampani konkrétně věnovat jen relativně málo peněz. Do kasy jeho Demokratické strany jste však mohli nacpat, kolik se vám líbilo; jedinou podmínkou bylo, že jste nesměli vědět, jestli je strana použije na podporu vašeho, nebo jiného kandidáta. McCainův-Feingoldův zákon se tok těchto peněz snažil zmírnit.

Je však zjevné, že něco takového se špatně zjišťuje. Za celou dobu platnosti zákona se podařilo tento typ prohřešku dokázat jednou jedinkrát. To když kampani republikánského senátora za stát Kansas Billa Brownbacka pomáhali prostřednictvím Republikánské strany členové jeho vlastní rodiny.

To dobře ilustruje míru účinnosti McCainova Feingoldova zákona. Nejlépe o tom vypovídají celkové výdaje na kampaně: jestliže George W. Bushe doneslo v roce 2000 do Bílého domu sto milionů dolarů, jeho dnešní následovník Obama spotřeboval téměř devítinásobek.

Třetí vzadu Političtí koumesové navíc rychle přišli s jednoduchou myšlenkou nechat utrácet za kampaň třetí strany. I to je jednoduché: jste-li příznivcem například Demokratické strany, která brojí proti zákazu potratů, zkrátka necháte vyrobit televizní spot obhajující právo na potrat. Nemusíte zmiňovat žádného politika nebo jeho partaj, stačí, že v televizi se objeví působivý spot na politicky horké téma. Zakážete to? Omezujete svobodu slova. Povolíte to? Můžete rovnou na veškerá pravidla omezující financování kampaní rezignovat.

Nejvyšší soud se tímto problémem zabýval dvakrát. Poprvé v roce 2003, kdy mezi soudci byli liberální a konzervativní názory zhruba v rovnováze, rozhodl (ve sporu McConnell vs. FEC) ve prospěch omezení - prohlásil, že takové výdaje jsou součástí volební kampaně, jakkoli je to špatně prokazatelné. V roce 2010, již v konzervativněji smýšlejícím složení, však (ve sporu Citizens United vs. FEC) rozhodl opačně. Řekl, že utrácení peněz za televizní spoty je spíš věcí svobody projevu než součástí kampaně. Je to právně čistší řešení, které však má tu nevýhodu, že pomíjí realitu.

V této atmosféře se letos dostal před Nejvyšší soud i alabamský elektrikář s tučným kontem a republikánskými konexemi Shaun McCutcheon. Soud zrušil celkový limit individuálních příspěvků stranám, ačkoli ponechal v platnosti limit 2600 dolarů, jimiž lze přispět jednotlivým kampaním. Znovu tak McCainův-Feingoldův zákon oslabil.

Liberálové jsou zděšení, považují rozhodnutí soudu za nepřímou legalizaci politické korupce. „Jestliže případ Citizens United rozevřel dveře pro proudění peněz do politiky, pak tenhle výrok otevírá rovnou stavidlo,“ komentoval rozhodnutí většiny nejvyšších soudců jejich liberálně smýšlející kolega Stephen Breyer. Podle předsedy Nejvyššího soudu Johna Robertse by totiž bylo třeba „přísnou analýzou“ prokázat, že politický sponzoring způsobuje korupci, již definuje pouze jako přímý úplatek typu něco za něco. Samotný přístup k politikům a vliv z toho plynoucí za korupci nepovažuje.

„Předseda soudu John Roberts (jenž postoj většiny formuloval) buď korupci nevidí, nebo mu na ní nesejde,“ komentoval to časopis The Atlantic. „Co je lepší?“

Kudy tečou peníze Individuální dary kandidátům - omezeno na 2600 dolarů ročně, platí dodnes Individuální dary stranám - roční limit 24 tisíc dolarů Nejvyšší soud právě zrušil Individuální dary organizacím PAC* -omezeno na pět tisíc dolarů na rok na jeden PAC a 37 300 dolarů celkově; tyto organizace mohou podporovat kandidáty od výše pěti tisíc dolarů za rok a 15 tisíc dolarů za rok Existují PAC spřažené s firmami či odborovými organizacemi - ty mohou vybírat peníze od „svého“ managementu a vlastníků coby jednotlivců, ovšem ne od řadových zaměstnanců; dotyčná firma nesmí dávat peníze přímo na politickou činnost svého PAC, ale smí financovat jeho administrativní provoz Existují PAC samostatné - ty mohou vybírat peníze od kohokoli a z takto vybraných peněz musejí financovat svůj provoz Dary organizacím „superPAC“ - omezení pro jednotlivce, firmy i odborové organizace byla zrušena roku 2010 * Political Action Committee (Výbor pro politickou činnost) - organizace existující mimo politické strany, ovšem de facto zastupující jejich zájmy Organizace, které de iure nesmějí podporovat žádnou politickou stranu nebo kandidáta, ale mohou se vyjadřovat k politickým otázkám

Těžká váha

Největší výbory „superPAC“ roku 2012

Restore Our Future * založili jej spolupracovníci Mitta Romneyho * celkem utratil 142,7 milionu dolarů za kampaň proti Obamovi American Crossroads * skupina kolem republikánského stratéga Karla Rovea, platící protiobamovskou kampaň * 91,1 milionu dolarů Priorities USA Action * vynaložil 66,5 milionu dolarů za kampaň proti Romneymu Americans for Prosperity * organizace okolo miliardářských bratří Kochů utratila 33,5 milionu dolarů za kampaň proti Obamovi Crossroads GPS * organizace napojená na American Crossroads utratila za kampaň proti Obamovi 22,1 milionu dolarů

Zdroj: The New York Times

Co stojí zvolit kongresmana

Náklady na volební kampaň v USA (v USD; přepočteno na hodnotu r. 2011)

Zdroj: opensecrets.org

Podle předsedy Nejvyššího soudu by totiž bylo třeba „přísnou analýzou“ prokázat, že politický sponzoring způsobuje korupci.

O autorovi| Daniel Deyl * deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče