Konec tropického ráje? Ostrov Margarita doplácí na Chávezův socialismus

19. července 2015, 17:35 - Tomáš Nídr
19. července 2015, 17:35

Jak se podepsalo sedmnáct let vlády Huga Cháveze a jeho nástupce na oblíbené turistické destinaci – na karibském ostrově Margarita. Někdejší ráj, který byl dlouho osvobozen od placení DPH, nyní bojuje s nedostatkem všeho.

Romantický západ slunce nad Karibikem turistovi nejlépe chutná na hradbách pevnosti v Juan Griegu, když ho zapíjí pivem s ledním medvědem na etiketě. Po celodenním výletu kolem venezuelského ostrova Margarita nažene průvodce Oswaldo Peyrán svoje svěřence do dodávky, aby je rozvezl do hotelů v severním výběžku, kde si před večeří ještě chtějí pohovět v paprsky vyhřátém bazénu. Po pěti minutách zpáteční cesty ovšem dovolenkářská pohoda narazí na venezuelskou realitu.

Vesnice na suchu

Kombík trčí v koloně aut a nemůže jet dál. Obyvatelé vesnice Pedro Gonzáles zablokovali silnici na protest proti tomu, že jim úřady nebyly schopné dodat vodu. Lidé pokřikují slogany, tlučou vařečkami do hrnců a nakonec zapalují pneumatiky, které spolu s několika útlými stromy tvoří jejich zátaras. Na několik desítek rozhořčených občanů bezradně hledí čtveřice policistů. Jeden z nich se mobilem snaží v neděli večer sehnat někoho zodpovědného, kdo by s dodávkami drahocenné tekutiny něco udělal.

„Nedostali vodu už patnáct dní. Musejí si kupovat drahou balenou,“ vysvětluje Peyrán, který není demonstrací nijak zaskočen. Takto s hosty za poslední rok uvízl už po několikáté.

Margarita nemá dostatek zdrojů pro všechny místní obyvatele i turisty, takže sem voda proudí po dně moře potrubím z pevniny. Stát by měl obstarat její rovnoměrnou distribuci, ale neschopní/úplatní zaměstnanci eráru nejsou s to zařídit, aby se dostala ke všem. Totéž platí o elektřině.

Diktátor Marcos Pérez Jiménez pomohl v 50. letech chudému ostrovu, který žil hlavně z rybolovu, tím, že na něm zrušil povinnost platit daň z přidané hodnoty a udělal z něj „puerto libre“.

Takže jedna vesnice je na suchu, zatímco druhá ve tmě. Druhý den černý Petr padne zase na někoho jiného, anebo jim jako v případě obyvatel vísky Pedro Gonzáles zůstane v rukou přes dva týdny.

Rozhodně je lepší mít smůlu s proudem. Lidé jsou na jeho výpadky připraveni. Stačí z garáže vytáhnout dieselové generátory a za kouře a hluku je nahodit. Litr nafty vyjde ve Venezuele, která má jedny z největších potvrzených zásob ropy na světě, na pouhopouhý jeden haléř (ne, to není chyba tisku).

Po dvou hodinách čekání nechají protestující zablokovanou kolonu projet a vozovku zase uzavřou. Doufají, že tento nátlak úřady přiměje k otevření kohoutků. Přece si nemohou donekonečna vodu k vaření, mytí a praní kupovat v plastu. Vždyť obsah jednolitrové láhve vyjde nejméně 260krát dráž, než kdyby do ní nalili naftu.

Kompenzace za odlehlost

Margarita byla kvůli své odlehlosti vždy jiná než zbytek Venezuely. Diktátor Marcos Pérez Jiménez v 50. letech chudému ostrovu, který žil hlavně z rybolovu, pomohl tím, že na něm zrušil povinnost platit daň z přidané hodnoty a udělal z něj „puerto libre“ – tedy v podstatě bezcelní zónu.

Díky tomu a díky dlouhým pruhům bílého písku ve stínu kokosových palem, na kterém se dá lenošit 365 dní v roce, se z Margarity stala hlavní turistická destinace země. Pokud necháme stranou zahraniční plážové povaleče, byla pro domácí klientelu atraktivní především jako ideální oddací místo. Rodiče ženicha a nevěsty tu díky speciálním daňovým podmínkám uspořádali levnou hostinu, na kterou pozvaní přinesli elektroniku a další dárky z dovozu levně koupené přímo v dějišti veselky. A novomanželé tady rovnou zůstali na líbánky.


Čtěte také: Inflace blízko 100 procent, elektřina na příděl. Venezuela se dál propadá


Jenomže to za vlády Huga Cháveze, který chtěl vlast dovést k socialismu 21. století, ustalo. A poté, co autoritářského comandanteho před dvěma lety zabila rakovina a moc převzal jím určený (a po všech stránkách mnohem méně schopný) pohrobek Nicolás Maduro, se vše ještě zhoršilo.

„Dříve jsme si ke snídani dávali švýcarský nebo holandský sýr, dnes už těžko seženeme i ten venezuelský,“ lamentuje advokát Gerardo Aponte Carmona. „Dříve sem měsíčně přijíždělo na 400 lodí s nákladem, nyní tři,“ říká čtyřicátník, který své právnické služby poskytuje i hlavním dovozcům na ostrově.

Chávezova vláda využila rekordně vysokých cen ropy a rozjela spoustu štědrých a špatně administrovaných sociálních programů. Na granda si Venezuela hrála na celé západní polokouli včetně USA. To vedlo k tomu, že se i přes naftařskou bonanzu země silně zadlužovala. Comandante proslulý svým bombastickými řečnickými výlevy (předčil ho snad jen jeho velký kubánský přítel Fidel Castro, a to pouze v nejlepších letech) nezvládal krotit inflaci, a když shodou okolností několik měsíců po jeho smrti prudce klesly ceny ropy, dopadly na jeho nástupce všechny problémy plnou silou. Republika je nyní téměř bez dolarů, inflace patří k nejvyšším na světě. A kvůli této složité ekonomické situaci už není pro dovozce, kteří nechtějí dodávat na sekeru, „puerto libre“ na Margaritě zajímavý.

Margarita stojí ve frontě

To, co se dříve dováželo ze zámoří, musí dnes přijít z venezuelské pevniny. Jenže Chávezem vybudovaná socialistická mašinerie silně skřípe a na odříznutý turistický ostrov dopadá nedostatek ještě tvrději. Problémem je, že vláda ve snaze naklonit si nejchudší a nejpočetnější část společnosti drží ceny pro konečného spotřebitele u čtyř desítek produktů (od masa přes mouku, cukr a máslo až po vložky a toaletní papír) pod výrobními náklady.

Za podmínek, kdy erár nařízenou cenu producentům nijak nekompenzuje, logicky nechce toto základní zboží nikdo produkovat. A jelikož po 16 letech postupného znárodňování patří naprostá většina výrobních kapacit státu, který je téměř bez prostředků, dostává se Venezuela do začarovaného kruhu.

Podobně se stojí fronty na potraviny, které se například v pondělí prodávají jen těm, jimž číslo občanky končí nulou nebo jedničkou.

„Minulý týden jsem stál ve frontě 23 hodin, abych manželce do auta mohl za směšnou cenu koupit novou autobaterii,“ vzdychá Aponte s tím, že si mohl za několikanásobný úplatek u provozovatelů servisu koupit místo na začátku zástupu nebo si na vystání někoho najmout, ale i právník za dnešní situace musí šetřit.

Podobně se stojí fronty na potraviny, které se například v pondělí prodávají jen těm, jimž číslo občanky končí nulou nebo jedničkou. V úterý zase přijde čas na dvojku a trojku. Jenže i když jsou numera na vaší straně, nemusíte pořídit to, co zrovna potřebujete, protože to právě na pultech chybí. Koupíte tedy, co jde, a pustíte se do směnného obchodu. „Já mám šampon, ty máš kafe, co kdybychom si to vyměnili,“ směje se Aponte kysele, „jediné, co se Chávezovi povedlo vybudovat bezvadně, je černý trh.“

Jednorázové plenky už v některých obchodech prodají jen těm, kdo si s sebou jako důkaz přinesou rodný list dítěte. Na poznámku, že řešením může být návrat k látkovým plenám, Aponte suše reaguje: „A kde seženeš dostatek pracího prášku?“ Ze situace ve své vlasti je zoufalý. Bojí se, že podvádění socialistické diktatury podle nám dobře známého hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“ se Venezuelanům dostane do krve a nezmizí ani poté, co režim spláchnou dějiny.

Krize jako gastronomická šance

Ale to je ještě daleko. Nyní je potřeba sehnat něco k snědku. Není to tak, že by obyvatelé trpěli hladem. K jídlu se vždy něco dostane a například regály s kečupy a hořčicemi jsou dosud stejně pestře nabité jako kdekoli jinde na světě. Jen je jaksi třeba sehnat něco k nim. Jídelníček museli Venezuelané každopádně změnit. „Babička mé manželky zažila jako malá nacistickou okupaci Ukrajiny. Když jsme jednou obědvali brambory s cibulí, nechtěla to pozřít, protože jí to vyvolalo vzpomínky na to, co jedla v dětství každodenně za války,“ říká Aponte.

Nedostatek potravin těžce dopadá i na kulinářskou školu, kterou na Margaritě ve městě La Asunción založil nejslavnější venezuelský kuchař Sumito Estévez. „Na začátek kurzu potřebuji mít třicet kuřat, aby se na nich naši nováčkové učili vykosťovat. Dříve jsem je pořídila jednoduše čerstvá ten samý den na trhu. Teď je kupuji po kusech a dávám do mrazáku,“ říká vedoucí školy Krusberry Valeriová.

„Z hlediska haute cuisine to není správné, ale co můžeme dělat. Krájet hovězí jsme studenty učili na svíčkové, nyní musíme vzít zavděk jakýmkoli kouskem masa,“ dodává. Na rozdíl od Aponteho ale není poraženecká. „Když začala v obchodech chybět kukuřičná mouka, která je základní surovinou pro náš národní pokrm arepa (silná placka, která se po naříznutí plní libovolnými ingrediencemi – pozn. red.), začali jsme si pěstovat vlastní kukuřici. Kvůli krizi můžeme být inovativní, objevit zapomenuté recepty a postupy a využít je pro budoucnost venezuelské gastronomie,“ říká odhodlaně.

Ministerstva zahraničí varují

Návštěvník, který si z domova přiveze ve Venezuele nedostatkové dolary či eura, problémy se zásobováním nemusí ani postřehnout. Restaurace, kam chodí za stravováním, si díky svým dohodám s provozovateli obchodů dokážou pomocí úplatku zásoby vždy sehnat. Turista se v nich nasytí levněji než v obdobných podnicích jinde v Latinské Americe. Jenomže i přes neskutečnou láci se zemi zahraniční návštěvníci vyhýbají, což dopadá především na hlavní turistickou destinaci Margaritu.

Ve Venezuele se za Cháveze velice zhoršila bezpečnost. Pokud necháme stranou válečné oblasti, je po Hondurasu druhou globálně nejnebezpečnější zemí: na sto tisíc obyvatel tu ročně připadá 54 vražd (pro srovnání: v Česku pouze jedna). Proto ministerstva zahraničí USA a dalších důležitých západních zemí na svých stránkách občany od cesty do tohoto nádherného koutu planety odrazují.

Je zvláštní, že režim, který jinak ve všem kopíruje Kubu, od bratrů Castrů nepřevzal model Varadero. Tedy aby v rámci svého socialistického hospodářství vybudoval izolovaný kousek Západu.

Vražedný stín dopadl i na Margaritu, která je na tom s kriminalitou ve srovnání s pevninou dobře. Nicméně dřívější přímá linková spojení s Evropou a s USA se omezila pouze na chartery. Vynechávají ji i výletní lodě při plavbách po Karibiku. Ve snaze vymýtit ze společnosti kdejaký nešvar Chávez na ostrově téměř vyhubil kasina, takže tuto dřívější atrakci převzala území jako Aruba nebo Curacao.

Je zvláštní, že režim, který jinak ve všem kopíruje Kubu, od bratrů Castrů nepřevzal model Varadero. Tedy aby v rámci svého socialistického hospodářství vybudoval izolovaný kousek Západu, kde by si movití cizinci mohli ve veškerém pohodlí nerušeně užívat pláží a tropického klimatu. Odlehlá Margarita by se díky svým dlouholetým zkušenostem s turisty a jim přizpůsobenou infrastrukturou na takovou karibskou verzi Potěmkinovy vesnice skvěle hodila.

Pryč z nejlepšího místa na světě

Pětašedesátiletý Juan José Pérez Pacheco pracuje v největším městě Margarity Porlamaru jako odhadce nemovitostí a svůj národ sebemrskačsky stírá. Ještě více se ale pouští do obyvatel ostrova. „Jeden Margariťan se ptá druhého: ‚Co děláš?‘ ‚Nic,‘ odvětí druhý. ‚Tak já ti s tím pomohu.‘,“ vypráví vtip, kterým chce ilustrovat lenost místních, za které veškerou práci musí udělat „náplava“. Tedy lidé jak on, kteří na Margaritu přišli z venezuelských velkoměst, aby se zbavili tamního stresu, dopravních zácp a kriminality.

Dnes naplaveniny tvoří zhruba polovinu ze 440 tisíc obyvatel. „Bydlím tu osm let a za tu dobu jsem neměl na nohou ani jednou ponožky,“ ilustruje uvolněného ducha ostrova svýma bosýma nohama v sandálech. „Je skvělé, že ve středu v 11 hodin dopoledne můžeš zavřít kancelář a odebrat se s manželkou pod palmu na pláž. Margarita je prostě nejlepší místo pro život,“ libuje si chvíli poté, co chrlil litanie o hospodářských a bezpečnostních problémech země a jak dopadají na jeho rodinu. Pak zase ale posmutní: „Přesto se modlím, aby moje čtyři děti i se svými potomky odtud co nejrychleji odešly někam, kde se dá normálně žít.“


Čtěte také:

Rusko a Venezuela se radí, jak zabránit klesajícím cenám ropy

Venezuela povolí otěže bolívaru, čeká ho prudká devalvace

Venezuela zavede víza pro Američany, prý kvůli špionáži

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče