Koho chrání právo aneb Věřitel versus dlužník

09. prosince 2013, 00:00 -
09. prosince 2013, 00:00

Podle nového občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany a každý má povinnost jednat v právním styku poctivě

Ius est ars boni et aequi, tedy právo je umění uplatňovat to, co je dobré a spravedlivé, řekl Publius Iuventius Celsus již někdy kolem roku 70 před naším letopočtem. Měl přitom jistě na mysli fakt, že nikdo by neměl zneužívat právo k nepoctivému účelu, a tato zásada, vtělená i do moderních kodexů, by měla být jedním ze životních postojů celé veřejnosti. Opak je ovšem pravdou. V praxi se setkáváme stále velmi často s případy, kdy se různí vykukové snaží – a víceméně úspěšně díky zakořeněnému formalismu naší justice – zneužít právo k tomu, aby nedali průchod spravedlnosti, ale vlastní vychytralosti a cílům, které se spravedlností a právem mají pramálo společného.

Pokřivená spravedlnost Jeden praktický příklad ze žhavé současnosti: Dlužník písemně uznal svůj závazek vůči věřiteli, a to dokonce kvalifikovanou formou notářského zápisu, který je, jak se všeobecně ví, přímo vykonatelným exekučním titulem, pokud obsahuje takzvanou doložku vykonatelnosti. Notářský zápis, zjevně zcela perfektní, obsahující právní důvod pohledávky, její aktuální výši a splátkový kalendář, byl posléze na návrh dlužníka exekučním soudem shledán jako nevykonatelný.

Proč? Protože údajně neobsahuje dostatečnou specifikaci pohledávky uvedením čísel jednotlivých faktur. A to přesto, že obě strany vědí velmi přesně, o jakou pohledávku se jedná, věřitel vůči dlužníkovi jinou pohledávku nemá a i z předchozí korespondence vyplývá, že obě strany věděly velmi přesně, co se má uznat a případně exekučně vykonat.

Na první pohled absurdní znásilnění práva.

Dlužník, který nejprve ve snaze odsunout splácení dluhu uznává svůj závazek, nyní zneužívá zcela formalistického přístupu soudce a tvrdí, že jeho vlastní uznání je vadné, neboť neobsahuje „dostatečnou specifikaci závazku“.

Odhlédněme na chvíli od nabízející se odpovědnosti notáře za svůj notářský zápis a vykonatelnost a zamysleme se nad jednáním dlužníka, jemuž soud dává takový prostor pro chytračení. Je přece nadevše jasné, že pokud dlužník jde k notáři, má jediný závazek vůči svému dodavateli a sepíše o tom uznání, tak měl nepochybně záměr posílit postavení věřitele a ne pouze oddálit splatnost svého závazku.

A zde se tedy dostáváme k tomu, k čemu vlastně slouží – nebo má sloužit – právo.

Ano, má stále ochraňovat to spravedlivé a dobré. Spravedlivým a dobrým zde jistě není chytrák nesplácející své závazky a schovávající se za soudce formalistu. Není jím jistě ani soudce sám, protože nectí starou zásadu a nevykládá právo ku prospěchu spravedlnosti a dobra, ale ku prospěchu toho, kdo sleduje zcela jiné cíle. A koneckonců není spravedlivý a dobrý ani zákon, o který se soudce s dlužníkem svorně opírají a vytvářejí cosi, nad čím zdravý rozum jen žasne.

Návrat k dobrým zásadám Nový občanský zákoník, který na nás všechny čeká od 1. ledna, by snad mohl do tohoto nespravedlivého a nedobrého právního prostředí přinést trochu svěží vítr. Je totiž postaven právě na zdravém rozumu a na cti starých dobrých zásad, které definovali již římští právní klasici, mezi něž patřil i shora citovaný Celsus. Bude tedy kladen mnohem vyšší důraz na vůli konající osoby a na vyložení a pochopení jejího záměru, ať již se bude jednat o smluvní jednání nebo procesní úkon. Bude také přihlíženo, a to přímo na základě zákonného ustanovení, k předsmluvní korespondenci a obsahu jednání stran za účelem přesnějšího vystopování jejich úmyslu, vtěleného posléze do právního jednání.

Zákon dokonce přímo říká, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany a každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nemělo by se tedy již stát, že učiněné právní jednání bude posuzováno a vykládáno pouze s ohledem na formalistické náležitosti, ale bude vždy hledán skutečný smysl a úmysl jednající osoby. Pokud tedy bude zjevné, že někdo jedná s určitým úmyslem a vědom si okolností svého úkonu, pak by neměl napříště mít možnost svůj čin posléze zpochybnit a tvářit se, že „to vlastně nechtěl“. Zdá se tedy, že se blýská na lepší časy.

Nejásejme však příliš a předčasně. Bude samozřejmě záležet především na tom, jak nová pravidla a staronové dobré zásady vstřebá právnická i neprávnická veřejnost a jakým směrem se používání nových právních předpisů ubere. Nezapomínejme, že právo netvoří zákony, ale lidé, ať již sedí za pracovním stolem podnikatele, doma v soukromí nebo třeba za katedrou soudce v jednací síni. Přejme tedy nám všem, aby zásady poctivosti a spravedlnosti prosákly opět do právního prostředí a vůbec do společnosti a aby nám nyní tak hojně diskutovaná změna v civilním právu přinesla spravedlivý prospěch a radost. l

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče