Klasické diplomacii odzvonilo

11. února 2013, 00:00 - Dáša Hyklová
11. února 2013, 00:00

Každý velvyslanec dnes ví, že je ekonomickým diplomatem, říká ministr zahraničních věcí Slovenska

Slovenská diplomacie nestartovala po rozdělení Československa z bodu nula, ale minus dva, tvrdí ministr zahraničí Slovenska Miroslav Lajčák. „Jeden černý bod nám dávali za to, že jsme to byli my,,kdo rozbil federaci‘, a druhý jsme měli za to, že,utiskujeme Maďary‘,“ dodává dnes mezinárodně uznávaný profesionál. Kariéru začínal ve federálních službách v Černínském paláci a dělení státu prožíval přímo v terénu, na ambasádě v Moskvě. Od prvního dne byl členem týmu, který budoval zahraniční službu samostatného Slovenska. Ve funkci šéfa resortu stanul loni podruhé.

* Mnoho států dnes klade větší důraz na tzv. ekonomickou diplomacii. Jde i Slovensko tímto směrem?

Absolutně. Kolegům i velvyslancům říkám, že když i já, klasický diplomat, mluvím o ekonomické diplomacii, tak je to vážné. V jistém slova smyslu klasické diplomacii odzvonilo. Dnes je to především nástroj na prosazování našich zájmů, a to v první řadě ekonomických. Ministerstvo zahraničních věcí nemůže být za sklem, jakýmsi akváriem. Tím pádem by nebylo relevantním. Musíme identifikovat naše priority, jak dát dohromady drobné podnikatele, zda se rýsují nějaké investice anebo zda mají investoři nějaké problémy u nás. V mém druhém ministerském mandátu představují tyto úkoly největší výzvu. Ministerstvo dostalo za úkol koordinaci ekonomické politiky, z ministerstva hospodářství k nám přišli ekonomičtí diplomaté. My je vysíláme, čili odpadá jejich dvojí řízení. Loni jsme nastartovali dialog s podnikateli, s obchodní komorou, aby to, v jakých zemích tito diplomaté působí a co dělají, bylo šité na míru. Každý velvyslanec již dnes ví, že je ekonomickým diplomatem a že to, aby vycházel vstříc našim podnikatelům, je nesmírně důležité. Slovensko je otevřená ekonomika závislá na exportu. Naši roli vidíme v tom, abychom pomohli malým a středním podnikům, protože nadnárodní společnosti nás nepotřebují. Abychom věděli, co chceme a co můžeme udělat například v Portugalsku a co v Dánsku, což není jedno a totéž. Loni jsme zrušili jedenáct pozic ekonomických diplomatů na některých ambasádách a stejný počet jsme vytvořili, ale jinde. Přitom jsme posuzovali tabulky, obrat vzájemného obchodu a vycházeli jsme z rozhovorů s našimi podnikateli.

* Čili kompetence v rámci vlády máte vyřešené.

S ministerstvem hospodářství jsme podepsali memorandum a také byla zřízena Rada vlády pro podporu exportu a investic. Tím, že jsem i místopředsedou vlády, je dán také jasný signál, že MZV je koordinátorem na úrovni státu pro zahraniční aktivity. Všechno je však i o lidech, ale pro nás je konstelace, kdy vládu tvoří jedna politická strana, unikátní. Je to poprvé od vzniku Slovenska, kdy nemáme bariéry dané koaličními dohodami, kdy někdo hlídá to a druhý ono.

* Kdysi jste uvedl, že Slovensko boxuje ve vyšší váhové kategorii, než je ta, která by odpovídala velikosti země. Jaké místo mu přisuzujete na mapě Evropy a světa?

Za tímto vyjádřením si stojím. Důležité je, že Slovensko na mapě Evropy je a neplave na ní. Je v Evropě, která je demokratická a vyznává jasně definované hodnoty, pevně ukotveno. Dnes to zní jako samozřejmost, v průběhu dvaceti let tomu tak však nebylo. To víme a samotný tento fakt je již zadostiučiněním. Slovensko je dnes doopravdy vnímáno ve světě jako stabilní země, a to jak z politického, tak i ekonomického hlediska. Jako stát, který neexportuje problémy. Nás nemusejí řešit jiní. Naopak, my se snažíme být součástí řešení problémů. V debatách o budoucnosti Evropské unie, které jsou pro nás klíčové, patříme do skupiny zemí, jež jsou součástí nejužšího jádra evropské integrace.

* Jak byste charakterizoval slovenskou diplomacii?

Je bezpochyby nejenom součástí úspěšného příběhu Slovenska, ale do značné míry i jeho spolutvůrcem. Jeden specifický faktor při jejím formování vznikl. Nebyl ani úmyslem nebo strategickým záměrem. Jednoduše to tak vyšlo. Většinu let stáli v čele slovenské diplomacie lidé, kteří byli s touto profesí a s tímto resortem spojení. Téměř devět let to byl Eduard Kukan, dva a půl roku Ján Kubiš, rok Pavol Hamžík, já jsem nastoupil v roce 2012 druhé období. Šlo o lidi, jejichž cílem byla profesionalizace a stabilizace resortu. Nedocházelo tudíž k čistkám či politickým tlakům, které se obvykle dějí po volbách. To dalo zaměstnancům pocit důvěry a také prostor, aby profesně vyrostli. Naše diplomacie má ještě jedno specifikum. Díky tomu, že byla budována na zelené louce, mnoho lidí dostalo příležitost pracovat ve vyšších funkcích, než by bylo vzhledem k jejich věku a zkušenostem obvyklé. Já sám jsem se stal velvyslancem v Japonsku, když mi bylo 31 let. Těch příkladů je více.

* Praze zůstal po rozdělení federace Černínský palác „se vším všudy“. Co čekalo vás?

Já jsem v Černíně svoji dráhu začínal. A zatímco v Praze se akorát vyměnila cedule, ale ostatní věci fungovaly dál, tady jsme museli všechno vybudovat. Najít budovu, vytvořit infrastrukturu. Co se týče lidí, v úvodu začínaly tři skupiny. Ti, kteří působili na slovenském ministerstvu mezinárodních vztahů, dále ti, kteří se vrátili z federálních služeb do Bratislavy, a třetí část představovali noví zaměstnanci nabíraní v průběhu posledních měsíců roku 1992. Ti však neměli s diplomacií zkušenosti. Slovensko nezačínalo z bodu nula, ale z minus dvě. Jeden černý bod nám dávali za to, že jsme to byli my, „kdo rozbil federaci“, a druhý jsme měli za to, že „utiskujeme Maďary“. Nezačínali jsme tím, že bychom vysvětlovali, kdo jsme, ale de facto jsme se bránili vůči těmto předsudkům. Ale toto všechno lidi zde na ministerstvu velice motivovalo a i díky tomu jsme dnes tam, kde jsme.

*

V době rozdělování federace jste působil na velvyslanectví v Moskvě. Jaká byla situace a nálada tam?

Model rozdělení byl unikátní a dobrý. Nenabízíme jej však nikomu. Měl jsem tady nedávno televizi BBC, která se mnou dělala rozhovor na téma potenciální nezávislosti Skotska. Byli dost zklamaní, když jsem jim odmítl dávat jakékoli rady. Faktem je, že Češi a Slováci nasadili vysoký standard v tom, že jsme domluvili věci dopředu. Když jsem tehdy působil v Moskvě, z pohledu odtamtud jsem oceňoval, že nic nebylo ponecháno na „kreativitě“ lidí na zastupitelských úřadech. To by vyvolalo hodně zlé krve. Věci byly posuzovány v kontextu mezi Prahou a Bratislavou. Bylo to zvláštní, že ještě 30. prosince 1992 jsem pracoval na československé ambasádě a 2. ledna jsem již nastoupil na slovenském velvyslanectví. Nechali jsme vyrobit informační tabuli, měli jsme vlajku, ještě na Silvestra jsem pospíchal na letiště k letadlu, kterým nám posílali z Bratislavy nahrávku hymny. Ve dvě ráno jsme uspořádali slavnostní otevření, v jehož průběhu se vztyčovala vlajka a odkryla se nová cedule. Česká strana na té původní akorát přelepila páskou dodatek „a Slovenské federativní“. Jistým způsobem to byl i odraz emocí, jak tehdejší dobu vnímali Slováci a jak Češi.

* I s odstupem času to posuzujete tak, že příkazy, které jste dostával ohledně dělení majetku z ústředí, chodily včas a byly správné?

Ano, ty pokyny nedávaly žádný prostor pro dvojí interpretaci. Koncem září jsme dostali dotazníky, abychom se vyjádřili k našemu budoucímu občanství, což byl také unikátní model. Pokud jsem měl nějakou výhradu v té době, tak to bylo v přístupu slovenské strany k slovenským diplomatům ve federálních službách, což byl i můj případ. Stáli jsme totiž před osudovým rozhodnutím. Byli jsme Slováci, ale všechno zázemí jsme měli do té doby v Praze. Existovala smíšená manželství, děti v českých školách a poměrně dlouho chybělo jasné pozvání ze strany slovenského ministerstva, že s námi počítají, že jsme vítáni. Tento element lidi znejišťoval.

* Byl rozdělen federální majetek zahraniční služby spravedlivě, anebo na Slovensku zůstal pocit, že to šlo udělat lépe? Spousta lidí říkala, že to nebylo férové, že jsme na to doplatili a že nás česká strana doběhla. Já jsem tuto filozofii nikdy nesdílel, a sice ze dvou důvodů. Zaprvé, řešení bylo v balíku dva k jedné. Můžeme si představit velké váhy a na jednu misku se hodila například rezidence v Bonnu a velvyslanectví v Teheránu a druhá strana se vyvážila jinými budovami. Všechno se vypočítalo a princip dva ku jedné byl zachován. A zadruhé, kdyby byla pravda, že česká strana z toho vytěžila více, tak to je kritika do vlastních řad. Znamenalo by to, že slovenští negociátoři nebyli dostatečně připravení. I když jsem s tím někdy konfrontován, nevidím absolutně důvod se k tomu vracet.

* Neuvažuje se v rámci šetření o společných, česko-slovenských diplomatických zastoupeních v zahraničí?

Diskutujeme o tom již dlouho s ministrem Schwarzenbergem, protože finanční situace nás tlačí do snižování nákladů. Nejjednodušší by bylo pronajmout si společný objekt a dělit se o náklady. Druhou možností je, že v našem objektu bude jeden český diplomat, a to v zemích, kde Česká republika nemá své zastoupení, a naopak. A třetí možnost je zastupovat se při vízových a konzulárních záležitostech. Jedná se o evropský trend a dost o tom mluvíme na visegrádské čtyřce a v rámci uskupení V4 je Česká republika pro nás prvním partnerem, na kterého se díváme.

* V jaké perspektivě by mohlo dojít k něčemu konkrétnímu?

V Nairobi na našem úřadě již působí český diplomat a těch společných projektů je více. Momentálně jednáme o Kišiněvě, kde budeme otevírat náš úřad. Zvažujeme, zda by to nešlo udělat ve společných prostorách s Českou republikou. Téma na stole je. Paradoxně vždy tady byla politická vůle a ministři, a to nejenom já, ale i moji předchůdci, se s českými partnery vícekrát dohodli. Ovšem poté začaly složky, které to měly realizovat, dokazovat, že to není tak jednoduché. Zvláště ty, pod které spadají bezpečnostní záležitosti. I když je to absurdní, protože oba jsme členy NATO i EU.

* Přesto existují rozdíly mezi českou a slovenskou diplomacií, například co se týče postoje k nezávislosti Kosova anebo listopadové hlasování v OSN týkající se Palestiny.

Anebo vůbec evropská politika. Postoj české strany v některých otázkách bych nazval ideologičtějším a postoj Slovenska spíše pragmatičtějším. Mám na mysli například Kubu. Tak nebo tak se jedná o odchylky, které se velice komfortně vejdou do společné evropské pozice. V blízkovýchodní otázce jsou rozdíly drobné. Česká republika byla v rámci EU jedinou, která hlasovala proti palestinské rezoluci. Vychází to z komplexu faktorů, na které má každá země právo. Největší rozdíl v našich zahraničněpolitických doktrínách je v postoji k EU, kde v České republice do značné míry převažuje euroskepticismus, který česká strana nazývá eurorealismem. A Slovensko je vůči EU pozitivní, což prezident Klaus nazýval eurofanatismem. To souvisí s tím, že místo České republiky v Unii a v západním hodnotovém systému od 1. ledna 1993 nebylo nikdy zpochybnitelné. My jsme se do roku 1998 pohybovali na hraně a někteří nás viděli na stole a někteří pod ním. Čili ten proces pro nás začal s pětiletým zpožděním. O to intenzivněji jsme pracovali na tom, abychom doběhli první skupinu zemí, a naše zakotvení v evropských strukturách jsme vnímali vždy jako odpověď na jakékoli budoucí pochybnosti. Šli jsme ještě dále a vstoupili jsme nejen do Schengenu, ale i do eurozóny. Když jsme vstupovali do Evropské unie, náš HDP na hlavu byl 48 procent průměru EU, dnes je 74 procent. Díky zahraničním investicím se zvýšila životní úroveň, zaměstnanost lidí, je to vidět. Slováci cestují, vychutnávají si Schengen, společnou měnu, za těch pár let měli možnost vidět, jak Unie změnila jejich život. Čili i to je důvod, proč jsou vůči EU pozitivnější.

* Několik slovenských diplomatů působí na vysokých funkcích v mezinárodních organizacích. Kolik jich uspělo v nové evropské diplomatické službě ESVA?

Nemůžeme být spokojení. Po mém odchodu máme de facto dva lidi zastávající významnější funkce, a sice vedoucího delegace EU v Libyi Petera Zsoldose a Annu Juríkovou, která je zástupkyní vedoucího delegace EU na Ukrajině. Dalších osm lidí tam působí na úrovni referentů. Na základě mé zkušenosti z této služby, kdy jsem seděl v desítkách výběrových komisí, vím, že člověk musí dokázat svoji přidanou hodnotu. Musí přesvědčit, že je v zájmu této služby, aby se tam dostal právě on. Je dobře, že se to nedělá na základě kvót, že by země pouze dodala lidi. Opět to beru jako výzvu do našich vlastních řad.

* Hraje v obsazování těchto pozic jistou roli i lobbing?

Samozřejmě. Ten fakt, že máme několik let, až desetiletí ztrátu ve srovnání se zakládajícími členy Unie, je jasně cítit. Na úrovni pracovních skupin jsme všichni stejní. Ovšem v kuloárech nikoli. Ani ne tak v počtech, ale z hlediska rozložení a úrovně zastoupení je to výrazně v neprospěch nových členských států. Poláci jsou v tom však velice dobří. Vybudovali si vlivné postavení, a to do takové míry, že jsou schopni si prosadit na tu nebo onu pozici svého kandidáta. Zatímco v případě Slovenské anebo České republiky tomu tak není.

*

Věříte, že může existovat jednotná evropská zahraniční služba, která by spravedlivě zastupovala všechny země EU?

Domnívám se, že projekt Evropské služby pro vnější činnost je velice dobrý. Když chceme, aby EU byla globálním hráčem a aby se nám konečně přestali posmívat, že jsme pomalí a nerozhodní, tak toto je cesta. Dalším dobrým faktorem je, že se jedná o mix diplomatů přicházejících z národních služeb. Díky tomu tyto instituce cítí zodpovědnost vůči národním státům, což dříve nebylo. Doteď byly delegace Evropské komise planety samy o sobě. A naopak, členské státy získávají pocit spoluvlastnictví za tuto službu. Výzvou ale je, aby se to nestalo koridorem, přes který unikají ti nejlepší lidé z národní diplomacie do Bruselu. Načasování tohoto ambiciózního projektu však není moc šťastné. V této chvíli je ESVA silně poddimenzovaná. Nemá ani dostatek lidí, a ani peněz, aby plnila svoji roli. Naši partneři, globální hráči jako USA, Ruská federace a další, však vznik této služby přivítali, protože najednou evropská diplomacie dostala tvar, strukturu a ví se, za kým je třeba jít. Já jsem byl v této službě každý den v kontaktu s partnery, kteří si ověřovali pozici EU. Je však třeba si vyjasnit, kde úkoly společné evropské diplomacie začínají, kde končí a kde již nastupují členské státy.

* Nenapadlo vás do budoucna usilovat například o bratislavský hrad?

O takové funkci neuvažuji. Celý život se věnuji zahraniční politice a stále mě inspiruje, naplňuje a baví. A v této oblasti vidím i svoji budoucnost. Ať již doma, anebo v širších mezinárodních strukturách.

Model rozdělení Československa byl unikátní a dobrý. Nenabízíme jej však nikomu. V nedávném rozhovoru na téma potenciální nezávislosti Skotska jsem jim odmítl dávat jakékoli rady Loni jsme nastartovali dialog s podnikateli, s obchodní komorou, aby to, v jakých zemích diplomaté působí a co dělají, bylo šité na míru

MIROSLAV LAJČÁK (49) * Dráhu kariérního diplomata zahájil v roce 1988 ještě na federálním ministerstvu zahraničních věcí v Praze. * Vystudoval Moskevský státní institut mezinárodních vztahů a Právnickou fakultu na Univerzitě Komenského v Bratislavě, je také absolventem Evropského centra pro bezpečnostní studia G. Marshalla v německém Garmisch-Partenkirchenu. * Mezi lety 1991 až 1993 pracoval na velvyslanectví v Moskvě, od 1. ledna 1993 již zastupoval samostatnou slovenskou zahraniční službu. * V dalším roce působil jako ředitel kanceláře ministra zahraničních věcí, později řídil kancelář předsedy vlády SR Jozefa Moravčíka. * V roce 1994 byl jmenován mimořádným a zplnomocněným velvyslancem SR pro Japonsko, mezi lety 2001 až 2005 zastával velvyslanecký post v Bělehradě s akreditací pro Jugoslávii (později Srbsko a Černou Horu), Makedonii a Albánii. * Úspěchů dosáhl i na mezinárodním poli. V roce 2006 se stal osobním vyslancem vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany pro organizaci referenda o nezávislosti Černé Hory. * Mezi lety 2007 až 2009 působil v Sarajevu jako vysoký představitel mezinárodního společenství a zvláštní představitel EU v Bosně a Hercegovině. * V letech 2010 až 2012 byl výkonným ředitelem pro Evropu a Střední Asii v rámci Evropské služby pro vnější činnost (ESVA) se sídlem v Bruselu. * Poprvé se stal ministrem zahraničních věcí SR v lednu 2009, ve funkci zůstal do července 2010. * Loni v dubnu byl jmenován místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí a evropských záležitostí SR. * Je ženatý, má dvě děti. Rád hraje tenis a lyžuje.

O autorovi| Dáša Hyklová hyklova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče