Klub bez pravidel na odchod

17. září 2012, 00:00 - Miroslav Zámečník
17. září 2012, 00:00

Přenést fiskální suverenitu na Brusel bez demokratického mandátu by byla katastrofa, říká jeden z otců eura

Profesor Otmar Issing byl osm let členem bankovní rady Bundesbank, poté působil dalších osm let (do roku 2006) ve vedení Evropské centrální banky (ECB). Jako jeden z otců zakladatelů společné měny, který dodnes požívá v odborných kruzích mimořádného respektu, zná jak všechny peripetie „projektu euro“, tak i všechny podmínky, které musejí být splněny, aby přežil. Týdeník Euro vedl s tímto významným ekonomem rozhovor v Praze 5. září, tedy před tím, než rozhodl německý soud o osudu Paktu stability, který má zajistit další fungování eurozóny. Jediná otázka, na niž se zdržel odpovědi s poukazem: „Přece nechcete slyšet fráze,“ byla ta na nedávné výroky a strategii současného šéfa ECB Maria Draghiho.

* Jak myslíte, že 12. září rozhodne Spolkový ústavní soud v záležitosti kompatibility Paktu stability a permanentního eurovalu (ESM -European Stability Mechanism) s německým právním pořádkem?

Předpokládám, že proces nezastaví, ale připojí k němu některé omezující podmínky.

* Například?

Nechci spekulovat, nechal bych to na ústavních soudcích, ale jsem přesvědčen, že nebudou chtít celý proces zablokovat.

* I dnes jste vyjádřil skepsi, pokud jde o možnost setrvání Řecka v eurozóně.

Už před pár lety se mi nezdálo možné, že by Řecko bylo schopno dostát svým závazkům. Čísla byla prostě už tehdy natolik špatná, aby dovolila jinou interpretaci. Značná část řeckého vládního dluhu v držení soukromých subjektů sice byla odepsána, nicméně řecká ekonomika od té doby propadla o pětinu, a poměr dluhu k HDP je pořád kolem 120 procent. Pochybuji o tom, že by Řekové vydrželi ještě sedm nebo deset let držet restriktivní politiku a zbytek eurozóny by je po stejnou dobu financoval v řádu pár desítek miliard eur ročně. Přičemž když se podíváte na čísla trochu podrobněji, Řekové opravdu předvedli impresivní snahu o redukci deficitu, jenže na straně strukturálních reforem, které by vytvořily předpoklady k růstu a obnovení konkurence schopnosti, jsou výsledky pořád nedostatečné.

Eurozóna je v podstatě něco jako klub a členství v něm je vázáno na podmínky. Problém je, že pravidla neobsahují ustanovení o vyloučení člena. To bude třeba dodělat, neboť jsme příliš spoléhali na to, že všichni gentlemani budou pravidla klubu úzkostlivě ctít.

* Jednoznačně jste odmítl možnost, aby na záchranu eurozóny byly použity emise vzájemně garantovaných eurobondů.

Eurobondy jsou nápad, který považuji za garantovanou cestu k destrukci evropské integrace. Pro řadu zemí je prostě nepřijatelná představa, že v důsledku „kolektivizace“ rizika se země, které udělaly svoje domácí úkoly na poli strukturálních reforem a udržely fiskální disciplínu, budou fakticky za tohle úsilí penalizovány. To nikdy nemohou akceptovat, musejí platit demokratické principy rozhodování a tohle je přesně to, čemu Američané říkají „no taxation without representation“. Fascinuje mne, že nám to dnes mnozí Američané fakticky doporučují, i když je to stálo jednu velmi krvavou občanskou válku. Proto také považuji za nebezpečné transferovat bez demokratické kontroly rozsáhlé fiskální pravomoci na Brusel. Stejně tak nebezpečné je tvrdit, že můžeme tolerovat vyšší inflaci. Kdyby tohle ECB prohlásila, okamžitě ztratí kredibilitu. Všichni to zaplatí na dlouhodobých úrokových sazbách. Čemu tím pomůžeme? Proto je tak důležité udržet nezávislost a jasný mandát ECB jako strážkyně cenové stability.

* Když se podíváte na státy, které se zhostily reforem se ctí, jde ve všech případech o země, které jsou vysoce otevřené mezinárodnímu obchodu a v jejich ekonomické struktuře mají velkou váhu mezinárodně obchodovatelné obory průmyslu a služeb. Žádná z nich se s výjimkou Irska do problémů nedostala, fakt, že finanční integrace srazila rizikové prémie mezi jednotlivými zeměmi, jim nijak nebrzdil strukturální reformy. Neztratily konkurenceschopnost.

Tahle zákonitost se empiricky potvrdila. Kdo je malý a otevřený, pozná ztrátu konkurenceschopnosti velmi rychle na obchodní bilanci i na zaměstnanosti. Země, které měly slabé měny, zastíraly svoje strukturální problémy často po desetiletí. Co si má člověk myslet o Španělsku, kde pracovněprávní legislativa byla v podstatě nezměněná od dob Franka a kde je dnes polovina mladých lidí bez práce? To nesouvisí primárně s eurem, oni měli vysokou nezaměstnanost mladých lidí tradičně a celková nezaměstnanost kolem 20 procent je něco, co moderní historie Španělska viděla opakovaně. Když se mě zeptáte, o kom jsem si myslel, že bude vítězem, když se přijímalo euro, tak tehdy jsem vsázel na to, že to bude Itálie. Italové neměli moc kredibilní měnovou politiku a riziková prémie dluhu v lirách byla vysoká. Jaký je výsledek – riziková prémie po zavedení eura klesla, což dalo Itálii velkou šanci, aby se trochu nadechla, využila prostoru pro reformy ke svému vlastnímu prospěchu. Jenže co se stalo: fiskální politika přes vysokou zděděnou zadluženost není – a už hezkých pár let nebyla – nijak zvlášť špatná, to bych nekritizoval. Jenže na poli strukturálních reforem Italové neudělali skoro nic, růstový výkon v posledních deseti letech, a to i před krizí, byl mizerný, ani o procento ročně. Německé strukturální reformy, hlavně zpružnění trhu práce, taky zabraly až po šesti osmi letech. Italové promarnili čas a teď se jim to vrací.

* Italský premiér Mario Monti to zkusil, ale daleko nedošel a narazil na tvrdý odpor. Odbory jsou radikálními odpůrci reforem a Berlusconi se nechal slyšet, že do toho půjde znovu a že Itálii znovu „zachrání“. Navíc jako by samotný Monti začal pochybovat o tom, že zadání má „domácí“ demokratické řešení, a tlačí na partnery (čti Německo), aby slevilo ze své ortodoxie a tlaku na reformy. Monti je můj přítel, znám ho dlouho. Nechci soudit, s čím se musí vypořádávat. Já jsem v politice nikdy nebyl a tlaky nemusel snášet. Ptal jsem se Italů samotných, z akademické obce i z byznysu, jaký efekt mohou jeho dosavadní snahy o zpružnění trhu práce a zlepšení konkurenceschopnosti mít. Nespoléhám na dojem zvenčí. Jenže to, co mi říkají oni sami, je, že dosavadní výsledky jsou nedostatečné. Trochu se usnadnilo propouštění lidí, pro které není práce, ale nijak znatelně se nezlepšily podmínky pro podnikání a vytváření nových pracovních míst, hlavně pro mladé. Trochu mě mrzí, že italský domácí úkol, který za ně nikdo neudělá, jako by Monti chtěl přenést na cizí bedra, a chtěl se tak vymezovat třeba vůči Německu. Je to země plná kreativních, chytrých lidí a to, co je brzdí, je uvnitř.

* A co říkáte na Francii, která osekala průmysl a dneska má schodek i v obchodě s automobily? Hollande vyhrál kampaň se sliby, které se dost podobají tomu, s čím vyhrál jednu generaci zpátky jeho guru François Mitterrand. Zároveň ovšem tvrdí, že se příští rok dostane se schodkem veřejných rozpočtů pod tři procenta. Je to kompatibilní?

Není. Francie už přišla o „tříáčkový rating“ a má stejný problém jako Itálie, i když ne tak zřetelný. Myslím, že Hollande nemá ani tolik času, jako měl Mitterrand, kterému jeho experiment vydržel rok. Sarkozy pochopil, že Francie má opravdu velký strukturální problém, a začal mluvit o potřebě reforem jako v Německu (reformy trhu práce označované jako Hartz IV – pozn. red.), což mu tedy v kampani určitě nepomohlo. Hollande vsadil na tradiční kartu, ale mladé lidi nezaměstnáte produktivně vytvářením pracovních míst ve veřejném sektoru a zdanění bohatých pětasedmdesátiprocentní sazbou je starý volební trik, který levicový elektorát rád poslouchá. Volby se tím vyhrát daly, ekonomice to nepomůže. Francouzi budou muset brzo změnit kurz a taky udělat svůj domácí úkol.

* Jaká je tedy realistická perspektiva pro další vývoj v eurozóně? Nepřestane to Německo nakonec bavit a nevystoupí z klubu, který nectí pravidla?

Německo je zodpovědná země, angažovaná v evropském projektu, takže z eurozóny nevystoupí. Zároveň platí stará zásada: nepromeškejme příležitost ke změně, kterou představuje krize. Takže realistický výhled je tento: na jedné straně vidím další zpevnění a „přitvrzení“ pravidel hry uvnitř eurozóny, protože ta současná nestačí, zatímco jiná pravidla se trochu změkčí. Jen jednu věc bych zdůraznil: přenést fiskální suverenitu na Brusel bez demokratického mandátu, to by byla katastrofa. Jednou jim to dáme, už nikdy to nevrátí zpátky.

Co si má člověk myslet o Španělsku, kde pracovněprávní legislativa byla v podstatě nezměněná od dob Franka a kde je dnes polovina mladých lidí bez práce Už před pár lety se mi nezdálo možné, že by Řecko bylo schopno dostát svým závazkům

Otmar Issing (76) • Studoval klasickou filologii a ekonomii na Univerzitě ve Würzburgu, kde habilitoval na Fakultě práva a ekonomiky v roce 1965. • Byl děkanem Fakulty ekonomiky a sociálních věd Univerzity Erlangen-Norimberk (1969–1970) a děkanem Fakulty ekonomiky na Univerzitě ve Würzburgu (1985–1987). • V letech 1988 až 1990 působil v Radě expertů pro hodnocení celkového ekonomického vývoje na německém spolkovém ministerstvu hospodářství. • Od roku 1990 do května 1998 byl členem představenstva a členem centrální bankovní rady Deutsche Bundesbank. • Od 1. června 1998 do 31. května 2006 byl členem Výkonné rady Evropské centrální banky, zodpovědný za Generální ředitelství ekonomiky a výzkumu. • V roce 2008 byl členem skupiny na vysoké úrovni Evropské komise pod vedením Jacquesa de Larosiera. • V letech 2008 až 2012 byl předsedou expertní skupiny pro nový finanční řád jmenovaný kancléřkou Merkelovou (tzv. Issing komise). • Od roku 2007 je mezinárodním poradcem společnosti Goldman Sachs. • Nyní působí v pozici prezidenta Centra pro finanční studia na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu.

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče