Když musíš, tak musíš

01. července 2013, 00:00 - Pavel Páral
01. července 2013, 00:00

Jiří Rusnok je pragmatik, ale i člověk s pevnými postoji Na designovaného premiéra Jiřího Rusnoka je asi pro mnoho lidí těžké mít nějaký vyhraněný názor. Ale možná jen proto, že příliš málo lidí má paměť delší než pár týdnů či měsíců. Takže vzpomínky na aktivní účast tohoto sociálního demokrata v politice jsou většinou matné. Jde přitom o člověka, v němž lze najít jak značnou, možná až příliš naplněnou nádrž pragmatismu, tak postoje, z nichž se dají vyčíst silné názory a pevné postoje a ne úplně velká ochota ohýbat záda.

Prvním příkladem, o němž v roce 2002 obšírně informoval týdeník Euro, byl prodej ostravské Nové huti společnosti LNM Lakšmího Mittala, tehdy jednoho z nejbohatších mužů planety. Rozhodující slovo měl tehdy ministr financí Jiří Rusnok. Huť s ocelárnou se prodávala v době, kdy měla značné potíže a byla fakticky v bankrotové situaci. Navíc zde byl ve výstavbě moderní ocelářský provoz, tzv. minimill, financovaný Světovou bankou. Právě ona přivedla Mittala, aby podnik koupil a zachránil její zde investované peníze. Rusnok tehdy Novou huť prodal bez tendru za mizernou cenu, ačkoli existovaly i jiné nabídky, z nichž některé byly o dost výhodnější. A při dnešním pohledu zpět i pro celé hutnické odvětví prozíravější. Mohl vzniknou integrovaný hutnický celek, který by se daleko lépe vyrovnával s pohyby na světovém trhu. A to by bylo pro těžce zkoušený region jenom dobře. Mittal na transakci mohutně vydělal, ale Rusnok se vyhnul konfliktům a rizikům střetu se Světovou bankou.

Na druhou stranu, byl to právě Jiří Rusnok jako ministr financí, kdo pořádně zatlačil na ČSOB a donutil ji dokončit převzetí aktiv ze zkrachovalé Investiční a poštovní banky, které se hodně protahovalo. Spousta aktiv ztrácela hodnotu a ztráta státu z transakce nepřiměřeně rostla.

A do třetice, byl to Jiří Rusnok, kdo se po volbách v roce 2002 neztotožnil s přesvědčením tehdejšího nového premiéra Vladimíra Špidly o tom, že „zdroje jsou“. Jeho přesvědčení, že je třeba nasadit úsporná opatření a udržet státní rozpočet pod kontrolou, ho stálo křeslo ministra financí ve Špidlově vládě a stěhoval se na ministerstvo průmyslu. Nahradil ho Bohuslav Sobotka, protože ten se zaseknutím více než stomiliardové sekery v rozpočtu pro rok 2003 problém neměl. Rusnok byl vlastně posledním z dlouhé série ministrů financí od dob Aloise Rašína a Karla Engliše, pro něž byl rozpočtový deficit jednou provždy hřích. Tato tradice trvala i přes komunistický režim a zlomila ji až Špidlova vláda se Sobotkou v Letenské.

Po ní už se cesta k vyrovnanému hospodaření státu stala prakticky neprostupnou.

Pro ekonoma je tak asi Rusnok v čele vlády přijatelnější než to, co nám hrozí po předčasných volbách. Nicméně jeho cesta do Strakovky, díky tomu, jak jeho vláda vzniká, až příliš připomíná cestu kanálem. A nebýt toho, že zřejmě jako vrchol své kariéry vidí nástup do bankovní rady ČNB, kam ho může posadit jen a pouze prezident Zeman, asi by se přijmout tuhle nevděčnou a zjevně marnou misi neodhodlal.

O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče