Konstituční šaráda

17. prosince 2012, 00:00 - Tomáš Pergler
17. prosince 2012, 00:00

Právní bitva o ústavnost přímé volby hlavy státu může vrátit politické strany do hry a ústavní soudce naopak přitlačit ke zdi

Hned, jak Klára Samková oznámila kandidaturu na prezidentku, dalo se čekat, že proceduru přímé volby nakonec požene k soudu. Známá advokátka má dlouhodobě nálepku nekonformní radikálky, hlavně kvůli vytrvalému angažmá za práva Romů. Trochu přitom zapadá fakt, že patří mezi přední tuzemské specialisty na lidská práva (mimochodem nikdo jiný se v Česku nemůže pochlubit jedenácti vyhranými spory u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku). Lidé z oboru proto tušili, že toto enfant terrible české justice může přímé volbě zavařit mnohem víc než trojice Bobošíková, Okamura, Dlouhý, natožpak ostatní, kteří podle původního rozhodnutí ministerstva vnitra také skončili „pod čarou“.

Samková nezastírá, že o zvolení na Hrad jí vlastně nejde. Shromáždila jen něco málo přes tisíc podpisů a nepustila se do žádné větší kampaně. Mezi kandidáty se zařadila spíš proto, aby si pojistila možnost dvojsečného úderu na zmaření volby. S podnětem na Nejvyšší správní soud sice neuspěla, díky ohlášené kandidatuře nicméně získala takzvanou aktivní legitimaci, což jí umožňuje obrátit se ještě na Ústavní soud. Kromě toho Samková od začátku zvažovala také variantu s přímou ústavní stížností, tedy bez „mezičlánku“ Nejvyššího správního soudu. Motiv má prý jasný: nechce, aby do prezidentské funkce nastoupil Jan Fischer.

„Fischera nechci, protože je to vrcholně nebezpečné,“ říká advokátka, která se vedle svojí formální kandidatury dohodla na právním zastupování Tomia Okamury a postup konzultuje i s Janou Bobošíkovou. Více než bývalý úřednický premiér jí ale vadí Fischerova šedá eminence, mediální podnikatel Jaromír Soukup, kterému nemůže přijít na jméno. „Je mi záhadou, proč ještě běhá na svobodě. Slyšela jsem, že chce být kancléřem,“ rozčiluje se Samková. Připomíná, že Soukup se jako bývalý náměstek ministryně školství angažoval v případu ztrátového lyžařského šampionátu v Liberci, hlavně jí ale vadí dominantní podíl jeho firmy na inzertním trhu, díky čemuž podle ní drží pod krkem všechna média. Upozorňuje také na spřízněnost s majitelem Třineckých železáren Tomášem Chrenkem, od něhož Soukup v září koupil TV Barrandov. Chrenek letos poslal na Fischerovu kampaň celkem 14 milionů korun.

Frontální útok Podrobnou strategii své ústavní stížnosti Samková nechtěla prozradit, svoje karty ale do značné míry odkryla už svým podnětem na Nejvyšší správní soud, na který se obrátila jako jeden z uchazečů vyškrtnutých ministerstvem vnitra kvůli nízkému počtu podpisů. Byl to vlastně frontální útok, při kterém napadla hned několik ustanovení, a to jak v prováděcím zákoně k přímé volbě, tak v související ústavní novele. Správní soud všechny její námitky zamítl, to však neznamená, že stejný názor budou mít i ústavní soudci. Část soudců Nejvyššího správního soudu navíc zpochybnila ústavnost prováděcího zákona.

Jaká tedy bude argumentace Samkové u Ústavního soudu, pokud její stížnost přijme k projednání? Chce kupříkladu namítnout, že ústavní novela navenek chápe shromažďování aspoň 50 tisíc podpisů jako vyjádření petičního práva, ve skutečnosti ale stanovuje povinnost uhánět občany, kteří by se sami nejspíš ani nechtěli podepsat. „Ústavní zákon nemůže být vázán na petiční právo,“ zdůrazňuje advokátka.

Vadí jí také, že zákonodárci nepamatovali na možnost elektronického podpisu, ačkoli jsou pro to dostatečné technické podmínky.

Samková se chce zaměřit i na možnou kolizi se zákonem o ochraně osobních údajů. Ten ukládá, že každý, kdo přichází do styku s osobními údaji, musí splňovat určité povinnosti. Lidé, kteří měli na starost sbírání podpisů, ale tuto podmínku nesplňovali. „Představte si, že by třeba podpisy pro Fischera někdo prodal, například spotřebitelské firmě,“ nadhazuje Samková rizika platného zákona. Vedle toho chce napadnout rovněž dvoudenní, podle mnohých příliš krátkou lhůtu pro podání odvolání vůči vyškrtnutí ze seznamu kandidátů k soudu nebo povinnost dosáhnout padesátitisícové hranice podpisů pro postup k volbám. Podle ní je totiž otázkou, zda tak vysoký počet podporovatelů nebrání samotnému cíli zákona, tedy přímé volbě, když touto tvrdou podmínkou zužuje počet kandidátů. S tím souvisí i další námitka, že předepsaná mez podpisů v sobě nese ekonomickou nerovnost. Pokud ministerstvo vnitra určilo, že na jednom archu má být osm podpisů, každý z kandidátů potřebuje minimálně 6250 listů. Pokud je distribuuje poštou, musí si kromě kancelářského papíru připlatit ještě za dopisní obálky a známky. A už jsme na desetitisících korun, přitom jsou to úplně základní náklady, zdůrazňuje Samková. „Dnes se skutečně hraje o ústavní principy, do jaké míry je Parlament těmito principy vázán. Pokud prohraju, bude to mít dalekosáhlé následky. Parlament bude mít potvrzeno, že si může dělat, co chce,“ varuje advokátka.

Konec před začátkem Obě lhůty, jež zákon dává na přezkum stanoviska Nejvyššího správního soudu, potažmo na přímou ústavní stížnost, sahají daleko za termín volby 11. a 12. ledna. Samková však ujistila, že se na Ústavní soud obrátí ještě do Vánoc. Ústavní soud chce konat co nejrychleji, žádnou lhůtou ale vázán není. Obavy, že se přímá prezidentská volba zablokuje ještě před hlasováním, se tak mohou relativně snadno naplnit.

Základní otázka samozřejmě zní, jak budou ochránci české konstituce postupovat, přesněji kdy a jak rozhodnou. Muži a ženy v talárech, sídlící v budově brněnského Zemského domu, budou celou záležitost probírat z pohledu ústavnosti. Už při jednání v takzvané kauze Melčák v roce 2009, kdy bezprecedentně smetli ústavní zákon o zkrácení volebního období, dali najevo, že aspoň v některých případech nemají problém oponovat celému politickému establishmentu.

Pokud ale chceme jakkoli předjímat rozhodování soudců – nebo i jejich pouhé myšlenkové pochody – musíme vždy brát v potaz aktuální kontext, v němž budou vážit jednotlivá pro a proti. Nelze opomenout především hrozící personální krizi soudu. Už v současnosti není Ústavní soud kompletní, v patnáctičlenném sboru jsou prázdná dvě místa. Horší je, že dalším osmi soudcům vyprší desetiletý mandát během roku 2013. Týká se to i předsedy Pavla Rychetského nebo místopředsedy Pavla Holländera. Jak známo, soudce Ústavního soudu jmenuje prezident, potřebuje k tomu ale souhlas Senátu. Několik neúspěšných pokusů kandidátů Václava Klause, kteří narazili na odpor v horní komoře (letos v Senátu neprošli Jan Sváček a Zdeněk Koudelka), vyústilo do stavu, kdy soud zasedá v zúžené sestavě. Připomeňme, že plénum Ústavního soudu je usnášeníschopné, je-li přítomno alespoň deset soudců. Ke zrušení zákona, a v některých jiných případech, je však třeba kvalifikované většiny alespoň devíti hlasů.

Významnou proměnnou, která s hrozícím „vyprázdněním“ Ústavního soudu souvisí, může být provizorní výkon prezidentských funkcí. Pokud se přímá volba zadrhne na Ústavním soudu a projednávání se protáhne až za konec Klausova funkčního období (tedy do 7. března 2013), vznikne zajímavá situace. Podle ústavy přejde pravomoc jmenování ústavních soudců na předsedkyni Poslanecké sněmovny Miroslavu Němcovou. Ta, spíše však její strana ODS, se bude muset dohodnout na kandidátech se sociálními demokraty, kteří ovládají Senát. Jen opravdu velký optimista by dnes mohl předpokládat, že rozdělené tábory by se rychle dohodly – vždyť řada jejich klíčových střetů končí právě na bedrech Ústavního soudu, který tak nechtěně plní funkci jakéhosi politického rozhodčího. Oběma stranám by tedy při nominacích šlo o hodně. Pokud by se výběr nových soudců vlekl, s postupujícím časem se soud může stát de facto neusnášeníschopným. Kdy taková situace může nastat? Za podmínky, že do té doby nebude nikdo zvolen, se kritický počet devíti soudců prolomí v srpnu, kdy končí funkční období hned čtyřem z nich – Rychetskému, Holländerovi, Vojenu Güttlerovi a Dagmar Lastovecké. Memento: zdravotní poplatky Do hry ale mohou zasáhnout ještě další faktory. Například ten, že někteří ze soudců by na vážených postech rádi zůstali.

Veřejně zatím tento zájem připustil pouze Rychetský (podmínil to ale tím, že by s ním prezident konzultoval složení soudu, zároveň se chce dohodnout na dřívějším odchodu než za dalších deset let). Naopak Holländer dal jasně najevo, že o další působení v soudu nestojí. Plány ostatních jsou hádankou, a to i uvnitř aparátu samotného soudu. Nic to ale nemění na skutečnosti, že ti soudci, kteří si přejí ve funkci pokračovat, se už dnes dostávají pod nepřímý tlak. Každý ústavní soudce sice slibuje, že se bude „rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně“, bránit se tomu, aby se do takového nejlepšího přesvědčení podvědomě nevplížilo také hledisko vlastní kariéry, ale nemusí být pro každého lehké.

Existují přitom příklady, kdy se o integritě některých ze stávajících soudců přinejmenším diskutovalo. Bylo to zejména po hlasování o ústavnosti zdravotnických poplatků na začátku roku 2008. Poplatky prosadila tehdejší vláda premiéra Mirka Topolánka a opoziční ČSSD je napadla u Ústavního soudu. Plénum soudu tehdy rozhodlo v poměru osm ku sedmi ve prospěch poplatků, předchozí diskuse ale rozdělila soud na dvě znesvářené skupiny. Ta menší, která hlasovala proti, vyčítala svým kolegům, že nepřednesli žádné argumenty, což mohlo vést k domněnce, že podlehli politickému tlaku vlády. „Nesl jsem to velmi úkorně. Měl jsem pocit, že si těchto svých kolegů vlastně nedovedu vážit,“ popsal tuto situaci Pavel Rychetský v nedávno vydané knize rozhovorů.

Pozdější rozhodnutí v citlivých kauzách, například v již zmíněné kauze Melčák nebo při posuzování Lisabonské smlouvy, tuto propast mezi soudci částečně vymazala, jak ale týdeníku Euro potvrdil zdroj z prostředí soudu, jistá nedůvěra panuje dodnes. Vezmeme-li v úvahu, že odchodem soudců Elišky Wagnerové a Františka Duchoně oslabila ona menší skupina takzvaných konstitučních fundamentalistů, dá se usuzovat, že šance na úspěch politických tlaků na soud mezitím vzrostla.

Úmyslné ztroskotání?

Naznačené možnosti a souvislosti rozhodování ústavních soudců potom vedou k paradoxnímu závěru. Ačkoli se parlamentní politické strany, byť v jádru nerady, zřekly přímé kontroly nad volbou prezidenta a slabé preference jejich současných kandidátů tuto ztrátu ještě umocňují, díky možnosti ovlivňovat skladbu Ústavního soudu zůstávají stále ve hře. Navíc, pokud hlava státu skutečně nebude zvolena do března, jejich váha stoupne ještě víc, protože vliv na složení soudu už budou mít pouze ony a nebudou se muset ohlížet na návrhy odněkud z Hradu.

Namístě je proto otázka, co chtějí ČSSD a ODS? Šance, že by nakonec zvítězil některý ze stranických kandidátů (Sobotka, Dienstbier, Schwarzenberg), se podle předvolebních průzkumů blíží nule. Náskok Jana Fischera a Miloše Zemana už s největší pravděpodobností nedohoní. Žádný z nich přitom není koalicí ani opozicí na Hradě vítaný. Není tajemstvím, že sociální demokraty polévá studený pot při představě, že jim bude do očekávaného vládnutí coby prezident kibicovat jejich zhrzený expředseda. Nadšeni z možného přestěhování „důchodce z Vysočiny“ na Hrad by jistě nebyli ani občanští demokraté. Podobná averze panuje napříč stranami vůči Fischerovi, obávají se vytvoření jakéhosi dalšího mocenského centra pod taktovkou Chrenka a spol.

Nelze se zbavit dojmu, že ztroskotání přímé volby by současné politické reprezentaci vyhovovalo. Možná i za cenu toho, že zmařená volba vynese Česku podobnou mezinárodní ostudu, jako byl pád vlády během předsednictví Evropské unii. Při pohledu touto optikou se potom jeví logičtější, proč se ministerstvo vnitra do prováděcího zákona k prezidentské volbě od počátku snažilo vkládat tak přísné sankce. Vždyť původně resort Jana Kubiceho navrhoval, aby se rovnou automaticky vyřadil ten kandidát, jehož chybovost podpisů ve vzorcích překročí jedno procento (!). Ve vládě se nakonec míra tolerance zvýšila na tři procenta a odsouhlasilo se, že vadné podpisy se budou pouze odečítat. Sporná formulace, z níž ministerstvo počítá celkový počet odečtených podpisů, ovšem zůstala. Nejvyšší správní soud nakonec potvrdil, že ministerstvo postupovalo špatně, když chyby nevyjádřilo jako průměr.

Kdo za to může Na rizika spojená hlavně s prováděcím zákonem o přímé volbě upozorňoval už dříve předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

Kubiceho úředníci, kteří předlohu připravili, ale mají v odborných kruzích i své zastánce. „Ministerstvo vnitra od počátku předkládalo restriktivní varianty zřejmě se záměrem, aby jednotliví kandidáti věnovali peticím patřičnou pozornost a petice se sama o sobě nestala pouhou formalitou,“ myslí si novopečený ministr bez portfeje a šéf legislativní rady vlády Petr Mlsna, který je jakýmsi otcem přímé volby (napsal ústavní novelu). Na to, aby se prováděcí zákon o přímé volbě prezidenta novelizoval, je podle Mlsny ještě brzo. Obdobné problémy se prý objevily i ve Francii po roce 1962 nebo v jiných státech. „Je nutné vyčkat rozhodnutí soudů, a tato rozhodnutí respektovat. Po ukončení přímé volby by mělo být provedeno zhodnocení průběhu a problematických míst, jakož i řádná reflexe soudní judikatury a případně zákon novelizovat, ale nikoli ve spěchu,“ dodal Mlsna.

Pravda je, že pokud by se měl najít viník, který za rozporuplnou přípravu přímé volby může, nestačilo by ukázat pouze na ministerstvo vnitra, vládní legislativce nebo celý kabinet. Stejně bychom museli hodnotit poslance, senátory a také dosluhujícího prezidenta, byť někteří z nich měli vůči přímé volbě vážné připomínky.

Skutečný původ dnešních problémů ale tkví v něčem jiném. Politici si na předvánoční šlamastyku s přímou volbou sami zadělali už tím, že prosadili a schválili něco, co vlastně nechtěli. Z myšlenky přímé volby, vzniklé po kocovině z nechutných zákulisních tahanic při posledním výběru hlavy státu v Parlamentu, se postupně stal nepříjemně horký brambor, na který nikdo neměl chuť. Teď, když ho mají dostat naservírovaný voliči, se ukazuje, že je přinejmenším trochu nahnilý. Uvidíme, jestli ho hlavní hygienici českého práva nakonec nepošlou do stoupy. l

Vedoucí duo s náskokem

Volební záměry těch, kteří deklarují účast u prezidentských voleb (listopad, v %)

pramen: CVVM

Kdy odejdou

Nynější soudci Ústavního soudu a termíny ukončení jejich

funkčního období

Pavel Rychetský, předseda – 6. 8. 2013

Pavel Holländer, místopředseda – 15. 7. 2013

Ivana Janů – 16. 9. 2014

Vojen Güttler – 6. 8. 2013

Jiří Mucha – 28. 1. 2013

Miloslav Výborný – 3. 6. 2013

Dagmar Lastovecká – 29. 8. 2013

Jan Musil – 27. 11. 2013

Jiří Nykodým – 17. 12. 2013

Stanislav Balík – 26. 5. 2014

Michaela Židlická – 16. 6. 2014

Vlasta Formánková – 5. 8. 2015

Vladimír Kůrka - 15. 12. 2015

pramen: Ústavní soud

I kdyby se na Ústavní soud obrátila jenom Klára Samková, na zborcení prvního pokusu o přímé zvolení české hlavy státu to může stačit Chybička se našla Argument, na kterém může přímá prezidentská volba padnout u Ústavního soudu, vyplývá také z postoje tří soudců Nejvyššího správního soudu, kteří hlasovali proti většině čtyř kolegů při posuzování podnětů Tomia Okamury, Jany Bobošíkové a Vladimíra Dlouhého. Soud dal nakonec zelenou jenom Bobošíkové. Podle disentního stanoviska trojice soudců je prováděcí zákon o přímé volbě neústavní: „Zákonodárce svou povinnost nesplnil a přijatou zákonnou úpravou znemožnil kontrolu podpisů v jakékoli podobě. Současně zákonodárce upravil pouze namátkovou kontrolu osobních údajů, aniž ústavně konformně upravil promítnutí výsledků namátkové kontroly do zbývající části petic a tím porušil základní politické právo na přístup k voleným funkcím za rovných podmínek.“ l pramen: Nejvyšší správní soud, rozhodnutí v případě T. Okamury

O autorovi| Tomáš Pergler • pergler@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče