Konec kočovného eurocirkusu?

17. prosince 2012, 00:00 - JOHANNA GROHOVÁ
17. prosince 2012, 00:00

Jak eurokrize tlačí na zrušení sídla europarlamentu ve Štrasburku

Když se na dlouhých chodbách objeví před dveřmi do kanceláří otlučené plechové krabice se zámkem a štítkem na jméno, je to neomylný znak toho, že následující týden se více než sedm stovek europoslanců a s nimi i tisíce asistentů, euroúředníků a diplomatů stěhují na necelé čtyři dny do 450 kilometrů vzdáleného Štrasburku. Europoslanci se v tomto půvabném alsaském městě symbolizujícím francouzsko-německé usmíření scházejí od roku 1958. Nyní však síla této symboliky těžce pokulhává za převážně ekonomickými argumenty volajícími po kompletním přemístění sídla europarlamentu do Bruselu.

Ještě před pár lety by znalci bruselských poměrů sebevědomě tvrdili, že tento v očích mnoha neudržitelný anachronismus není reálné zrušit, protože Francie a Lucembursko s podporou Německa na to nikdy nepřistoupí. Jenže v důsledku ekonomické krize se atmosféra výrazně změnila a pro zrušení štrasburského stěhování je nyní i většina europoslanců.

„Štrasburk byl symbol znovusjednocení, ale dnes je především symbolem plýtvání a neefektivnosti,“ shrnuje nálady britský europoslanec Edward McMillan-Scott, který kampaň uvnitř parlamentu vede.

Evropská unie má spoustu slabých míst, kde se s veřejnými prostředky nenakládá zrovna hospodárně. Zbytečné náklady, které s sebou každý měsíc nese těžko přehlédnutelné pendlování, jsou evidentní a srozumitelné. Podle oficiálních odhadů přesuny do Štrasburku a udržování parlamentních úředníků v Lucemburku stojí každý rok 180 milionů eur.

Kvůli cestám autem či letadlem pak do ovzduší uniká na 19 tisíc tun emisí CO2.

Navíc cesta do Štrasburku je ve srovnání s Bruselem pro většinu komplikovanější a delší. Město nad Rýnem většinou nenabízí přímá letecká spojení s evropskými hlavními městy a lidé musejí několikrát složitě přesedat. Během plenárních zasedání poptávka po ubytování zcela převyšuje nabídku. Ceny za pokoje proto šplhají na dvojnásobek toho, co stojí mimo parlamentní týden. To všechno navyšuje celkové náklady.

Vedle ekonomických argumentů se objevují také praktické. Nejenže lidé cestováním ztrácejí spoustu času, ale také nedává smysl.

Většina unijních aktivit, jednání a summitů se odehrává v Bruselu. Svá zastoupení tu mají zbylé klíčové unijní instituce, diplomatické mise při EU, obchodní a nevládní organizace. Europarlament, jemuž pravomoci v posledních letech výrazně narostly, tak nyní není v Bruselu 25 procent času přítomen. Kritici stěhování argumentují, že instituce tak nemůže důsledně kontrolovat evropské dění a efektivně vykonávat svoji roli. Tento argument začíná získávat na síle a může být nakonec silnějším než ekonomické a ekologické důvody. Co přesvědčí Francii?

Europarlament je sám o sobě v mnoha ohledech jedinečný úkaz. Neexistuje ve světě podobná instituce, která by měla dvě sídla, a přitom sama neměla moc rozhodnout o tom, kde bude zasedat. Aby se něco změnilo, je potřeba změnit unijní smlouvy a k tomu zase jednomyslného souhlasu všech členských zemí Evropské unie včetně Francie.

Ta něco takového dosud zcela odmítala. Tlak nicméně sílí. Už 75 procent samotných europoslanců podporuje myšlenku jednoho sídla.

„Tři čtvrtiny členů europarlamentu 23. října 2012 v rámci hlasování o návrhu rozpočtu pro rok 2013 podpořilo myšlenku jednoho sídla.

To znamená, že členské státy v rámci Evropské rady se musejí touto záležitosti zabývat,“ vzkázali europoslanci členským státům. Zároveň vyzvali členské státy, aby začaly spolupracovat na cestovní mapě vedoucí k jednomu sídlu a lepšímu využití parlamentních prostor. Návrh má být předložen v červnu 2013.

Boj za jedno sídlo se neodehrává jen na půdě europarlamentu a pod vlivem krize. Už v roce 2006 spustila tehdejší švédská europoslankyně, nyní evropská komisařka Cecilia Malmströmová petici s cílem shromáždit jeden milion podpisů evropských občanů. V současné době má na svém kontě 1 277 218 podpisů.

Ovšem nic z toho Francii zatím příliš nezviklalo: Štrasburk prý zůstane tam, kde je.

„Naše pozice je jednoduchá,“ reagoval na hlasování v europarlamentu francouzský ministr pro evropské záležitosti Bernard Cazeneuve. „Francie hodlá respektovat smlouvy, ve kterých je sídlo Evropského parlamentu zakotveno ve Štrasburku, ve městě – je-li to nutné připomínat – které je symbolem francouzskoněmeckého usmíření a počátku budování evropské integrace. Pro nás je to nedotknutelné a neoddiskutovatelné.“

Francie je ale oslabená. Začala totiž ztrácet svého spojence v této záležitosti: Německo.

Německá podpora se začíná drolit zejména ve středolevých řadách a i někteří konzervativní zástupci Německa už nestojí za „Štrasburkem“. Jen dvě národní delegace obhajují status quo: Francie a Lucembursko.

Musí se šetřit, zrušme tedy Štrasburk Odpůrci stěhování do Štrasburku vědí, že jejich kampaň nesmí polevit, aby ji udrželi na očích veřejnosti. A tak kam jinam nevtáhnout citlivé téma než na komplikovaná jednání o příštím evropském rozpočtu na roky 2014 až 2020. Ten má být o úsporách a efektnějším využití veřejných peněz, které do Unie posílají členské státy. Kočování do Štrasburku podle řady názorů je jasným kandidátem, kde peníze uspořit.

„A pak je tu notorický úprk do Štrasburku. Evropský parlament má dvě obrovské budovy: jednu v Bruselu a jednu ve Štrasburku. Stěhování do Štrasburku na jeden týden v měsíci stojí stovky milionů eur ročně. I mnoho lidí v Bruselu už toto plýtvání pohoršuje,“ napsal novinář Gideon Richman na svém blogu v deníku The Financial Times na téma, kde najít rozpočtové úspory.

Pokud se praxe nezmění, přijde luxus dvou sídel v letech 2014 až 2020 na 1,2 miliardy eur. „Je neobhajitelné, aby EU vyplýtvala tolik peněz v následujících sedmi letech. Kočovný cirkus, který na nás uvalily vlády členských států, poškozuje pověst Evropského parlamentu a EU jako takové,“ zdůrazňuje McMillan-Scott.

Jak bylo řečeno, skutečný průlom může znamenat jen otevření stávajících unijních smluv. A právě eurokrize nutící politiky hledat nová řešení může k jejich změnám vést. Není ovšem jasné, kdy a jak se tak stane. Nicméně to, co bylo ještě před pár lety vyloučené, se dnes zmiňuje s plnou vážností. Reforma fungování institucí tak není zcela nereálná.

Otázkou je, co s honosnou štrasburskou budovou europarlamentu, která se tyčí jako kýl lodi nad řekou Rýn. Loni v dubnu byl předložen k diskusi návrh složený z podnětů europoslanců, asistentů, zaměstnanců a zástupců veřejnosti. Největší podporu získala alternativa přesunout do Štrasburku nyní v Bruselu sídlící Výbor regionů. Ve francouzském městě by se rovněž mohly konat pravidelné summity EU. Z alsaské metropole by eventuálně mohlo být evropské město justice: z Lucemburku by se sem přestěhoval Evropský soudní dvůr, který by se tak zařadil po bok Soudu pro lidská práva.

V roce 2013 častěji do Štrasburku Jenže minulý týden plány bojovníků za jedno sídlo utržily nečekanou ránu. Vedení europarlamentu rozhodlo, že nejen velké plenárky, ale i všechna malá (dvoudenní) plenární zasedání nyní konaná v Bruselu se přesunou do Štrasburku, a to až do listopadu 2013. Důvod je technický: oprava stropu bruselské budovy Paula-Henriho Spaaka prý potrvá déle, než se původně plánovalo.

Rozzlobené reakce europoslanců na sebe nedaly čekat. „Nesmíme dopustit, aby tato dočasná situace vykolejila snahu ustanovit jen jedno sídlo parlamentu a ukončit bohapusté plýtvání penězi daňových poplatníků,“ prohlásila britská konzervativní europoslankyně Vicky Fordová.

Evropská unie je komplikovaný organismus, ve kterém není snadné uspokojit různorodé potřeby všech. Aby Francie ustoupila, bude muset něco získat. Tak to obvykle chodí. EU se ovšem v posledních letech dostala do tak bezprecedentní krize, že staré pořádky se mění a s nimi i atmosféra uvnitř EU. Těžko se důležitost symboliky usmíření vysvětluje o padesát let později evropským občanům, na které doléhají nejrůznější úsporné škrty. Pokud politici nenajdou racionálnější odůvodnění, nebude stěhování do Štrasburku dlouhodobě udržitelné.

Podle oficiálních odhadů přesuny do Štrasburku a udržování parlamentních úředníků v Lucemburku stojí každý rok 180 milionů eur

O autorovi| JOHANNA GROHOVÁ • spolupracovnice redakce, Brusel

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče