Krásná válka, i kdyby nás měla zahubit

28. července 2014, 00:00 - ONDŘEJ HOUSKA
28. července 2014, 00:00

Přední světoví historici vyprávějí strhující příběhy, které vedly k rozpoutání první světové války

Při rodinném obědě mě jednou příbuzná zpražila: historii označila za nudné memorování a opovržlivě se vyjádřila o každém, kdo se jí věnuje. Roky strojového biflování jmen a dat na základních a středních školách podobným názorem postihly mnoho lidí. Přitom když se umějí podat, nabízejí dějiny fascinující příběhy, mnohdy s velikým přesahem do přítomnosti.

Letošní sté výročí začátku první světové války je toho ideálním příkladem. Šlo o hodně: první světová válka byla „prvotní katastrofou“, jak napsal vynikající americký diplomat George F. Kennan. Nebýt jí, řada následujících katastrof 20. století by se nikdy nestala. Otázka, proč tato válka vypukla a kdo na tom měl největší podíl, proto historiky a jejich čtenáře zajímá dodnes – jak ukazuje řada knih vydaných právě kolem letošního výročí.

Žádné memorování Pokud máte čas jen na jednu knihu, volba je jasná. Napsala ji kanadská profesorka z Oxfordu Margaret MacMillanová a jmenuje se příznačně Válka, která ukončila mír. Pokud český čtenář MacMillanovou zná z překladu její knihy o pařížské mírové konferenci po první světové válce, je mu jasné, že i tentokrát půjde o skvěle napsanou a vyargumentovanou práci. Tohle není žádné memorování, ale barvitá freska Evropy posledních let před válkou, díky níž pochopíme, proč tzv. červencová krize roku 1914 vedla k (do té doby) nejstrašnější válce v lidských dějinách.

MacMillanová na více než pěti stovkách stran vypráví nejen o nejrůznějších diplomatických krizích před rokem 1914, ale i o atmosféře ve společnostech hlavních evropských zemí zhruba od roku 1900. Koneckonců, muži (a byli to téměř výhradně muži), kteří nakonec o válce rozhodli, byli utvářeni svou dobou. Jaká byla zahraničněpolitická linie jednotlivých velmocí a jací lidé ji tvořili? Kde se vojáci do značné míry vymanili zpod civilní kontroly a kde nikoli? Vnímala společnost riziko, že spory přerostou v konflikt, byli zastánci války silnější než pacifisté? Byl mohutný technologický a kulturní rozvoj chápán jako záruka míru, nebo naopak přispíval k možnosti, že válka přijde? Jaké byly válečné plány velmocí? Odpovědi na všechny tyto otázky v knize najdeme, navíc ve formě přístupné i laikům.

Nevýznamná překážka Takhle se má o historii psát: na základě rozsáhlého výzkumu, ale čtivě, se smyslem pro příběh a detail. V knize jsou fascinující osobní charakteristiky historických postav, které nám o nich samých i o jejich době řeknou víc než sáhodlouhý popis. Příklad? Autor německého válečného plánu a náčelník generálního štábu maršál Alfred von Schlieffen vedl dost jednostranný život zcela zaměřený na své povolání. Když se při jedné vyjížďce na koni snažil pobočník upoutat jeho pozornost na nádherný výhled na nedalekou řeku, Schlieffen na to řekl jediné: „Nevýznamná překážka.“ Každý den pak končil tím, že pozdě večer svým dcerám hodinu předčítal z knih o vojenských dějinách. A myslíte, že whisky byla oblíbeným nápojem gentlemanů i mimo britské ostrovy? Když se francouzské a britské jednotky v létě 1898 setkaly ve Fašodě v dnešním Súdánu, nebylo daleko k výstřelům a mezinárodní krizi. Zatímco se dohadovali politici v obou metropolích, vojáci se spřátelili a britský velitel Kitchener nabídl svému francouzskému protějšku Marchandovi whisky se sodou. „Jedna z největších obětí, jakou jsem kdy své zemi přinesl,“ komentoval to později Marchand, „byla, že jsem vypil ten odporný zapáchající alkohol.“

I tenhle detail svědčí o tom, že červencová krize byla jen jednou z řady větších či menších krizových situací. Proč právě ona nakonec přerostla do zničující války? MacMillanová nejdřív hravě vyvrací mýtus, který se dodnes občas opakuje v publicistice: tedy že válka přišla jako blesk z čistého nebe a Evropu, která si řadu let užívala míru, zaskočila. Faktem je, že leckteré složky společnosti s válkou naopak vědomě kalkulovaly a považovaly ji za nevyhnutelnou, či dokonce žádoucí. Jednalo se o část velitelských sborů v jednotlivých zemích (samozřejmě s různou intenzitou), ale i o významné segmenty veřejného mínění.

Historik James Joll už koncem 60. let přišel s konceptem tzv. unspoken assumptions; tedy nahlas nevyřčených předpokladů. V roce 1914 podle něj byla mezi lidmi zcela běžně rozšířená např. sociálnědarwinistická víra v nevyhnutelnost, ba nezbytnost konfliktu. Nebo přesvědčení, že válka vyvolá vlnu vlastenectví, a tím zmírní hluboké vnitřní politické a sociální konflikty. Na této teorii staví i MacMillanová a zcela jasně demonstruje, že válka byla pro většinu lidí (minimálně těch politicky a společensky aktivních) nikoli vyloučená, ale naopak zcela legitimním mocenským a politickým nástrojem. Během několika vážných mezinárodních krizí před rokem 1914 kalkulovala část rozhodujících kruhů v různých zemích, nejvíc v Německu a Rakousku-Uhersku, s preventivní válkou.

Závěr autorky je jasný: v roce 1914 byli na válku psychologicky připraveni jak političtí a vojenští vůdci, tak veřejnost. A to nejen na válku někde v koloniích, ale i přímo v Evropě. Výmluvný detail: většina knih pro dospívající mládež, které v Německu vycházely, se točila kolem tématu slavné germánské vojenské minulosti a války proti různým kmenům či státům.

Nezaviněná válka Varianta, že přijde válka, byla tedy zcela reálná, ale proč zrovna v létě 1914? Dlouho po skončení první světové války převládala shoda, že v ten moment válku vlastně nezavinil nikdo. Prý vypukla jaksi mimoděk, ať už kvůli nedorozumění, nebo automatickému fungování velmocenských aliancí, kdy měla jedna země za povinnost přijít na pomoc druhé, až se nakonec ve válečném stavu ocitly téměř všechny. Jako by válku nikdo nechtěl a nikdo si neuměl něco tak strašného představit.

Jak loni v jednom odborném časopise napsala německo-britská historička Annika Mombauerová, od 30. let minulého století existoval „pohodlný konsenzus“, že válku nezačal nikdo.

Německý historik Fritz Fischer ale v 60. letech publikoval dvě rozsáhlé knihy, jejichž dopad se rovnal výbuchu bomby: tvrdil v nich, že světovou válku vědomě rozpoutalo císařské Německo, které chtělo dosáhnout dominance v Evropě, ba světovlády.

Fischer se za to ve své době stal terčem sprostých urážek i pokusů o diskreditaci, generace dalších historiků ale uznaly velký přínos jeho výzkumů. Koneckonců prestižní The Encyclopedia of Historians and Historical Writing ho označila za nejvýznamnějšího německého historika 20. století.

Po padesáti letech samozřejmě nejnovější výzkumy řadu Fischerových tezí korigovaly, jejich jádro ale ve vztahu k německé politice přetrvalo. Margaret MacMillanová ve své knize shrnuje, jak se dnes na příčiny a okolnosti vypuknutí první světové války (na Západě a v Itálii známé spíše jako velká válka) dívá většina historiků: německá politická a vojenská elita neměla do puntíku propracovaný jízdní řád pro všeobecnou válku, kterého by se držela. Spousta jejích kroků ale k válce směřovala. Po sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda Němci svého rakousko-uherského spojence ujistili neomezenou podporou, jejich válečný plán automaticky počítal s válkou zároveň proti Rusku i Francii a šéf generálního štábu Helmuth von Moltke odmítal uvažovat o možnosti bojovat pouze proti Rusům, čímž se válka stala téměř a priori celoevropskou.

V řadě mezinárodních krizí před rokem 1914 Němci počítali s válkou jako s reálnou, či dokonce vítanou možností. MacMillanová výmluvně poukazuje na to, že při důvěrných jednáních o možném zlepšení vztahů s Velkou Británií Německo vždycky požadovalo jediné: nikoli nějakou formu dohody o spolupráci, ale britský závazek nezasáhnout do budoucí války na evropském kontinentu. MacMillanová shrnuje: „Při pohledu zpět je podivné, jak malou pozornost věnovalo německé vedení jiným možnostem než válce… Klíčoví němečtí vůdci… pravděpodobně nezahájili velkou válku záměrně… ale tím, že její příchod považovali za něco samozřejmého, ba žádoucího, že vydali bianco šek RakouskuUhersku a že trvali na válečném plánu, podle kterého muselo Německo nevyhnutelně bojovat na dvou frontách, němečtí lídři umožnili, aby k válce došlo.“

MacMillanová pak koriguje to, co zanedbal Fritz Fischer, tedy pohled na roli RakouskaUherska. Tvrdí, a opět by jí v tom dala většina specializovaných historiků za pravdu, že příspěvek habsburské monarchie k vypuknutí války byl ještě větší než ten německý. Vídeň rozhodně nebyla natlačena do války Berlínem, ale měla své vlastní expanzivní záměry a válečnou stranu, která už řadu let požadovala vojenské zničení Srbska (a nejen jeho).

Pokud by už měli historikové sestavit nějaký žebříček viníků první světové války, na prvním místě by se podle MacMillanové muselo umístit Rakousko-Uhersko se svým „šíleným odhodláním“ zničit Srbsko. Následovalo by Německo a poté Rusko kvůli svému rozhodnutí k všeobecné mobilizaci na konci července 1914.

náměSíČníCi Tento pohled můžeme označit za současný mezinárodní konsenzus. To ale samozřejmě neznamená, že všeobecný. Velký úspěch sklidila kniha australského historika a odborníka na německé dějiny Christophera Clarka, působícího na univerzitě v Cambridgi, nazvaná Sleepwalkers (Náměsíčníci), která před pár týdny vyšla v nakladatelství BB art i česky. Stojí na úctyhodně rozsáhlém výzkumu a její závěr je o dost jiný: válku vlastně nezavinil nikdo, respektive všichni. Profesor Clark v metafoře vypůjčené z detektivních románů tvrdí, že pistoli, ze které vyšel smrtící výstřel, najdeme v rukou úplně všech.

Clark analyzuje politiku všech hlavních mocností a vychází mu, že žádné z nich nemůžeme přisoudit hlavní část viny. Všechny se dopustily chyb, všechny učinily kroky, které nakonec vedly k všeobecné válce. Clark tímto závěrem umenšuje odpovědnost Německa a jeho rakousko-uherského spojence, a tak asi není divu, že se jeho kniha stala hlavně v Německu bestsellerem. Prodalo se jí tam 160 tisíc kusů, a to je prosím statistika už půl roku stará. Knihu četla i Angela Merkelová. Clark objevil nové skutečnosti o míře, s jakou nejvyšší srbské kruhy věděly o chystaném atentátu na Františka Ferdinanda (a už si za to v Srbsku vysloužil naštvané kritiky). Jeho kniha je ale svým stylem jednak méně přístupná širší veřejnosti než práce Margaret MacMillanové, jednak zaráží Clarkova neocho ta nuancovat. Jeho závěr, že odpovědnost za vypuknutí války nemá nikdo, respektive všichni, zavání alibismem.

kapeSní HiSTorie Pokud nechcete číst mnohasetstránkové svazky, byť sebelíp napsané, sáhněte po novince od už zmiňované Anniky Mombauerové (zatím pouze německy). Její kniha nazvaná prostě Červencová krize má ani ne 120 stran textu, a navíc je to drobná, téměř kapesní knížka. Nejde ale o žádnou lacinou popularizaci, autorka patří k naprosté špičce světově uznávaných odborníků na první světovou válku a její kořeny. Mombauerová mimo jiné výslovně odmítá Clarkovy závěry, když píše, že lidé, kteří v roce 1914 měli politickou či vojenskou moc, „nebyli žádní náměsíčníci, ale naopak velmi dobře věděli, co dělají“.

Uvědomovali si, že z lokální války proti Srbsku může s nemalou pravděpodobností vypuknout všeobecný konfl ikt.

Jak Mombauerová upozorňuje, dokumentace nám umožňuje nahlédnout do uvažování hlavních představitelů červencového dramatu a je přitom „otřesné“, s jakou bezstarostností nakonec válku začali.

Třeba jako pruský ministr války generál Erich von Falkenhayn, který si zapsal do deníku: „I kdyby nás to mělo zahubit, přece jen to bylo krásné.“ zamilovaný Hazardér Jedním z těch, kdo po válce toužil už roky před červencovou krizí, byl náčelník rakouskouherského generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf. Stojí za to přečíst si jeho biografi i od rakouského vojenského historika Wolframa Dornika: je to portrét muže, který „válku nepovažoval za možnost, ale za nezvratnou nutnost“. Zmítaly jím dvě velké vášně: láska ke Gině von Reininghausové, se kterou se nakonec mohl oženit až v roce 1915, a nezvratné přesvědčení, že Rakousko-Uhersko musí vybojovat válku, ať už proti Srbsku, Itálii, nebo jinému nepříteli. Chceme-li hledat konkrétní muže zodpovědné za válku, tady je jeden z nich. Conrad si byl přitom velmi dobře vědom, jaké riziko jeho armáda a s ní i celá monarchie podstupuje. V srpnu 1914 o válce napsal: „V letech 1908/1909 by to byla hra s otevřenými kartami, v letech 1912/13 ještě hra s dobrými šancemi, teď je to hra va banque.“ Jak Dornik uzavírá, je těžko pochopitelné, že v některých rakouských městech nesou ulice dodnes Conradovo jméno.

Katastrofu, od jejíhož začátku letos uplynulo sto let, tak přivodily konkrétní činy konkrétních lidí. Nevypukla náhodou, mimoděk ani proto, že by byla nevyhnutelná.

Jak píše Margaret MacMillanová: „Vždycky je na výběr.“

Chceme-li hledat konkrétní muže zodpovědné za válku, je náčelník rakousko-uherského generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf jedním z nich.

O autorovi| ONDŘEJ HOUSKA • spolupracovník redakce, zpravodaj ČRo v Bruselu

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče