Konec falešného pocitu bezpečí

13. května 2013, 00:00 - Michal Kubal
13. května 2013, 00:00

Díky všudypřítomné bezpečnostní kampani po 11. září mnozí Američané získali dojem, že teroristické útoky se jich už netýkají

Papiňáky napěchované kusy železa. Hořící rozbuška. Už jenom chvíle do okamžiku, kdy uprostřed davu začnou rozsévat smrt. A pak nic. Jenom dým a sykot.

Psal se 1. květen 2010. Další den, kdy Amerika měla štěstí. Kouře unikajícího ze zaparkovaného džípu na newyorském Times Square si všimli dva stánkaři. Nálož selhala a pyrotechnici ji pak zneškodnili. Američana pákistánského původu zatkli o 53 hodin později na palubě letadla mířícího do Islámábádu. Kdyby šlo vše podle plánu, mohly být následky tragické. Ještě tragičtější než o tři roky později a o pár set kilometrů dál na sever.

Osmiletý Martin čekal ve 14.48 netrpělivě na svého otce, až doběhne bostonský maraton.

Stál na policejní zábraně, hned vedle jeho sestra a matka. Sotva o metr dál tanečnice Adrianne Hasletová fandila běžcům, kteří se blížili do cíle skoro dvě hodiny po vítězi z Keni.

Byl krásný den, skoro letní horko. Nikdo si nevšiml batohu, který jim ležel u nohou…

O minutu později se jejich životy změnily. Za minutu už tento běh nebyl jenom zprávou ve sportovních rubrikách, spojení BostonČečensko nemělo znít jako ze soutěže o nejvzdálenější pojmy. Zájemci o koupi papiňáků už za minutu nevypadali jenom jako fandové rychlé a zdravé přípravy jídel. Amerika zažila první teroristický útok po 11. září 2001.

Připomínka 11. září Jedno z nejčastějších klišé o 11. září 2001 říká, že nic poté už nebylo jako dřív. Jako spousta klišé se i tohle částečně mýlí – s desetiletým odstupem se mnoho Američanů v duchu vrátilo před toto datum, zase měli pocit, že žijí v nedotknutelné společnosti, kde se nikdy nemůžou odehrát ty obrázky z divokých koutů světa, na kterých umírají lidé. Oněch 11 let dalo zapomenout na ohromení a strach. Až do 15. dubna 2013 a dvou výbuchů v cíli jednoho z nejslavnějších maratonských běhů světa.

Svým provedením a především následky byly bostonské útoky s událostmi z roku 2001 zcela nesrovnatelné. Tehdy zemřely tři tisíce lidí, teď tři. Tehdy to bylo dalekosáhlé spiknutí, teď dvě podomácku vyrobené bomby, skoro to nejprimitivnější, co lze na poli terorismu vymyslet. Ale zafungovalo to. Pozapomenutá noční můra terorismu znovu ožila a připomněla Americe, že je pořád tady.

Následky teroristických hrozeb pociťuje člověk v USA na každém kroku. Nejvíc samozřejmě na letištích – po 11. září zakázali jakékoli nože na palubách, jeden čas aerolinky podávaly občerstvení s plastovými příbory. Pak přišel Richard Reid a jeho neúspěšný pokus odpálit bombu v botě – od té doby se na všech amerických letištích chodí přes bezpečnostní rámy bosky. Po odhalení výbušnin založených na mísení různých tekutin si už nikdo na palubu nevezme ani vlastní vodu. Nakonec přišly speciální scannery, které umějí nahlédnout pod oděv – podle obhájců občanských svobod sen všech úchylů v uniformě, podle vlády reakce na (naštěstí opět neúspěšný) pokus odpálit nálož ukrytou tentokrát ve spodním prádle.

A to jsou jenom letiště. Když chce člověk jet vlakem, pravidelně si vyslechne několik spotů končících nakažlivým sloganem „Vidíš něco? Řekni něco!“ obsahující návod, jak se zachovat, když člověk vidí třeba podezřele vypadajícího jedince, který před kvapným odchodem od svého vozu odhalí při otevírání kufru soustavu drátů a plynových bomb. Pak následuje cesta na peron kolem velmi ostře vypadajícího služebního psa cvičeného na hledání výbušnin.

Americká paranoia Do toho všudypřítomní příslušníci nejrůznějších složek bezpečnostního systému – před úřady, na ulicích, v metru, dokonce i univerzity mívají svou vlastní policii, o zoo nemluvě. Newyorská policie má dokonce i svou vlastní výzvědnou službu. K tomu tisíce kamer úplně všude. Obezřetnost dělá z řady Američanů až paranoiky. Když jsem jednou dorazil pozdě na schůzku před Kongresem s jedním z vůdců Tea Party, přijal mou omluvu chápavě: „To je tou dopravou. Pamatuju, jak se dalo skoro až od Bílého domu dojet ke Kongresu na zelenou vlnu. Po 11. září stojíte na každém semaforu. Přestavili to, aby někdo nenajel třeba kamionem plným výbušnin až na Kapitol.“

Kombinace důkladné prevence, únavné osvěty a faktu, že po 11. září teroristé v Americe neuspěli, vedla mnoho lidí k přesvědčení, že terorismus je sice vážná hrozba, ale že se jich netýká. Ne že by varovných signálů bylo málo. Americké úřady evidují mezi 11. zářím a bostonskými útoky 29 zmařených teroristických spiknutí.

Nejvíc se jich soustředilo na jeden z největších symbolů USA a Západu vůbec – na New York. Hodně z nich měla FBI pod kontrolou dlouho předtím, než se jejich plánovači rozhodli udeřit. V květnu 2009 byli čtyři muži asi hodně překvapení, když zmáčkli rozbušky náloží pod dvěma newyorskými synagogami a místo výbuchu se rozezněly policejní sirény. Muž, který se vydával za člena al-Káidy a který jim dodal nefunkční bomby, byl agentem FBI.

Nálož v botě, která mohla zničit letadlo, stejně účinná výbušnina v prádle, desítky dalších hrozeb. Většinou za tím byla usilovná práce agentů a policistů, jindy pomohla trocha štěstí. To teď ale v Bostonu chybělo. I když o starším z podezřelých FBI věděla a sledovala ho, tentokrát její sítí proklouzl.

Jak chytit pachatele Dny, které následovaly po útoku, ukázaly, jak moc se změnil svět a s ním i práce vyšetřovatelů. Hlavní hon se uskutečňoval ve virtuálním světě. Policie a federální agenti procházeli hodiny záznamů z bezpečnostních kamer patřících policii i obchodům podél trasy maratonu, prohlíželi tisíce videí a miliony fotografií pořízených na digitální fotoaparáty i telefony.

Navzdory bezmála sci-fihonu se ale jedním z nejdůležitějších kamínků do mozaiky ukázalo svědectví jednoho ze symbolů bostonské tragédie – Jeffa Baumana. Mladík, který se objevil na mnoha fotografiích, jak ho na vozíku dopravuje zraněného do bezpečí muž v kovbojském klobouku. Poté, co se Bauman probral z narkózy, řekl si o papír a naškrabal na něj osm slov: „Batoh, viděl jsem toho chlapa, díval se přímo na mě.“

Vyšetřovatelé pak i díky tomuto svědectví vypátrali několik záběrů, na kterých jsou vidět dva muži s batohy poblíž míst obou výbuchů. Na jednom z nich je vidět i osmiletý Martin, atentátník pár metrů od něj a batoh na zemi těsně vedle chlapce. Exploze jej zabila.

Zbytek pátrání sledoval svět v přímém přenosu – přepadení večerky, vražda policisty na univerzitě, únos auta, divoká honička a přestřelka ukončená výbuchem, při kterém starší ze dvou podezřelých bratrů odpálil nálož umístěnou na vlastním těle. Potom bezprecedentní krok – zastavený život v jedné z amerických metropolí, nejezdící MHD, zákaz jízd taxi, doporučení nevycházet na ulici a v některých oblastech i zákaz telefonování.

Byl to největší hon v dějinách Ameriky, v akci bylo na deset tisíc lidí. Pátrali po 19letém mladíkovi, který unikl z přestřelky předcházející večer. Policisté prohledávali oblast, kde se měl skrývat, dům od domu. Po 20 hodinách ale oznámili, že zhruba vědí, kde hledaný je, zatím ho ale nenašli.

Průlom přišel až ve chvíli, kdy úřady uvolnily omezení pohybu. David Hennebery se před šestou večer vydal se ženou nadýchat čerstvého vzduchu, když si všiml, že na jeho milované lodi, která stála zazimovaná na zaglobal hradě, je posunutá plachta. Když viděl stopy krve, poodhrnul kryt a spatřil tělo, zavolal policii. Druhý podezřelý byl dopaden.

Nezodpovězené otázky Opět se připomněl duch 11. září. Provedení i následky byly sice nesrovnatelné, ochromení, jaké dokázaly bostonské výbuchy vyvolat, ale už srovnání sneslo. Opět bylo jedno velké americké město vykolejené, opět se v něm život zastavil.

Amerika opět byla na pokraji hysterie. Osm dnů po výbuších v Bostonu se hackeři z řad stoupenců syrského prezidenta Asada nabourali do twitterového účtu agentury AP a odeslali zprávu o výbuších v Bílém domě a zranění prezidenta Baracka Obamy. Během dvou minut mezi zveřejněním zprávy a oficiálním dementi prodaly automatizované programy na amerických burzách akcie za 200 miliard dolarů.

Prezident Obama v projevu o bostonských útocích ocenil město a celou zemi, že se nenechala terorizovat. Vyšetřovatelé se stále snaží rozkrýt pozadí útoků. Byli dva bratři sami nebo je ještě někdo v pozadí, kdo to všechno organizoval? Jakou roli hraje čečensko-dagestánská stopa, co dělal starší Tamerlan loni ve své vlasti, koho tam potkal? Selhaly federální úřady, které před ním varovala ruská FSB?

Otázek je řada. Hodně z nich ale ani v Americe příliš často nepadá: Jak mohl 19letý chlapec uniknout z přestřelky a pak se zraněný 20 hodin skrývat? Bylo účelné zastavit život v celém Bostonu, když nakonec policii k podezřelému přivedl místní občan po zrušení zákazu vycházení?

Na klíčovou otázku – kde se z mladých imigrantů, kteří do Ameriky přijíždějí s nadějí, stává nenávistná skupina odhodlaná ubližovat – budou hledat odpověď americké úřady z nařízení samotného prezidenta. FBI a další organizace se teď zaměří na to, jak a jestli vůbec je možné najít další podobné osamělé vlky dříve, než zaútočí.

Obamovy potíže Bostonské výbuchy představují pro Obamu i politický problém. V souboji o podobu rozpočtových škrtů s republikánskou opozicí se mu ve světle posledních událostí bude o hodně hůř obhajovat snižování výdajů na obranu a bezpečnostní služby.

V ohrožení je i jedna z jeho hlavních priorit v druhém funkčním období – imigrační reforma. V ní jde především o desítky milionů nelegálních přistěhovalců hlavně z latinskoamerických zemí. Příklad dvou bratrů, kteří prošli imigračním sítem a za pár let vraždili v centru Bostonu, ale může sehrát negativní roli. Už teď při debatě v Senátu zněly hlasy, že na větší otevřenost vůči přistěhovalcům by Amerika měla zapomenout.

Amerika i po měsíci žije bostonskou tragédií. Zkoumá podrobnosti ze života dvou bratrů, kteří položili batohy se smrtící náloží – Tamerlana, úspěšného boxera, který neměl ani po letech žádné přátele mezi Američany, i jeho bratra Džochara, oblíbeného a společenského. Jako v každé podobné události ale země žije hlavně pozitivními příběhy. Tanečnice Adrianne Hasletová na rozdíl od osmiletého Martina výbuch přežila, exploze jí ale utrhla nohu. Teď se objevila v americké verzi Stardance a příští rok už tam má vystupovat jako jedna ze soutěžících. Problém terorismu na dvou konkrétních osudech – první kolo vyhrál boxer, jehož rodina kdysi z Dagestánu prchala před násilím a který násilí spustil v ulicích domovského města – už v dalším kole ale může dostat knockout – od beznohé ženy, která jemu i osudu navzdory dál tančí.

Útoky ohrozily i jednu z Obamových priorit – imigrační reformu. O dost hůř se mu také bude obhajovat snižování výdajů na obranu a bezpečnostní služby.

O autorovi| Michal Kubal • vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství ČR

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče