Když se kapitál tenčí

03. října, 00:00 - Miroslav Zámečník
03. října, 00:00

Americká rozhodnost při řešení krizí je něco, co v Evropě zoufale chybí

Greg vypadal přesně tak, jak má vypadat správný Texasan, když je v obleku. Místo vázanky měl „bolo tie“, takovou tu indiánskou brož s dvěma visícími šňůrkami, a na nohou kovbojské boty, pravda bez ostruh. V Praze na přelomu tisíciletí se vyjímal náramně, ale byl to opravdu chytrý chlap, neuvěřitelná studnice zkušeností o tom, jak se v 80. letech minulého století za předposlední bankovní krize ve Spojených státech přebíraly do nucené správy zkrachovalé lokální banky (v našem pojetí spíše kampeličky).

Bylo to jeho živobytí: když šlo do tuhého, navštívil za tímto účelem jako zástupce Federal Deposit Insurance Corporation tak dvě až tři instituce týdně. V tom je také celé morální naučení dnešního příspěvku: podstatný rozdíl mezi Američany a Evropany, když dojde na krizovou situaci a už před ní nejde utíkat, spočívá v tom, že Američané se s řešením nakonec opravdu nepárají.

Američané sice vytvořili tu poslední finanční krizi, ale právě díky této charakteristice se z ní také poměrně rychle dostali. Jako na přelomu let 2008 a 2009. Když to prasklo a finanční instituce nedokázali kapitálově posílit stávající akcionáři nebo soukromí investoři z vnějšku, vstoupila do hry federální vláda a její instituce.

Mimochodem americké zátěžové testy, zkoumající kapitálovou vybavenost bank, byly podstatně rigoróznější. A jenom pro uchování dobré paměti, vládní intervence se vrátila i ve finančním vyjádření.

Evropská schizofrenie

Je mnoho důvodů, proč v Americe věci dopadly jinak než v Evropě. Rád vzpomínám, jak jsem před nějakými pěti lety tak hrozně u zastánců federální Evropy narazil se svojí otázkou, proč nelze převzít „evropské“ (systémově důležité) banky a rekapitalizovat je za peníze nějakého společného „evropského fondu“. Přínosem by bylo, že by se již dále nezadlužovala vláda beztak předlužené země, avšak důsledkem zase to, že by také přišla o kontrolu nad nakládáním s aktivy převzaté banky a veškeré výnosy z eventuálního prodeje novému nabyvateli.

Od té doby pěstujeme úvahy o bankovní unii, o evropském rezolučním fondu, předepisujeme plány „co by, kdyby“ (living will) a máme instituce typu European Banking Authority, které americký model sice simulují, ale tvrdé nástroje v arzenálu buď nemají, anebo je - přiznejme si - nepoužijí.

Nejsem trubec, který by nechápal zásadní rozdíly mezi EU, eurozónou a USA, už před těmi pěti lety byla ta otázka míněná spíše jako provokace, jenomže nemůžete mít všechno najednou: společnou měnu, formálně společné instituce, papírově společné nástroje řešení a do toho „národní citlivé zacházení“ s problémovými finančními institucemi a reflektování „národních priorit při zacházení s dlužníky“.

Kombinace výše uvedeného je ovšem čistokrevná evropská schizofrenie: my ve skutečnosti žádné společné řešení nechceme, protože národní výjimky by musely být tak široké, že by zcela zabily jakýkoli společný záměr.

Víno a voda

Všem evropským omezením lze samozřejmě rozumět - nejsme děti, ale cyničtí Evropané. Jedna věc tady musí vrtat hlavou: národní regulátoři věděli samozřejmě velmi dobře po celou dobu, že „jejich banky“ jsou kapitálově nedostatečné, když se podrobí tvrdým zátěžovým testům. Přesto dopustili výplatu dividend, které by přitom mohly docela dobře posloužit k posílení kapitálové vybavenosti jejich kontrolovaných bank.

Ve skutečnosti to svědčí o něčem horším než o tom, že „kážeme na evropské úrovni víno a pijeme vodu“. No nemusím vás dvakrát navádět ktomu, abyste dospěli k závěru, že výplaty dividend a nedostatečná výše kapitálu po „stress testech“ jsou nepřímým důkazem poněkud slabé nezávislosti regulátora, ne?

Přečtěte si ten příběh nejstarší kontinuální banky Monte dei Paschi di Siena, která začala někde v 15. století na toskánských pastvinách Maremmy. Je to strašně dlouhá historie, ale ke konci 20. století se velmi zrychluje. Takto vybaveni osvěžme si paměť a vzpomeňme si na neuvěřitelně intimní vztah české politiky, bankovního byznysu a obnovování českého podnikání v 90. letech minulého století, kdy v raně postkomunistickém kapitalismu bankovní instituce v podstatě sehrály roli politicky sponzorované „private equity“ - za cenu rekapitalizace „neúspěšných a darebných“ celým národem. O ničem jiném to nebylo.

Česká společnost, už kdysi před první válkou vyspělá, posléze nejméně třikrát metamorfovaná, unesla svoje proměny finančně vlastně docela dobře, i když vítězové nebudou nikdy souhlasit s poraženými. Greg se svou „bolo tie“ přinesl ve skutečnosti jenom jednu hodnotu: když už jsme v tom až po uši, řešme to rychle a na Evropu nečekejme. •

Ve skutečnosti žádné společné evropské řešení nechceme, protože národní výjimky by zcela zabily jakýkoli společný záměr.

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče