Kuba rafinerie nespasí

03. června 2013, 00:00 - Vadim Fojtík
03. června 2013, 00:00

Do restrukturalizace tuzemských rafinerií bude nutné v následujících letech investovat až šestnáct miliard korun. Unipetrol chystá novou strategii, o společném podniku s Českem se v ní nemluví

Zapomeňte na polský salám, cukrovinky a sýry. Soutěž o to, která země vyrábí hnusnější potraviny, začíná nudit. Nesnese totiž porovnání s tím, co se děje v zákulisí českého průmyslu a politiky. Začal boj o budoucnost českého petrochemického průmyslu. Buď tuzemské rafinerie bude stále kontrolovat polská polostátní firma PKN Orlen, anebo jí začne zdatně sekundovat český stát. Vše může v krajním případě skončit uzavřením těchto petrochemických provozů. Česká republika by se tak stala závislou na dovozu pohonných hmot ze zahraničí.

Chybějící nadšení Pro pochopení současné situace je třeba vrátit se o několik měsíců zpět. Ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba se již delší dobu netají tím, že nepovažuje někdejší privatizaci majoritního podílu ve strategickém koncernu Unipetrol do rukou polské polostátní společnosti PKN Orlen za ideální řešení.

V rozhovorech dokonce naznačoval, že Poláci jsou laxnější v investování do rozvoje Unipetrolu. I z toho důvodu přišel ministr s několika návrhy, které by měly nepříznivý stav české petrochemie napravit. Jeden z nich – a jak se zdá zatím ten nejpreferovanější – počítá se sloučením společností Mero a Čepro do jednoho velkého petroholdingu. Do nově vzniklého obřího podniku by se posléze začlenil podíl v České rafinérské.

Další varianty v materiálu, který ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) před časem zpracovalo, počítají s vytvořením společného podniku s polským koncernem PKN Orlen, případně s opětovným ovládnutím Unipetrolu. A to by znamenalo odkup majoritního podílu v české firmě. Jenže ani jeden ze strategických plánů nevyvolává podle informací ze zákulisí na polské straně velký entuziasmus. „Poláci hodlají pokračovat ve svém byznysu v Česku sami i za cenu toho, že budou muset do Unipetrolu začít více investovat. Pokud budou něco prodávat, tak jen drobné majetky. I takhle tady mají dost problémů. Proč si je ještě přidělávat tím, že přiberou do party tak nespolehlivého partnera, jako je stát?“ ptá se zdroj blízký vedení PKN, který si nepřál zveřejnit své jméno.

Plán na vytvoření velkého petroholdingu polská strana podle téhož zdroje považuje za ohrožení svých investic v tuzemsku. Stát by totiž zcela změnil podmínky na zdejším trhu v porovnání s dobou, kdy PKN Orlen do Unipetrolu vstupoval. „Je jasné, že podnik, ve kterém bude držet majoritu, stát potlačí dopředu. Samozřejmě tak, aby nic nevypadalo jako nedovolená státní podpora,“ upozorňuje nejmenovaný zdroj. Polský koncern by prý dokonce za takového vývoje událostí přemýšlel o zahájení arbitráže s českým státem. „Na některých jednáních je již tato varianta zvažována zcela reálně,“ dodal zdroj.

Opatrná slovíčka Jak zástupci PKN Orlen, tak ministerstva průmyslu a obchodu jsou v oficiálních komentářích opatrní. MPO otázku týdeníku Euro dokonce nechalo bez reakce. Pouze obecně konstatovalo, že ropný, rafinérský a petrochemický průmysl má pro každou zemi včetně Česka velký strategický význam. V tuzemsku o to větší, že je propojen s navazujícím chemickým průmyslem. „Zaměstnává značné množství lidí, má nezanedbatelný podíl na tvorbě HDP a je ukazatelem hospodářské vyspělosti země, protože je náročný na kvalifikovanou pracovní sílu, dostatek nerostných surovin, vody a elektrické energie,“ tvrdí ředitel odboru plynárenství a kapalných paliv Jan Zaplatílek.

Příliš moudrý není člověk ani z vyjádření PKN Orlen. „Všechna strategická rozhodnutí PKN Orlen mají ekonomické a obchodní základy. Jsme každopádně otevření různým formám spolupráce s českými partnery. Pan ministr Kuba deklaroval v rámci naší společné schůzky, že jakmile budou známy předběžné plány vlády v této oblasti, povede s PKN diskusi na toto téma,“ konstatoval mluvčí Unipetrolu Mikuláš Duda. K oficiálním jednáním mezi zástupci polské firmy a českého státu, která by přinesla konkrétní výsledek, zatím nedošlo.

Nezavíráme, utlumujeme Současný stav českého petrochemického průmyslu je dlouhodobě neudržitelný. Celý sektor, a to nejen v tuzemsku, ale po celé Evropě, prochází několikátý rok po sobě krizí. Hlavní příčinu představuje dlouhodobý přebytek rafinérských kapacit. Zařízení uvedená do provozu většinou v sedmdesátých letech minulého století nejsou schopna reagovat na současné požadavky trhu. Převážná část rafinerií byla navíc projektována tak, aby produkovala větší množství benzinu na úkor nafty a dalších produktů.

Jenže poptávka po benzinu stále klesá.

Dnes jsou jeho prodeje zhruba na dvou třetinách z roku 2000 a propad bude pokračovat. Jednak jsou na vině úspornější spalovací motory v automobilech a jednak nástup alternativních paliv. Nepřítelem benzinu je rovněž nafta. Za stejnou dobu poptávka po tomto palivu výrazně vzrostla, avšak na její větší produkci nejsou evropské rafinerie tak dobře uzpůsobeny. Ani tento produkt by ovšem sektor nezachránil. „Při sledování odhadů vývoje spotřeby v rozvinutých evropských státech bohužel již ani u spotřeby motorové nafty nelze očekávat výrazný růstový potenciál,“ tvrdí Jan Zaplatílek z MPO.

Následky špatně odhadnutého vývoje v petrochemii jsou patrné na celém kontinentu. Podle Evropské unie od roku 2008 ukončilo činnost už patnáct rafinerií, což je zhruba desetina celkových kapacit, dvanáct procent zpracovatelů ropy změnilo majitele a další tři procenta jsou na prodej. Ve Francii, která patřila v této oblasti k unijním velmocem, je osm rafinerií z dvanácti dočasně či trvale uzavřeno. V Itálii jsou dvě rafinerie uzavřené natrvalo a dvě dočasně. Slovo dočasně je ale nutné vysvětlit. Tento postup se volí jen kvůli tomu, aby majitel nemusel platit odstranění stavby a s tím spojený vysoký účet za nápravu vzniklých ekologických škod.

Po láci se nesnaží dost Postupné uzavírání či „uspávání“ provozů bude pokračovat. V Evropě by měla být v následujících pěti letech utlumena až pětina zpracovatelských kapacit. A mezi nejohroženější patří provozy, které patří České rafinérské. Ve firmě drží 51,22 procenta Unipetrol, dalších 32,445 procenta italský koncern Eni International a zbývajících 16,335 procenta ovládá nizozemská firma Shell Overseas Investments. Nedostatečná rentabilita tuzemských rafinerií se zakládá na několika skutečnostech.

Tou nejmarkantnější je, že zařízení jsou dle části odborníků oslovených týdeníkem Euro zastaralá a marně čekají na citelnější investice. Akcionáři dlouhá léta platí jen nejnutnější položky, které provozy udržují v chodu. I proto relativně často dochází k haváriím, které přinášejí kratší či delší odstávky. Ministerstvo průmyslu a obchodu odhaduje, že se český rafinérský průmysl brzy neobejde bez výrazných investic do restrukturalizace. Modernizace by si měla v následujících třech až pěti letech vyžádat minimálně dvanáct až šestnáct miliard korun. Nejen do České rafinérské, ale i do navazujících provozů Unipetrolu. Aktivita není úkolem pouze pro polskou stranu. Většinu zásadních rozhodnutí v České rafinérské včetně těch o investicích musí přijmout kvalifikovaná většina podílníků. Jinak řečeno, Unipetrol potřebuje pro své návrhy získat souhlas ještě dalšího z akcionářů. „Česká strana si je vědoma, že za takových podmínek je prosazení nových investic v rafineriích obtížné,“ tvrdí Jan Zaplatílek z MPO. „Varující skutečností je ovšem to, že potřebné investice nejsou doposud realizovány ani v navazujících petrochemických oborech plně vlastněných Unipetrolem, respektive PKN Orlen,“ dodává Zaplatílek. Tam PKN jistě nemá problém prosadit své zájmy. Vyjádření ministerstva lze proto chápat jednoznačně: PKN se dostatečně nesnaží prosadit investice do české strategické firmy Unipetrol tak, jak si situace žádá.

Uspořena k smrti Nedostatečné investice nepřímo potvrzuje samotný Unipetrol. Na otázku týdeníku Euro, jak velké finanční prostředky vynaložil PKN od doby, kdy získal majoritu v Unipetrolu, na rozvoj a modernizaci rafinérských kapacit, společnost odpověděla: „Na nákup akcií Unipetrolu a kapitálové výdaje investoval PKN Orlen v letech 2005 až 2012 částku přesahující miliardu eur.“ V přepočtu jde o více než 25,7 miliardy korun, nicméně z toho za většinový podíl v Unipetrolu zaplatil státu PKN Orlen 13,05 miliardy korun.

Nízké investice považují za stěžejní problém i zdroje týdeníku Euro. Shodně tvrdí, že PKN od nástupu do Unipetrolu zahájil velmi efektivní úsporný program. Pokud však PKN postoj k české firmě nezmění, uspoří ji k smrti. Nezačne-li Česká rafinérská do svých zpracovatelských kapacit ropy co nejdříve výrazně investovat, situace může dojít tak daleko, že se její akcionáři rozhodnou společnost zavřít.

Tomuto osudu má blízko rafinerie Paramo v Pardubicích. Kvůli jejím ztrátám Unipetrol nyní vyrábí omezený sortiment a propustil řadu zaměstnanců. Podobný scénář by se mohl rýsovat také pro další tuzemské provozy patřící do České rafinérské. A následovat může jejich definitivní uzavírání.

Současná kondice umožňuje společnosti fungovat ještě rok dva bez výraznějších potíží. A to přestože jede na sedmdesát procent své kapacity, kdežto pro ekonomicky odůvodněný provoz by bylo nutné zvýšit vytíženost na více než osmdesát procent. Zpracovatelské kapacity České rafinérské však patří k nejnáročnějším v Evropě, co se týče fixních nákladů. A to neumožňuje rafinerie jen tak kvůli vývoji na trhu odstavit z provozu.

Dva menšinoví akcionáři už kvůli nehospodárnosti provozu zvažují podle informací týdeníku Euro prodej svých podílů v České rafinérské.

Potřebné pohonné hmoty mohou nakupovat za podobných podmínek z okolních rafinerií v Rakousku, Slovensku či Bavorsku.

Útlum by dával ekonomický smysl i samotnému koncernu PKN Orlen, který v Polsku disponuje dostatečnými výrobními kapacitami.

Situaci České rafinérské komplikuje vývoj na tuzemském trhu s pohonnými hmotami.

Dle odhadů společnosti Čepro je každý pátý litr nafty či benzinu prodaný na čerpací stanici spojen s nějakým daňovým podvodem. „Vzhledem k tomuto negativnímu vývoji jsme museli přijmout opatření, která se týkala například rafinerie Paramo. Unipetrol integruje tři obchodní části – rafinérskou, petrochemickou a maloobchodní – a dosahuje tak maximálních synergií vyplývajících ze zapojení do skupiny PKN Orlen. Proto jsme v duchu globálních trendů postupně opustili model, podle něhož jednotlivé části skupiny jednaly nezávisle,“ tvrdí mluvčí Unipetrolu Mikuláš Duda a dodává: „Věříme, že naše zbylé rafinerie zůstanou i v budoucnosti v provozu.“ Unipetrol dokončuje strategii Vedení Unipetrolu nyní dokončuje střednědobou strategii, jež by měla nastínit, jaké další záměry PKN Orlen se svým majetkem v České republice má. „Předpokládáme, že strategii budeme prezentovat do konce prvního pololetí letošního roku. A to jako celek, nemůžeme v tuto chvíli komentovat její jednotlivé části,“ sdělil Unipetrol.

Týdeník Euro přesto získal některé dílčí informace ze zmíněného materiálu, na kterém spolupracovala konzultantská firma Roland Berger. Unipetrol se přitom podle dokumentu bude muset vypořádat s několika velkými problémy.

Neratovické Spolaně patřící koncernu již brzy vyprší takzvané integrované povolení, takže bez miliardových investic do modernizace výroby firma bude nucena takřka ukončit provoz. Unipetrolu by v takovém případě nastala komplikace s odbytem etylenu, který vzniká při rafinaci ropy jako vedlejší produkt. Vyřešit ji může dvěma způsoby. Technologické řešení spočívá v tom, že by rafinerie místo zmíněné látky vyráběly více mazutu. To sice nevyžaduje velké finanční prostředky, je to ale notně neefektivní. Další možností je investovat do Spolany miliardové částky. Chemičce v Litvínově zase v roce 2017 vyprší platnost emisních povolenek a oblastí, které potřebují velké peníze, je mnohem více. Roland Berger hovoří o nutnosti investic ve výši deseti až patnácti miliard korun. Částka má velký rozptyl z toho důvodu, že poradenská firma kalkuluje s různými variantami dalšího rozvoje Unipetrolu. Dokument naopak nepočítá s užší spoluprací s českým státem, natož formou společného podniku.

Kuba v defenzivě Uskutečnění plánů ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby na vytvoření petrochemického holdingu se zatím nejeví příliš reálně. Opětovné získání vlivu českého státu na dění v tuzemských rafineriích by bylo složité, a hlavně velmi nákladné.

Argumentace o nutnosti udržet v chodu petrochemický průmysl a navazující sofistikované chemické obory nemusí vládě, která vše musí posvětit, stačit. Mezi odpůrce projektu údajně patří například ministr financí Miroslav Kalousek. Ten v této souvislosti již několikrát prohlásil, že je nutné o plánech MPO nejdříve pořádně jednat.

Stejně tak nebude snadné získat podíl v České rafinérské. Firma Shell sice dala najevo, že prodej svého podílu zvažuje. Předkupní právo na něj ale mají současní akcionáři podniku, většinový Unipetrol a italský koncern Eni. Především prvně jmenovaná firma údajně dalšího akcionáře do rafinerií nechce. Málo pravděpodobná je tak varianta společného podniku s PKN Orlen, o zpětném odkupu akcií Unipetrolu ani nemluvě. I kdyby čistě teoreticky Poláci na tuto možnost kývli, nepůjdou s prodejní cenou pod miliardu eur, kterou do Unipetrolu již nasypali.

Je tu ještě jeden zádrhel a tím je čas. Toho je na naplnění plánů ambiciózního ministra průmyslu a obchodu skutečně málo. Vše je teprve ve fázi analýz a hledání nejlepšího řešení, teprve poté se může začít s přípravnými pracemi. To už ale Kubu v křesle ministra průmyslu a obchodu nejspíš vystřídá někdo z ČSSD. A kdo ví, jestli v té době bude ještě Česká rafinérská fungovat aspoň na současných sedmdesát procent kapacity.

SKUPINA UNIPETROL

• rafinerie společnosti mají celkovou roční kapacitu 5,5 milionu tun • od roku 2005 je součástí skupiny PKN Orlen, PKN ve firmě ovládá 62,99 procenta • loni prodělala 3,4 miliardy korun, obrat v roce 2012 dosáhl 107,3 miliardy korun • provozuje více než 330 čerpacích stanic • počet zaměstnanců se pohybuje zhruba okolo 4000

ČEPRO

• firma zajišťuje především přepravu, skladování a prodej ropných produktů • stoprocentním vlastníkem

společnosti je český stát • v roce 2012 firma vydělala 642 milionů korun, tržby činily 61 miliard

MERO

• provozuje v tuzemsku síť ropovodů • stoprocentním vlastníkem společnosti je český stát • v roce 2011 vykázala firma čistý zisk 297 milionů korun • v prosinci roku 2012 získala pětiprocentní podíl ve společnostech vlastnících a provozujících ropovod TAL

DVĚ HISTORICKÉ CHYBY

Český stát se připravil o možnost kontrolovat dění v petrochemickém průmyslu několika verdikty, o jejichž smysluplnosti se dodnes pochybuje. Vše začalo v roce 1994, kdy padlo rozhodnutí o rozparcelování tuzemského chemického průmyslu na několik samostatných sektorů. Tento plán vyvrcholil v roce 1995, kdy v rámci postupných příprav na budoucí privatizaci vznikla společnost Unipetrol. Podnik měl spojit vybrané české petrochemické společnosti do uskupení, které by bylo schopno konkurovat silným nadnárodním koncernům. Do Unipetrolu byly postupně začleněny akciové společnosti Kaučuk, Chemopetrol, Benzina, Paramo, Koramo, Česká rafinérská, Unipetrol Trade, Spolana a Unipetrol Rafinérie. Rozparcelování tuzemského chemického sektoru dodnes hodnotí někteří ekonomičtí analytici jako rozhodnutí státu vzdát se možnosti vybudovat silného hráče v oboru, který by místo čekání na záchranu od budoucího vlastníka mohl sám expandovat. Tak jako například PKN Orlen nebo maďarský MOL. Teoreticky mohl koupit třeba současného vlastníka Unipetrolu, společnost PKN Orlen, což se nestalo. Právě polská firma PKN Orlen jako vítěz privatizačního tendru získala v roce 2004 třiašedesát procent akcií v Unipetrolu. To byla podle ekonomických analytiků další chyba. „Já pokládám privatizaci Unipetrolu do rukou státem vlastněného polského koncernu Orlen za strategickou chybu,“ konstatoval již dříve expremiér a šéf výkonné rady Teplárenského sdružení ČR Mirek Topolánek. Důsledkem převzetí Unipetrolu ze strany PKN Orlen je totiž dlouhodobá podinvestovanost českých rafinerií. Rozvoji Unipetrolu nepomáhají ani časté změny ve vedení mateřského PKN. Tehdejší kabinet premiéra Vladimíra Špidly přitom prodal Unipetrol firmě, která v tendru nepodala nejvyšší nabídku. Největší sumu nabízelo konsorcium kazašské ropné společnosti KazMunaiGaz, Deutsche Bank a obchodní firmy Vitol. Uskupení bylo ochotno zaplatit za ovládnutí Unipetrolu až 16 miliard korun. Stát ale z bezpečnostních důvodů Kazachy a spol. vyřadil. Možná se tak zbavil firmy, která byla připravena do budování a rozvoje své pozice v Evropě, respektive do Unipetrolu, ochotna investovat mnohem více než jeho současný vlastník. (foj)

Plán ministra Kuby na vytvoření petrochemického holdingu se zatím nejeví příliš reálný. Opětovné získání vlivu českého státu na rafinerie by bylo složité a velmi nákladné.

O autorovi| Vadim Fojtík, fojtik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče