Kup si trezor

26. září, 00:00 - Pavel Páral Miroslav Zámečník
26. září, 00:00

Přichází doba, kdy máme platit bankám za to, že si u nich necháme peníze. A nic nenasvědčuje konci divných časů

Evžen Korec, majitel jednoho z největších rezidenčních developerů v Praze, má starosti. „Přestože Česká národní banka stále horko těžko drží úrokové sazby nad nulou, některé komerční finanční ústavy už od jiných bank či investičních společností začaly vybírat poplatek za vklady nad sto milionů korun. Reálně tak platíte za to, že bance dáte své úspory, s nimiž banka může dále disponovat. Vyvstává pak otázka, co s naspořenými penězi, když bance za svůj vklad ještě musíte platit,“ stěžuje si Korec a není sám.

„Nikdy jsme si nehráli na to, že rozumíme něčemu jinému než stavění, takže jsme s penězi zacházeli fakt konzervativně.

Občas jsme nakoupili nějaké bankovní směnky, které mají malý výnos, ale jsou bezpečné.

Peníze nám normálně ležely na účtech a něco málo nesly. Co budeme dělat, pokud banky zavedou záporný úrok, nevím. Máme na účtech několik miliard korun,“ přidává se ekonom jiné velké stavební firmy v Česku. Investovat do nákupu dalších společností v oboru nedává v době, kdy už pár let po sobě stavebnictví padá, a to i navzdory tomu, že ekonomika roste, příliš smysl. Jeho firma shání obtížně práci i pro svoje lidi. Kdyby se neetablovala v zahraničí, těch miliard by asi bylo méně.

Kam s penězi, které se nahromadily na účtech, ovšem neví ani samospráva.

Například Praha má na účtech 39 miliard, z čehož devět nevyužije. Ač to může Pražanům znít absurdně, nemá město jaksi žádné projekty, do kterých by mohla investovat. I strašák záporných sazeb proto náměstkyni primátorky Evu Kislingerovou motivoval k tomu, aby se rozhodla peníze v bankách provětrat jinak. Praha by měla splatit předčasně 8,5miliardový úvěr u Evropské investiční, sice velmi výhodný, ale jediný, který může město splatit bez sankcí.

Poprvé sáhla po negativních úrokových sazbách Evropská centrální banka (ECB) v červnu 2014 a poté se přidaly centrální banky dalších evropských zemí. Tehdy to bylo zajímavé téma třeba pro komentář o politice ECB, o aktech zoufalství, k nimž se sahá, když už byla vystřílena jiná munice. Potom si začal za negativní úrok půjčovat český stát a člověk mohl mnohem blíže k domovu spekulovat o tom, co to znamená pro rozpočtovou disciplínu a řízení státního dluhu. Pořád to ale nevypadalo jako dlouhodobé téma, které se bytostně dotýká každého z nás, ale jako cosi exotického, nepatřičného a koneckonců pomíjivého.

Jenže když si letos začal od věřitelů půjčovat peníze s tím, že jim vrátí méně, než kolik dostal, i pražský dopravní podnik – tedy firma dotovaná každoročně mnoha miliardami z rozpočtu magistrátu –, pak je nejvyšší čas se v tom už začít trochu orientovat. A přemýšlet o důsledcích.

Život za zrcadlem

Na co si tedy budeme zvykat? Prvním sektorem, jehož výsledky to poznamená, jsou finanční instituce. Banky se jen velmi nerady uchylují k tomu, aby negativně úročily vklady drobných střadatelů, kteří se dovedou bránit poměrně jednoduše – zkrátka si vklady vyberou a drží hotovost v pronajatých bezpečnostních schránkách, ti méně prozíraví je prostě strčí pod matraci nebo za ně nakoupí zlato.

Praktickým důsledkem záporných sazeb pro banky je, že nic neplatí za vklady a u velkých firem, jež nemohou jednoduše otočit elektronické peníze do papírových, si za ně dokonce mohou nechat platit. Na straně druhé však také na půjčování peněz skoro nic nevydělávají. Výsledkem jsou klesající ziskové marže bank.

Bolehlav úspěšných

Za poslední půlrok zní nejčastější otázka finančních ředitelů úspěšných společností: Co s penězi? Není to tak hezká starost, jak to na první pohled vypadá. Ideální pro ekonomiku by samozřejmě bylo, kdyby podniky použily hotovost a ještě si za zápornou sazbu půjčily – na investice do rozšíření kapacit, na to, aby dále stavěly, nakupovaly technologie a najímaly zaměstnance. To by se velmi líbilo v podstatě kdekomu, včetně centrálních bankéřů, neboť by to potvrdilo správnost jejich opatření.

Pokud na jejich trzích ovšem není prostor pro navyšování vlastních kapacit, mohou firmy zkusit akvírovat svoje konkurenty, což se v mnoha oborech děje. Potíž je v tom, že fúze a akvizice jsou cestou rostoucí koncentrace, a tak vedou k oslabení kvality konkurenčního prostředí. Pro spotřebitele to nemusí být ani zdaleka výhodné. Stejně tak nemusí být výhodné pro ty akcionáře, kteří zůstali na palubě, pokud by se ony očekávané a slibované přínosy transakce nepovedly. To se stává často a mnohdy i velmi dobrým firmám (vzpomene si někdo na společnost Daimler-Chrysler?).

Strach o flek

Pro normální smrtelníky mají tyhle možné reakce na uplatňování nekonvenčních nástrojů měnové politiky velmi rozdílné důsledky. Zatímco investice do rozšíření kapacit jsou příznivé z hlediska přímých zaměstnanců i zaměstnanců dodavatelů, potažmo spotřebitelů, přebírání firem je většinou spojeno s redukcí, nikoli růstem zaměstnanosti a méně soutěže také není cesta pro zvyšování spotřebitelského blaha.

Politika velmi nízkých úrokových sazeb může být spojena s nepříjemnými vedlejšími důsledky i pro domácnosti jako takové. Představte si, že je vám pětačtyřicet, takže jste přesně v tom věku, kdy je potřeba začít přemýšlet o tom, jak mezi splacením hypotéky a odchodem do důchodu vytvořit dostatečné finanční rezervy na stáří. Čím blíže do důchodu, tím méně lze doporučit investování do riskantnějších instrumentů typu akcií – taky byste mohli přijít kvůli příští korekci o 30 až 50 procent dosud naspořeného a nedočkat se další vzestupné fáze. Jenže banky připisují zanedbatelné úroky, stejně jako konzervativně vedené podílové nebo penzijní fondy odpovídající vašemu věku. Životní pojistky s kapitálovým prvkem jsou na tom úplně stejně. V případě, že se jakýkoli finanční subjekt (pojišťovna, fond, banka) v minulosti zavázal, že vám garantuje kladné reálné zhodnocení vašich úspor, je sice problém na straně finanční instituce, ale její slabá kondice není něco, s čím se chodí vesele spát.

Co dělat, když je do důchodu daleko?

Dopady ultranízkých až záporných sazeb v dané ekonomice proto závisejí na její demografii. U mladých zemí s nízkým věkovým mediánem je to přesně naopak než u demograficky již starých, a ještě ke všemu dále stárnoucích zemí. Vezměme si názorný příklad:

Je velký rozdíl, jestli se vám úspory, dejme tomu milion korun, zhodnocují o sedm procent ročně, takže se během deseti let zdvojnásobí, anebo se nezhodnocují vůbec.

V takovém případě vám nezbývá nic jiného než svoje úspory zvedat dodatečně o desetinu ročně, pokud cílem je ono zdvojnásobení naspořené částky na konci dekády. Solidní stáří znamená trhat si od úst teď, a co dřív padlo na splátku hypotéky, dávat stranou na důchod.

Samozřejmě že u mladší generace, která naopak potřebuje zajistit bydlení a další věci k životu, jinak řečeno žít v netto dluhu (byť ne zcela bez finanční rezervy), jsou nízké úrokové sazby v podstatě dobrá zpráva.

Odvrácenou stranou téže mince jsou rostoucí ceny nemovitostí, zvlášť když stoupají podstatně rychleji než mzdy a platy. Nebydlet ve vlastním pak znamená, že se ceny realit promítají do výše nájemného, a když se zvyšuje rychleji než výplata, je to s tím mezigeneračním transferem ještě trochu zašmodrchanější, neboť pronajímateli budou většinou starší lidé. Pokud nepronajímají, ale alespoň bydlí ve vlastním, jsou vystaveni situaci, kdy sice sedí na rostoucí hodnotě nemovitosti, ale současně s perspektivou slabého cash flow.

Ti senioři, kteří jsou odkázáni na bydlení v nájmu, pak tahají za opravdu krátký konec. Úspory se jim kvůli konzervatismu nijak nezhodnocují a nájemní bydlení podražuje.

V Česku alespoň čtyři pětiny obyvatel bydlí ve vlastním, ale hádejte, kde v souvislosti s velmi nízkými až zápornými úrokovými sazbami panuje největší nervozita. V Německu. Většina populace tam žije v nájemních bytech, země stárne a na pozitivní, prorůstový demografický šok v podobě migrační vlny by vsadil svoji penzi asi jen málokterý ekonom. Takže teď chápete, proč se německý ministr financí Wolfgang Schäuble pustil do kritiky ECB, která tlačí likviditu do eurozóny horem dolem.

Lék, nebo jed?

„Problém nízkých nebo záporných sazeb není problémem, který si vymyslely centrální banky, to je odraz reálné ekonomiky a toho, jak diskontujeme budoucnost. Více věříme budoucí spotřebě oproti té stávající, a tak ji odkládáme,“ říká viceguvernér České národní banky (ČNB) Mojmír Hampl. Upozorňuje, že finanční sektor a zvláště banky vlastně jen transformují krátkodobé závazky vůči střadatelům do dlouhodobých aktiv. Měnová politika se pak snaží nastavit úrokové sazby tak, aby budoucí výnosy pokrývaly minulé dluhy a umožňovaly zdravý růst ekonomiky. Pokud by byly příliš vysoké, budou brzdit růst a zvyšovat nezaměstnanost, pokud by byly příliš nízké, porostou ceny zboží i aktiv a ekonomika se bude přehřívat. Tato přirozená úroková míra vyrovnávající vztah mezi mírou inflace a hospodářským růstem nyní podle většinového názoru měnových ekonomů výrazně klesá z hodnot, které byly dlouhá léta považovány za poměrně stabilní. A klesá až k nule.

Hampl upozorňuje na klasický příběh zemí jižní osy eurozóny. Jejich problémem je, že i dnešní nulové sazby jsou moc přísné na to, aby pokryly dostatečně hříchy minulosti. Je to do značné míry důsledek toho, že nesplatitelné závazky bankovního sektoru vlády v Evropě prakticky neřešily. Nechaly to na měnové politice, která nyní musí být o to volnější, a dostala se tak do unikátní situace záporných sazeb a negativních výnosů.

V Česku jsme v lepší situaci než jiné země, protože nás netrápí minulost v bilancích bank. Takže podle Hampla je finanční sektor schopen obstát i v těchto divných časech a česká měnová politika může řešit především budoucnost.

Nelze udržovat u koruny výrazně vyšší sazby, než má euro, protože by to vyvolalo mohutný příliv eur a velký tlak na korunu.

V důsledku toho jsou proto i u nás sazby níže a pochopitelně činí problémy bankám, kterým se snižují zisky, ale i klientům, kterým se peníze v bankách začínají místo zhodnocení znehodnocovat.

„Pokud jsou nulové nebo v případě státního dluhu i záporné sazby lék, a my věříme, že je to lék, měly by přenést finanční sektor do lepších časů,“ říká Hampl. „Samozřejmě z každého léku se může stát jed. Záleží na tom, v jakých dávkách a jak dlouho ho používáte,“ dodává viceguvernér, který však jinak prohlašuje, že rozhodně není stoupencem záporných úrokových sazeb.

Podle Hampla není jasné, jak dlouho je možné provozovat tuto politiku bez významných negativních následků.

A v Evropě už tato situace trvá více než rok, aniž by se hospodářský růst a inflace vydaly nějak zřetelněji vzhůru, takže o účinnosti této politiky mohou vznikat pochybnosti.

Mojmír Hampl s oblibou nyní používá sto let starou větu Paula Valéryho: „Budoucnost už není, co bývala.“ Odůvodňuje tak současný stav měnové politiky. Dokud se nezmění očekávání nízkých výnosů a mizerného ekonomického růstu ve víru v lepší časy, nelze předpokládat obrat a růst úroků. Hampl věří, že to už nebude dlouho trvat a z léku záporných úroků se nestane jed. My ostatní si půjdeme koupit trezor.

Za poslední půlrok zní nejčastější otázka finančních ředitelů úspěšných společností: Co s penězi? Podle viceguvernéra Hampla je finanční sektor schopen obstát i v těchto divných časech a česká měnová politika může řešit především budoucnost. Například Praha má na účtech 39 miliard, z čehož devět nevyužije.

O autorovi| Pavel Páral Miroslav Zámečník, paralp@mf.cz zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče