Krev upíra Trachty

01. srpna, 00:00 - Tomái Nídr
01. srpna, 00:00

Potomek baťovských kolonizátorů jihobrazilského vnitrozemí se pokouší uvést na trh patent českého vědce

České slovo krev má šanci stát se pevnou součástí brazilské portugalštiny stejně jako globální výraz robot. Záleží to na tom, zda se Evandru Trachtovi povede hluboko ve vnitrozemí jihoamerického kontinentu rozjet svou obchodní myšlenku tak úspěšně, jak si to představuje.

Tento pětačtyřicetiletý postavou nevelký, ale energií sršící veterinář, jehož dědeček krátce po Vítězném únoru před komunisty emigroval z Moravy do Brazílie, navázal na zpřetrhané vazby s prarodičovou domovinou. Dvakrát se vydal na studia svého oboru do Brna, kde získal roku 2005 doktorát. Kromě jiného se tam seznámil s profesorem Drahoslavem Pravdou, jehož fotku má vystavenou ve své kanceláři.

Ten mu předal patent na svůj vynález, aby ho jeho oblíbený žák uvedl do praxe. Má k tomu ideální podmínky, protože v Trachtově domovském státě Mato Grosso do Sul žije více krav než lidí. Oním vynálezem, který bude prodávat pod názvem Krev, je totiž zlepšovák na odebírání krve dobytku.

Na krávy vychytrale česky

Trachta po uvedení do své kanceláře v průmyslové zóně města Nova Andradina pohostí novinářskou návštěvu slivovicí a pustí zručně natočené video, které produkt představuje.

Jde o maličký sáček z tuhého plastu, který má na uzávěru připevněnou jehlu. Tu veterinář zabodne turovi do ocasu nebo do krku a krev pod tlakem začne proudit, aniž by zvěrolékař na rozdíl od klasické injekce musel něco dělat. Pak stačí jen jehlu odšroubovat, plastovou ampulku označit číslem živočicha. „Je to pro zvíře menší stres. Odebírání krve se tak zkrátí na čtvrtinu. Žádné její přelévání z injekcí do zkumavek a jejich špuntování, při kterém hrozí jejich rozbití. Je to takový česky vychytralý výrobek,“ říká.

„Profesor Pravda na to přišel už za komunistů, ale nedostal šanci nápad rozvinout do průmyslového využití. Ani po změně režimu se mu to nedařilo,“ zmiňuje bez bližších detailů. Sám má také skluz, ale v druhé polovině roku už chce tak trochu upírský byznys naplno rozjet. „Ta věcička vypadá tak jednoduše, nicméně dlouho nás zlobil uzávěr. Ale nakonec jsme přišli na to, jak to vyrábět ve velkém množství kvalitně,“ říká u stroje při prohlídce továrničky, kterou progresivně zařídil co nejšetrněji k životnímu prostředí. Na zdvižený foťák reaguje odmítavě. Průmyslová špionáž nespí ani v Brazílii.

„Abych pokryl své náklady, potřebuju prodat 300 tisíc Krví měsíčně. A to by neměl být problém. Stačí, když v každém z 27 brazilských států seženu šest veterinářů, kteří si měsíčně objednají dva tisíce kusů, což není nijak přehnané množství. Jen v Mato Grosso do Sul je tři tisíce zvěrolékařů,“ vypočítává s tím, že má ambice proniknout také do sousedních dobytkářských velmocí Argentiny a Paraguaye. Neplánuje ale distribuci po jednotlivcích, cesta jeho produktu k veterinářům povede přes obchody s potřebami pro chovatele, kterých je v tomto kraji v každém městečku více než restaurací.

„Samozřejmě že to ze začátku jako každá novinka bude přijímáno s nedůvěrou, ale to se poddá. Nyní potřebuji udělat velkou zásobu Krví, abych jich měl dostatek při velké objednávce,“ maluje si budoucnost. S tím, že až se produkce rozjede naplno, bude dávat práci 15 lidem. Zatím si vystačí se sedmi.

Baťovský duch pod rovníkem

Svůj zatím nevydělávající projekt živí z vlastních úspor a jiných podnikatelských aktivit. Svoji veterinářskou praxi vykonává už jen jednou týdně, aby nevyšel ze cviku. Kromě jiného zastupuje pro brazilský trh českou firmu Ego Zlín, která vyrábí hermeticky uzavřené zdravotnické stany a další výbavu nutnou v případě hrozby virových epidemií typu eboly. Se současnou krizí, která jeho vlast trápí, ale obchody zdaleka nejdou tak, jak by si přál, protože i nemocnice a kliniky šetří. Ale rozhodně si nezoufá.

„Tato obec byla založena Janem Antonínem Baťou a jeho duch tu nadále přetrvává,“ říká ve svém domě v obci Bataypora, což v místním indiánském jazyce znamená „Baťova dobrá voda“. Nevlastní bratr a dědic slavného zlínského obuvníka Tomáše si v tehdy neobydleném koutě Brazílie ještě před válkou od vlády koupil 300 tisíc hektarů půdy, aby tam choval dobytek kvůli kůži na boty.

Jenže po válce ho v Československu neprávem odsoudili za kolaboraci s nacisty a o většinu majetku v zahraničí přišel ve sporu s Tomášem Baťou juniorem. Zbyly mu jen pozemky v divočině, takže se je rozhodl kolonizovat a prales předělat v civilizaci.

Dnes se městečka v Mato Grosso do Sul hodně podobají těm v prérijních oblastech USA, jen enormní množství termitišť na pastvinách napovídá, že jsme v Jižní Americe.

„Když Baťovi řekli, že situace je na hovno, tak jim na to odpověděl: Dobrá, prodávejme ho jako hnojivo,“ říká česky s nadsázkou Trachta, než zase přepne do portugalštiny, v níž si je mnohem jistější. „Lidé, co jsou jako já potomci jeho blízkých spolupracovníků, se prostě lehce nevzdávají a v každé krizi hledají příležitost,“ dodává.

Sedíme přitom v místnosti v jeho domě, kterou od letošního května předělal v úřad českého honorárního konzula. Visí tu naše trikolora, také zástava Evropské unie a prezidentský portrét Václava Havla. Otázku, proč tam nemá obraz aktuální hlavy republiky, přejde potutelným úsměvem a diplomatickým mlčením. V této pozici má především pomáhat českým byznysmenům, kteří by chtěli proniknout na brazilský trh přes venkovský Mato Grosso do Sul.

„Není to vůbec špatná idea především pro malé podniky. Je to snazší než přes Sao Paulo, kde je velká konkurence. Navíc stát dává investorům pobídky. Například se tu dá levně pořídit pozemek pro továrnu,“ agituje. Sám je v tomto ohledu velmi akční.

V době novinářské návštěvy Bataypory zrovna hostí dva zástupce pražského kavárenského řetězce Mamacoffee, kterým dohodil nového dodavatele. Bere je na večerní grilování, kde se ke šťavnatému hovězímu servíruje bramborový salát. Je tam většina veterinářovy početné rodiny, která hosty vítá českým „ahoj“, „dobrý večer“ a „jak se máš“. O mnoho více už z češtiny neovládají, nicméně o český odkaz své obce dbají.

Kopie Jezulátka jako turistický tahák

Evandro se stará se svým strýcem Daliborem o Muzeum Jindřicha Trachty, kde je velké množství předmětů, map, fotografií a písemností zachycujících kolonizaci Brazílie před 70 lety z první ruky. „Je tu spousta pokladů pro české a zdejší historiky. Ostatně několik českých studentů už tu čerpalo pro své diplomové práce. Jen nám chybějí finance na to, abychom vše digitalizovali,“ povzdychne si.

Muzeum pojmenované po jeho dědečkovi, který Baťovi dělal předáka při osídlování oblasti kolem Bataypory a později se v obci stal starostou, je v prvním cihlovém domě, který tu byl jako sídlo kolonizační správy postaven. „To v Bataguassu (Baťův velký potok), které od nás leží asi 130 kilometrů na východ, si své historie neváží. Podobný dům tam nedávno zbourali a na jeho místě postavili supermarket. Jel jsem ho alespoň vyfotit, ale už bylo pozdě. Tak jsem tam vzal aspoň tuto cihlu na připomínku,“ líčí Trachta, zatímco podle dat pořádá časopisy jménem Čechobrazilán.

Nebyl by to on, aby i s muzeem, které postupně předělává v kulturní centrum celé obce, neměl velké plány. V zapomenutém kraji, který je od všech významných center dlouhé hodiny jízdy autem daleko, by chtěl pozvednout turismus. Hlavním tahákem bude požehnaná kopie Pražského Jezulátka, kterou před třemi lety do Brazílie přivezl kardinál Dominik Duka. Tato soška je mezi jihoamerickými katolíky velice populární, takže Trachta očekává návštěvy poutníků, kteří vyhledávají i kopie slavného voskového Menino Jesus de Praga.

Ježíšek bude v kapličce, která byla postavena vedle muzea podle vzoru Veselí nad Moravou, odkud pocházel Jindřich Trachta. Chybí dodělat především venkovní obložení dlaždičkami. Zato neprůstřelné sklo už je hotové. Vitrína půjde otevřít jen pomocí tří klíčů, z nichž jeden bude uložen u Trachtů, další u správce muzea a třetí na faře. „Inspiroval jsem se vašimi korunovačními klenoty, bude to taková zajímavost pro návštěvníky,“ předvádí, jak promýšlí detaily.

Zvěrolékař nápady jen srší. Další podnikatelský záměr, který ale má ještě daleko k realizaci, spočívá v tom, že by vedle Krve zavedl jednodušší testy chorob skotu podle

jeho exkrementů. A i tady při hledání originálního názvu sáhl po češtině. „Líbilo se mi Hovno. Přišlo by mi skvělé, kdyby si ode mě někdo po telefonu objednával pět tisíc Hoven,“ směje se. Pak dodává: „Ale nakonec tomu přece jen radši pracovně říkám Trus.“

—Abych pokryl své náklady, potřebuju prodat 300 tisíc Krví měsíčně.“ „Když Baťovi řekli, že situace je na hovno, tak jim na to odpověděl: Dobrá, prodávejme ho jako hnojivo,“ říká česky s nadsázkou Trachta.

O autorovi| Tomái Nídr, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče