Křížová bitva s muzejníky

16. září 2013, 00:00 - Tomáš Pergler
16. září 2013, 00:00

Církev věří, že ve sbírkách regionálních galerií a muzeí zůstává mnoho jejích památek. Zatím se jí ale nedaří na ně dosáhnout

Otom, že církvím se mohou v restitucích vrátit nejen lesy, pozemky a budovy, ale také movité předměty včetně uměleckých památek, se příliš nemluví ani nepíše. Nepřekvapuje to, hlavně z pohledu římskokatolické církve. Téma majetkového vyrovnání je pro ni beztoho navýsost citlivé, navíc když se bude zase propírat v předvolební kampani.

Faktem ale je, že loni přijatý zákon k takovým nárokům církev opravňuje. Hlavně mnišské řády už dříve potvrdily, že požádají

o některá vysoce ceněná díla, jako například Rubensovy obrazy nebo Vyšebrodský oltář (podrobněji viz Euro č. 14/2013). Ať tyto žádosti dopadnou jakkoli, přinejmenším není pochyb, že na dotyčnou instituci (u zmíněných výtvarných děl Národní galerie) se restituční zákon vztahuje. Jako státní příspěvková organizace patří do skupiny takzvaných povinných osob, na které se církve mohou obracet. Nezanedbatelnou část církevních památek dnes ale spravují galerie a muzea, na které se restituční zákon přímo nevztahuje.

Nejsou totiž zřízené státem, ale krajem, obcemi nebo třeba spolkem, což je staví mimo dosah církevní poptávky. Je tu ovšem háček. Část obrazů, soch a dalších památek, jejichž původ někdy sahá až do středověku, totiž podle dostupných informací zůstala nepřevedená a formálně tak stále figuruje v evidenci státního majetku. Na tuto skupinu památek se tedy majetkový nárok teoreticky vztahuje. Psaní od velebnosti Už v prvním čtvrtletí tohoto roku dorazil do některých galerií a muzeí na severu Čech dopis z litoměřického biskupství s požadavkem o zpřístupnění evidence sbírek. Diecéze si chtěla ověřit, které předměty spadají do restitučního zákona. S dobrou se ale nepotázala. Dostalo se jí odpovědi od Ústeckého kraje, že kulturní stánky fungující mimo přímou gesci státu nejsou povinné osoby a nemají církve proč pouštět k dokumentaci.

Odmítavý postoj potvrdilo i ministerstvo kultury, které šlo v argumentaci vlastně ještě dál. „Ani v případech, kdy stát nabyl v rozhodném období (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) církevní majetek protiprávně v rozporu s tehdejšími předpisy, tj. striktně vzato se nestal vlastníkem, a později došlo k přechodu takového majetku na kraje či obce, nemůže být tento majetek církevnímu subjektu vydán,“ stojí ve stanovisku vypracovaném církevním odborem ministerstva kultury.

Podobně jako v Litoměřicích dopadla také českobudějovická diecéze. „Postup muzeí a galerií byl dost opatrný, informace jsme získávali obtížně s odkazy na bezpečnost, nepřístupnost kvůli rekonstrukci archivů či na nutnost vyjádření ministerstva kultury, obvyklé byly argumenty, že se na ně zákon nevztahuje,“ říká generální vikář Adolf Pintíř.

Spravedlivá lhůta?

V jiných diecézích se o podobný formální přístup k evidencím ani nepokoušeli a rovnou se pustili do shánění podkladů jinou cestou, nejčastěji přes archivy, kde se snaží nalézt důkazy o záborech na církevní půdě za komunistického režimu. Není to ale snadná cesta. „Často nedokážeme odkrýt, kde se předměty nacházejí. Očekával bych, že stát nám vyjde maximálně vstříc, ale zjevně bude záležet jenom na nás, co si sami dohledáme,“ říká diecézní konzervátor pražské arcidiecéze Vladimír Kelnar. Připomíná, že církve mají na podání žádosti pouze tento kalendářní rok a je už více než jisté, že v mnoha případech nedokážou shromáždit podklady včas. „Určitě nestihneme všechno,“ dodává a vznáší otázku, jestli je roční lhůta pro církve spravedlivá.

Nutno dodat, že vztah mezi církví a světskými památkáři se liší podle regionů, nebo dokonce konkrétních pracovišť. Příkladný je například v Olomouci, kde tamní muzeum dlouhodobě pečuje o arcibiskupské sbírky a úzká spolupráce ve výsledku stírá důležitost toho, kdo který exponát fyzicky vlastní. Na vstřícnost muzeí a galerií si církev nestěžuje ani na východě Čech. „S těmito institucemi dlouhodobě úzce spolupracujeme na mnoha úrovních a dosud jsme se nesetkali s případem, kdy by se k nám chovaly odměřeně či arogantně,“ zdůrazňuje například Petr Suchomel, sekretář královéhradeckého biskupství. Současně ale podotýká, že v jeho diecézi bude žádostí o movité restituce velmi málo.

Žaloby v dohledu „Během letních prázdnin k žádnému většímu vývoji nedošlo. Mezitím jsme oslovili k jednání Asociaci krajů a Svaz měst a obcí,“ popisuje aktuální situaci Luděk Beneš, předseda Asociace muzeí a galerií, která postup vůči církvím koordinuje. Na klíčovou otázku, jak velkou část církevních památek nepřevedli kunsthistorici v regionech ze státního vlastnictví, ale nedokázal odpovědět. Připouští, že po roce 1989 a po přesunu muzejnictví na samosprávu se v mnoha případech nedotáhlo předání sbírkových fondů z majetku státu. Dalo by se prý hovořit o tisících. Při dotazech u konkrétních institucí nebo úřadů se ale toto číslo trochu rozplývá. Například vedoucí odboru kultury a památkové péče Ústeckého kraje Radek Spála tvrdí, že sbírky movitých předmětů jsou už deset let řádně převedené na kraj. „Nevylučuji, že nějaké menší sbírky tomu unikly, ale šlo by spíše o výjimky,“ podotýká. Podobné ujišťování zní také z jihu Čech. „Od převodu státních galerií z gesce ministerstva kultury do zřizovatelské funkce krajů je výlučným vlastníkem naší sbírky Jihočeský kraj,“ zdůraznil Aleš Seifert, ředitel Alšovy jihočeské galerie, na kterou se upíná pozornost českobudějovického biskupství kvůli tomu, že spravuje také významnou část z bývalého diecézního muzea.

Restituční zákon stanoví, že „orgány veřejné moci“, což jsou v našem případě hlavně krajské úřady, mají církvím „poskytnout součinnost zejména tím, že jim bez zbytečného odkladu bezplatně poskytnou výpisy a opisy z evidence a jiné podklady, které mohou přispět k objasnění jejich nároků“. Jak ale napsalo v již zmíněném stanovisku ministerstvo školství, taková pomoc nemůže být bezbřehá a církev musí své nároky specifikovat. Pozice církve ale není až tak beznadějná, jak by se mohlo zdát. Zákon jí ponechává možnost, aby nepřiznané majetky vymáhala soudně. Podle zdrojů z církevních kruhů se dá předpokládat, že u movitých památek na žaloby skutečně dojde.

59 mld. Kč je finanční část vyrovnání s církvemi za nevydaný majetek. Hodnota vydávaných nemovitostí a movitého jmění se má vyšplhat nad 80 miliard korun

O autorovi| Tomáš Pergler, pergler@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče