Krev na bílém límečku

21. července 2014, 00:00 - PAVEL PÁRAL
21. července 2014, 00:00

Dobrý šéf své zaměstnance nepřetěžuje, ale dobrých šéfů bývá méně než těch špatných

Sociální dramata z přelomu předminulého a minulého století, na jejichž konci umírají udření dělníci při úrazech na nezabezpečených stavbách či na těžké nemoci z povolání, jsou ve vyspělém světě dávno minulostí. Leč práce může bolet a zabíjet i v moderní době, jak dokumentujeme v tématu tohoto vydání týdeníku Euro.

Výkon je dnes základním požadavkem v každé firmě na zeměkouli, Česko nevyjímaje.

Vydělat na mzdy a slušný zisk pro majitele je dnes obtížnější než kdy jindy. Roky finanční krize a plížení se po ekonomickém dně udělaly své a práci, kterou dříve zvládli dva či tři lidé, nyní musí zastat jeden. A jde to, ne že ne. A nekončí to smrtí. Nebo zdaleka končit nemusí. Bezpochyby však i u nás existují případy, kdy pod dlouhodobým tlakem a pracovní zátěží zdraví selhává, lidé se hroutí a končí v péči lékařů.

Ten tlak ani nemusí přicházet od zaměstnavatele, ale je často projevem soutěživosti bílých límečků a možná občas i jejich vášní pro vlastní práci. Workoholismus je pojem, který známe už dlouho a s nímž se každý duševně pracující člověk někdy ve svém okolí setkal. Vypadá to sice hezky, když má člověk opravdu rád vlastní práci, ale každá láska má své meze a v okamžiku, kdy zaujetí pro vlastní zaměstnání poškozuje zdraví fyzické i psychické a rozkládá soukromý život dotyčného, jde o stejnou vadu jako gamblerství či alkoholismus. Dobrý šéf ale vidí, kdy má jeho člověk dost, a nepřetěžuje ho, protože ví, že za onou pomyslnou čárou se přínosy zaměstnance začnou měnit ve ztráty, protože začne dělat chyby, vnášet do týmu nervozitu a depresivní nálady a nakonec skončí v nějaké pracovní neschopnosti s hromadou rozdělané práce na stole. Leč dobrých šéfů bývá většinou méně než těch špatných, a tak se se syndromem přepracování asi budeme potkávat čím dál častěji. A možná se dočkáme i zlomu v demografickém trendu neustále se prodlužujícího věku dožití.

Tvrdý tlak na produktivitu samozřejmě zvyšuje nezaměstnanost i u střední třídy, ale na druhé straně, jak je z výše uvedeného zřejmé, přehánění v tomto trendu zase dříve nebo později začne vytvářet nová pracovní místa v psychiatrických léčebnách a při vývoji a výrobě antidepresiv a jiných populárních pilulek. Čehož jsme mimochodem v posledních letech celkem přesvědčivě svědky. Nicméně že by to byl svět, ve kterém by se nám všem lépe žilo, asi tvrdit nelze.

Ale také můžeme být optimisty a věřit, že se bílým límečkům podaří to samé, co námezdním „manuálům“ před desítkami let, a zaměstnavatelé pochopí, že je lepší mít zdravé a neunavené zaměstnance, protože odvádějí pečlivější a kvalitnější práci než workoholici s jazykem na vestě stíhající desítky jednání denně a zpracovávající stovky stran dokumentů každou hodinu.

Věřme v entropii a tendenci všech systémů dosáhnout nějaké rovnováhy, kdy i v tomto případě se ukáže, že ten obrovský tlak na výkon při duševní práci má své hranice a za nimi jsou všechny cesty slepé.

O autorovi| paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče