Koalice ochotných

22. října 2012, 00:00 - Blahoslav Hruška
22. října 2012, 00:00

Eurozóna se chová jako kdysi USA. Loví věrné, kteří ji naoko podpoří

Politika je tvrdé řemeslo, které má ale i své úsměvné stránky. Patří k ní únavné vyjednávání do tří hodin ráno, což zažili lídři sedmadvacítky v noci na minulý pátek, kdy se v Bruselu dohodli, že bankovní dozor příští rok nakonec opravdu bude. Na druhou stranu právě schůzky, kde se nic podstatného nerozhodne, protože panují velké právní pochybnosti, jestli se něco rozhodnout vůbec může, plodí diplomatické perly. V Bruselu tak mnozí politici v souvislosti s novými pravomocemi Evropské centrální banky oprášili polozapomenutý výraz „koalice ochotných“. Pro osvěžení paměti – byl to americký eufemismus pro podporu invaze do Iráku v roce 2003, kterou vzal Washington na sebe, protože marně hledal oporu v mezinárodním právu.

Na listině ochotných se tehdy ocitlo 48 zemí, ovšem jen tři – Velká Británie, Austrálie a Polsko – poskytly Američanům vojenskou podporu. Ostatní držely palce a morálně povzbuzovaly.

O něco takového se teď snaží i Evropská unie. Její tvrdé jádro, totiž eurozóna, plánuje plošný útok na výsady národních států dozorovat banky. Ale protože samotná eurozóna je po právní stránce jen neformálním grémiem, musí k tomu mít souhlas všech zemí, které společnou měnou neplatí. A tak se hledá nová koalice ochotných, kteří zvednou ruku, ale akce se nezúčastní.

Paralela s Irákem by se dala ještě rozvinout.

Ty země, které v eurozóně nejsou a chtěly by se pod kuratelu frankfurtské Evropské centrální banky (ECB) dobrovolně zařadit, na tom budou asi jako Poláci v době, kdy jako jediní z kontinentální Evropy pomáhali Američanům při pozemní invazi do země držené v šachu diktátorem Saddámem Husajnem. Budou čekat na příkazy, které shora vydají jiní. Tak jako si Američané sami ošéfovali operaci Trvalá svoboda a do velení nikoho nepustili, bude nyní rozhodovat ECB. A tam, jak známo, nikdo z nečlenských zemí eurozóny nesedí. Vlastně je to horší než s Irákem. Zatímco Pentagon má přesnou vojenskou strukturu, kdo bude rozhodovat v rámci ECB, dodnes nevíme. Mluví se o nově jmenovaném grémiu, které ovšem nemá oporu v evropské legislativě. Na bruselském summitu proto padlo i šalamounské řešení – bankovní dozorci by jen připravili materiály, které podepíše Rada guvernérů ECB. Hlavu si s tím ale nikdo neláme. Trefně to komentoval jistý diplomatický zdroj Financial Times: „To je politické rozhodnutí, tak ať se právníci snaží.“

Česko každopádně do koalice ochotných nepatří, a dokonce hrozí vetem. I když si k tomu vybralo poněkud nejasný argument. To, že české banky nejsou vůbec české, ale rakouské, francouzské, belgické a italské, ještě automaticky neznamená, že začnou své dobře prosperující dcery vysávat. Jednak to dělají celkem běžně již teď, ale především zdejší finanční ústavy pracují podle českého práva, a tak z principu jako otevřené peněženky, kde si matky vezmou, kolik zrovna na své rozmařilosti potřebují, ani fungovat nemohou.

Koneckonců státy eurozóny s dozorem ECB souhlasí proto, že se beztak chystají k vytvoření zvláštního restrukturalizačního fondu, který by jinak neměl kdo řídit.

A v tom je právě ta potíž. V unii se objevují nové a nové federalizační modely, které se narychlo projednávají bez patřičné opory ve smlouvách. Bankovní dozor, extra rozhodovací pravomoci ECB, zvláštní rozpočet eurozóny, rozpočtový „überkomisař“ – nic z toho Smlouva o EU ani Smlouva o fungování EU nezná. Obě naopak vycházejí z chiméry „jednoty v rozmanitosti“, což je oficiální unijní motto. Ve skutečnosti je to jako s tím Irákem: aby se vytvořilo zdání jednoty a zakryly se pochybnosti, je třeba na svou stranu strhnout nějaké ochotné. Ochotné jednat rychle a jménem všech.

Dokud nebude mít EU novou smlouvu, která umožní, aby projekty typu bankovního dozoru nemuseli naoko schvalovat všichni jednomyslně, bude se na summitech handlovat s lákadly, garancemi a odpustky. Na současné partičce ochotných je však přece jen něco opravdového, co ji odlišuje od proamerického klubu v roce 2003. Ani za pár let totiž nikdo nebude pochybovat o tom, že v roce 2012 byla eurozóna v krizi a nějak se to řešit muselo. Lídři eurozóny to s námi myslí alespoň upřímně. To se o Američanech v Iráku, kde se jaksi žádné zbraně hromadného ničení nenašly, říct nedá.

O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče