Korupce po francouzsku

07. října 2013, 00:00 - Martin Svatoš
07. října 2013, 00:00

Aféra Tapie, v níž přední politici a soudci v zákulisí rozhodovali o miliardách, otřásla tradiční důvěrou Francouzů v arbitráž

Události posledních týdnů znovu připomněly aféru Tapie, která v zemi galského kohouta vře již několik let. Jako by nestačilo, že v ní figurují jména francouzského exprezidenta a generální ředitelky Mezinárodního měnového fondu (MMF), firma Adidas či jedna z největších francouzských bank. Nyní nadto přibylo vyhrožování bývalému ústavnímu soudci a blokace milionových transferů do Hongkongu v rámci boje s praním špinavých peněz. V sázce je navíc i důvěra rozhodčího řízení, které ve Francii – na rozdíl od Česka – má skvělou pověst… Nebo by bylo lepší říci mělo?

Korupce není jen výsadou států střední a východní Evropy a čas od času zasáhne také vyspělé demokratické země. V takovém případě se zpravidla jedná o sumy dalece převyšující české poměry, což ostatně platí i o spletitosti a komplikovanosti těchto afér. Jedna taková se již léta odehrává ve Francii, ačkoli její nejpřekvapivější okolnosti začaly vycházet najevo teprve letos.

Záchrana Adidasu na dluh Hlavním protagonistou celé kauzy je svérázný podnikatel a politik Bernard Tapie známý také z úplatkářské aféry z počátku 90. let týkající se fotbalového klubu Olympique Marseille. I současný případ má sportovní pozadí.

V roce 1990 získala Tapieho obchodní skupina za 1,6 miliardy franků známou oděvní společnost Adidas. Aby mohla tuto transakci provést, půjčila si peníze od mezinárodního konsorcia bank, mezi kterými hrála menšinovou roli i jedna z dceřiných společností francouzského bankovního domu Crédit Lyonnais. Již v tehdejší době se celá transakce považovala za přehnaně ambiciózní, ale takový byl i její hlavní protagonista Bernard Tapie, který k celé věci lakonicky prohlásil: „Adidas, to je zakázka mého života…!“ Budoucnost mu měla dát za pravdu – i když v jiném světle, než přepokládal.

Ztrátovou společnost měla zachránit kompletní restrukturalizace, refinancování i změna designu a loga. Tehdy také společnost Adidas změnila svůj znak z květu lotosu na tři proužky, jež se používají dodnes. Revoluci oděvního gigantu v režii Bernarda Tapieho však zastavila jeho politická kariéra. V roce 1992 se stal ministrem v socialistické vládě a na přání tehdejšího prezidenta Françoise Mitterranda se musel Adidasu zbavit, z důvodu vyloučení střetu zájmů.

Za tímto účelem Tapie uzavřel smlouvu s již zmíněným bankovním domem, v níž se tento zavázal koupit jeho podíl za stanovenou cenu 2,085 miliardy francouzských franků, což se také v roce 1993 podařilo. Přes úspěšný obchod zůstaly za finanční skupinou Bernarda Tapieho gigantické dluhy. Podle uzavřené dohody měla banka Crédit Lyonnais skoupit postupně všechny podnikatelské aktivity skupiny a současně převzít i její akcie, což by vedlo k zániku dluhu splynutím dlužníka a věřitele.

Dvojitý bankrot Skupování jednotlivých akcií však trvalo neúměrně dlouho, a tak se banka rozhodla pro změnu plánu. Na celou finanční skupinu Bernarda Tapieho vyhlásila bankrot a sama se přihlásila jako její největší věřitel, čímž ovšem k značné škodě Tapieho porušila uzavřenou dohodu. Mezitím se však sama banka následkem nevhodné finanční politiky z počátku 90. let dostala na hranici bankrotu. Ani francouzský stát, který vstoupil do hry prostřednictvím Consortium de réalisation, státní organizace mající za úkol sanaci a garanci dluhů po Crédit Lyonnais, nechtěl postupovat jinak.

Finančně značně otřesenému podnikateli, který mezitím své angažmá ve vládě ukončil, nezbývalo než podat žalobu k soudu směřující jak proti bance, tak proti francouzskému státu. A zpočátku se zdálo, že udělal dobře, neboť mu v roce 1996 obchodní soud v Paříži přisoudil 600 milionu franků (asi 90 milionů eur, v přepočtu 2,34 miliardy korun). Tento rozsudek byl však již v roce 1998 zrušen a celý spor se stěhoval k odvolacímu soudu.

Po neuvěřitelných devíti letech, tj. v roce 2005, byl francouzský stát odsouzen k platbě 135 milionů eur (cca 3,5 miliardy korun).

O rok později však kasační soud, nejvyšší soudní instance v zemi, rozsudek zrušil a vrátil zpět k odvolacímu soudu. Namísto do justičního paláce však strany překvapivě zamířily k arbitráži.

Miliardy pro Tapieho Arbitráž neboli rozhodčí řízení je mimosoudním způsobem řešení sporu, ve kterém spor závazně rozhodne jedna nebo více nestranných třetích osob. Její výhodou je rychlost samotného řízení i odbornost zvolených arFOTO bitrů, kteří však samozřejmě musejí, ač jmenováni spornými stranami, během celého řízení zůstat nezávislými.

K provedení rozhodčího řízení je vždy třeba souhlasu všech zúčastněných stran, takže by se dalo vzhledem k vývoji soudního řízení předpokládat, že s ním francouzský stát nebude souhlasit. A právě zde na scénu vstupuje vrcholná politická reprezentace, a to prostřednictvím Christine Lagardeové, tehdejší ministryně financí a současné generální ředitelky MMF, která odklon k arbitráži odsouhlasila a současně potvrdila výběr rozhodců.

Podle tehdejší opozice bylo toto rozhodnutí politické a pokyn k němu pocházel přímo od tehdejšího prezidenta Nicolase Sarkozyho.

Ten se tak měl údajně odvděčit Tapiemu za podporu ve volbách v roce 2007, jež ho vynesly do Elysejského paláce.

Když pak v létě 2008 rozhodčí tribunál vydal svůj nález, v němž odsoudil Francii k zaplacení 403 milionů eur (zhruba 10,5 miliardy korun) – tedy asi třikrát více, než kolik určily francouzské soudy v předchozích rozhodnutích – rozpoutala se bouře nevole. Silné pobouření francouzské veřejnosti bylo ještě zesíleno faktem, že 45 milionů eur z celkové sumy představovalo „morální odškodnění“ pro Bernarda Tapieho.

Sám Tapie arbitráž samozřejmě obhajoval. Při veřejném slyšení před parlamentní komisí vyzval kritiky, aby dokázali své tvrzení o předpojatosti rozhodčího tribunálu tím, že předloží důkazy o existenci vazeb mezi arbitry a někým, kdo měl na výsledku zájem. Brzy však svých slov litoval – letos na jaře se totiž na obzoru objevil černý mrak v podobě tajných styků jednoho z arbitrů s Tapieho advokátem.

Arbitráž jako spiknutí Finanční policie celý případ sledovala a letos na jaře spustila lavinu událostí, když k výslechu předvolala samotnou Christine Lagardeovou. Současná šéfka MMF ale nakonec obviněna nebyla, v případě vystupuje pouze jako svědek.

Hůř dopadl jeden z arbitrů, Pierre Estoup (bývalý předseda versailleského odvolacího soudu), který „opomněl“ informovat strany o tom, že není úplně neutrální, neboť se velmi dobře zná s advokátem Bernarda Tapieho. Takový vztah mezi jedním z rozhodců a právním zástupcem jedné ze stran je samozřejmě v arbitráži nepřijatelný.

Navíc se zdá, že nezůstalo pouze u něho.

Při následném vyšetřování a domovní prohlídce totiž policie v rozhodcově bytě nalezla knihu napsanou samotným Tapiem. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby do ní autor sám ručně nevepsal, že „přeje panu soudci mnoho odvahy“ a „děkuje mu vším svým srdcem“. Pierre Estoup je nyní, stejně jako samotný Tapie, vyšetřován pro podezření z podvodu spáchaného organizovanou skupinou. Pochybnosti se však dotkly i druhého arbitra, jenž patří do vedení strany Hnutí levicových radikálů, v němž se osobně neangažuje nikdo jiný než samotný Tapie. Ten ovšem vývoj celé kauzy ve vysílání rádia Europe 1 označil za politický komplot.

V síti finanční policie uvízlo hned několik velkých ryb z pařížského finančního rybníka. Kromě již zmíněných je pro podezření z účasti na podvodu spáchaném organizovanou skupinou vyšetřován i Stéphane Richard, bývalý vedoucí úředník ministerstva financí a dnes generální ředitel mobilního operátora Orange. Podle policie to byl právě on, kdo odklon od soudu k arbitráži zorganizoval a později odmítl podniknout proti rozhodčímu nálezu příslušné právní kroky.

Letos v červenci pak všechny ohromil třetí arbitr Pierre Mazeaud, který působil coby předseda rozhodčího tribunálu. Ve Francii je tento zkušený a známý právník považován za velmi váženého bývalého předsedu ústavního soudu, a tak bylo velmi překvapující, když se obrátil na policii s tím, že je mu vyhrožováno. Údajně byl osloven prostředníkem z vysokých politických kruhů, který mu „dobře radil“, aby si dával velký pozor na to, co při vyšetřování sporné arbitráže prozradí. Spor pokračuje Jako by rušné léto, jež rozjitřilo vzpomínky Francouzů na jednu hodně nepovedenou arbitráž, nestačilo. Ani v září nezmizelo Tapieho jméno z titulních stran francouzských novin. Pařížský list Le Parisien přinesl překvapující zprávu, že úřady zabránily údajně ilegálnímu převodu 1,8 milionu eur (asi 46,8 milionu korun) do Hongkongu.

Prestižní večerník Le Monde k tomu dodal, že podle prohlášení samotného Tapieho jde o další velkou nespravedlnost ze strany francouzského státu. Podle něj šlo o peníze určené mimo jiné na výplatu posádky jeho luxusní jachty kotvící v Singapuru. Francouzi tak s trochou ironie spekulují, jestli se jednalo pouze o praní špinavých peněz, nebo zda má už Tapie francouzských úřadů dost a chystá se na delší prázdniny.

Francouzský stát v návaznosti na nastalé události podal žalobu k odvolacímu soudu v Paříži na zrušení sporného rozhodčího nálezu. Pověst arbitráže ve Francii to rozhodně nezlepšilo. Pokud se o rozhodčím řízení tvrdí, že délku sporu zkracuje, v tomto případě tomu zcela evidentně bylo právě naopak. Na všechny její důsledky si totiž ještě nejspíš dalších pár let počkáme.

403 milionů eur

neboli asi 10,5 miliardy korun měl podle sporného rozhodnutí arbitrů z roku 2008 zaplatit francouzský stát jako odškodné Bernardovi Tapiemu za porušení obchodní dohody. Předchozí soudní řízení přitom tuto sumu určila na nejvýše 135 milionů eur (zhruba 3,5 miliardy korun).

Rozhodnutí o arbitráži bylo údajně politické a pocházelo přímo od tehdejšího prezidenta Sarkozyho, jenž se tak měl Tapiemu odvděčit za podporu ve volbách v roce 2007. Pokud se o rozhodčím řízení tvrdí, že délku sporu zkracuje, v tomto případě tomu zcela evidentně bylo právě naopak.

O autorovi| Martin Svatoš, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče