Konzervativní Katar v čele rebelů

11. února 2013, 00:00 - ŠTĚPÁN MACHÁČEK
11. února 2013, 00:00

Válka v Sýrii dosáhla hrůzných rozměrů, počet obětí už přesáhl 60 tisíc. Svět s tím nic nedělá

Rebelové v Sýrii dostávají zbraně a munici. Přicházejí přes turecké území a mimo jiných hraje v dodávkách významnou roli Katar. Proč se právě tahle malá arabská země Perského zálivu v syrské válce tolik angažuje?

Na světě je jen málo národů, které by si spokojeně žily na materiálně vysoké úrovni. A jejichž příslušníci by si prakticky bez výjimky neměli důvod stěžovat. Katařané k nim ale bez debaty patří. Jejich životní prostor o rozloze Středočeského kraje přitom tvoří jen plochá poušť obklopená mořem. Posledních dvacet let se tu ale leccos změnilo. Vlastně skoro všechno. Z malého rybářského přístavu Dauhá začaly růst obrovské skleněné věže, do moře vyhřezly umělé ostrovy plné zeleně. Město propojily s jinými částmi země a se sousední Saúdskou Arábií kvalitní dálnice.

Části vyprahlé pouště se začínají měnit v zavlažovaná pole a fóliovníky, v nichž se se spornými ekonomickými výsledky pěstují snad všechny druhy zeleniny.

Bohatství, ale jen pro někoho Katar je na prvním místě na světě v HDP na hlavu. Na každého obyvatele země připadlo za minulý rok sto tisíc amerických dolarů.

Bohatství se ale hromadí především v rukou původních katarských Arabů, kteří jediní jsou občany státu a kteří představují jen asi 20 procent z celkových dvou milionů obyvatel. Pokud by se HDP rozpočítalo jen mezi ně, bylo by číslo ještě několikrát vyšší. Zbylé čtyři pětiny lidí tvoří gastarbeiteři převážně z jiných arabských zemí, z indického subkontinentu a z jihovýchodní Asie. Ti mají jen dočasný pobyt, nemají občanská práva a v případě jakéhokoli problému mohou být jednoduše vyhoštěni.

Malému emirátu bylo shůry dáno, že společně s Íránem leží nad největším podmořským nalezištěm zemního plynu na světě.

Těžba ropy a zemního plynu vystřídala lov ryb a perel, na kterém byli Katařané do nedávna životně závislí. Vývoz energetických surovin, hlavně zkapalněného zemního plynu, dnes představuje asi polovinu HDP. Přebytky Katar v posledních letech moudře investuje do rozvoje lidských zdrojů, čímž mezi bohatými arabskými zeměmi naprosto vyniká. V hypermoderním areálu Education City v Dauhá má své pobočky osm amerických, jedna britská a jedna francouzská univerzita.

Doha Sports City zase hostilo Asijské hry a mělo být i základnou pro olympijské hry v roce 2016, které ale Katar nakonec hostit nebude. O šest let později ale uspořádá mistrovství světa ve fotbale.

Investice tečou i do výstavby donedávna téměř neexistující dopravní infrastruktury.

Dálniční síť má doplnit 40 km dlouhý kombinovaný silniční a železniční most spojující Katar se sousedním ostrovním Bahrajnem. Ten je už teď propojený 24 kilometry dlouhým mostem Krále Fahda se Saúdskou Arábií.

Novým mostem by se ale propojila celá zálivová magistrála, spojující hlavní centra zemí Rady spolupráce v Zálivu (GCC). Katarský projekt se ale neustále odkládá kvůli rostoucím předpokládaným nákladům. Ty ale můžou být jen zástupnou překážkou realizace projektu. Bahrajn totiž v roce 2011 zachvátily velké prodemokratické protesty. Vládě se je po několika měsících podařilo s pomocí saúdskoarabské armády potlačit, potenciál protivládních nepokojů ale na Bahrajnu zůstává a katarští vládci se obávají možného rozšíření revolučních nálad i do své země.

Fyzické propojení obou zemí proto teď není úplně vítaným krokem. Zatím poslední termín otevření mostu je podle katarského premiéra a ministra zahraničí v jedné osobě bin Džásima bin Džabr al-Tháního před konáním fotbalového mistrovství světa v roce 2022.

Katarské peníze jsou ale vidět i daleko za jeho hranicemi. V červenci loňského roku otevíral bin Džásim v Londýně společně s princem Andrewem a londýnským starostou Borisem Johnsonem nejvyšší budovu v Evropě - 310 metrů vysoký skleněný Střep (The Shard). Katarští investoři vlastní v projektu 95 procent a kromě toho nakoupili v Londýně i další lukrativní nemovitosti.

V katarských rukách je také majoritní podíl ve slavné bance Barclays. Nejnověji ale zamířil katarský kapitál do rozvíjející se Číny.

Stát jako rodinná firma Katar je emirát a zřízením je to absolutistická monarchie, de facto velmi dobře prosperující rodinná firma. Arabským jarem zůstal zcela nedotčený, sám přitom revoluční procesy v jiných arabských zemích aktivně podporuje. Kromě jedné země, a to sousedního Bahrajnu. I přes strach z rozšíření bahrajnských nepokojů na Katar jsou ale výchozí podmínky obou zemí hodně odlišné. Katar je na rozdíl od Bahrajnu etnicky, nábožensky i sociálně homogenní, konzervativní arabsko-sunnitská společnost, ve které všichni občané žijí v materiálním blahobytu.

Nadšení, se kterým se Katar pustil do podpory revolucí v jiných zemích regionu, je ale očividné. Jako jediná arabská země se dokonce zapojil po boku NATO do libyjského povstání proti Muammarovi Kaddáfímu. Poslal šest svých stíhaček Mirage, aby střežily bezletovou zónu. Ze své vlastní iniciativy pak vytvořil letecký most z Dauhá do centra povstalců Benghází a zásoboval rebely zbraněmi a financemi. Pravda, jen několik týdnů předtím na stejném místě usmrtili Kaddáfího ostřelovači Alího Hasana al-Džábira, známého kameramana katarské televize Al-Džazíra. Vzdorující režim ji poměrně oprávněně vinil z bezmezné mediální podpory povstalcům.

Vražda al-Džábira vtiskla katarskému angažmá emotivnější charakter a emirát pak zapojil proti Kaddáfímu všechny své prostředky. Podpora libyjským povstalcům ale nebyla jediným ani prvním zahraničněpolitickým podnikem Kataru v regionu.

Záhadná podpora Od poloviny devadesátých let, kdy současný emír Hamad bin Chalífa al-Thání pokojně sesadil svého otce a ujal se vlády, nastala pro arabský státeček nová doba. Emír Hamad se vložil do role mezinárodněpolitického aktivisty, v regionálních konfliktech se snažil vystupovat jako prostředník a prosazoval otevírání se a liberalizaci arabského světa, k čemuž významným dílem přispěla satelitní zpravodajská televize Al-Džazíra spuštěná v roce 1996. Sám emír ovšem nadále autokraticky vládne absolutní monarchii, ovlivněné saúdským wahhábismem, poměrně netolerantní formou sunnitského islámu.

Důvod katarské podpory změnám v jiných arabských zemích je trošku záhadou. Skrze svou televizi Al-Džazíra nepochybně přispěl k úspěchu tuniských a egyptských protestů. Je zájmem Kataru liberalizace arabského světa? Katarské finance ale zároveň podporují konzervativní islámské strany, ať už An-Nahdu v Tunisku nebo obdobnou stranu v Maroku.

Má Katar skrytou islamistickou agendu? Komentátoři se kloní k názoru, že spíše než ideologické důvody řídí katarskou politiku pragmatické uvažování. Země prostě prozřetelně se zdravou mírou rizika podporuje ty strany, které získají vliv. Pragmatické verzi by odpovídala i skutečnost, že obdobné protesty v sousedním bratrském Bahrajnu byly Al-Džazírou pokrývány nesrovnatelně méně.

Může přijít propad Jako každá velká firma si tedy i Katar musí budovat dobré vztahy pokud možno na všechny strany. Proto je možné, aby hostil na svém území americkou vojenskou základnu, odkud USA podnikají všechny své akce v oblasti, aby zároveň otevřel v Dauhá kancelář Tálibánu, obchodně-politické zastoupení Izraele, aby udržoval dobré styky s palestinským Hamásem i šíitským libanonským hnutím Hizballáh. Vše je to v souladu s katarskou představou vlastní role v regionální diplomacii, z níž hodlá v následujících letech těžit.

A těžit chce doslova, a na to potřebuje klid nejen doma, ale i ve svém okolí.

Sázka na budoucí dobré vztahy s porevolučními arabskými režimy přijde Katar poměrně draho. Podpora libyjským povstalcům stála obrovské finanční prostředky, nákladná je asi i současná pomoc rebelům v Sýrii a velké a nejisté investice by si vyžádala i realizace plánů na znovuvybudování Gazy po nedávném konfliktu této palestinské enklávy s izraelskou armádou. Katar ale peníze prostě má, a tak si vsadit může.

Katar je velmi dobře prosperujícím podnikem rodiny Al-Thání. Rozhodující slovo mají jen emír Hamad, jeho žena Šejcha Moza, premiér a zároveň ministr zahraničí Džásim bin Džabr a korunní princ Tamím bin Hamad. Letos by se měly konat první dlouho slibované volby, zatím jen do poradního sboru emíra, tedy jakéhosi protoparlamentu. Katařané si ale až na výjimky nestěžují. Nemají příliš na co. A kdyby si přece hlasitě stěžovali, mohli by skončit ve vězení jako básník Muhamad al-Adžamí, který se měl dopustit urážky emíra. Země si udržuje pohádkové příjmy ze zemního plynu, investuje je, využívá je k rozvoji lidského potenciálu. Jenže příjmy z těžby plynu nemusejí být nekonečné, ceny plynu můžou významně klesnout. Nové zdroje této suroviny v podobě takzvaného břidlicového plynu mimo oblast Blízkého východu tak můžou Kataru přinést nečekaný ekonomický propad. A ten se může projevit třeba už v době prvního výkopu na MS v kopané v roce 2022. l

O autorovi| ŠTĚPÁN MACHÁČEK * spolupracovník redakce.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče