Když ihned je časovou preferencí

20. srpna 2012, 00:00 - Miroslav Zámečník
20. srpna 2012, 00:00

Stovky milionů lidí na světě žijí v chudobě, která je nesrovnatelná s „českými sociálně vyloučenými lokalitami“, a přesto se tam spoří

Před pár lety v Americe výzkumníci studující finanční gramotnost tamní populace položili asi 7000 účastníků dlouhodobého průzkumu tři nejtriviálnější otázky na úročení, inflaci a diverzifikaci rizika. Stejný test si můžete udělat sami. Za prvé, když stovka uložená v roce jedna vynáší roční úrok dvě procenta, kolik dostanete po pěti letech? Žádný chyták na výpočet složeného úroku: tazatelům stačilo, když byla odpověď více než 102. Druhá otázka se podobně nezáludně ptala, zda se reálná hodnota vkladu s jednoprocentním úročením snižuje při dvouprocentní inflaci. Konečně třetí trivialita spočívala v tom, zda máte obvykle bezpečnější výnos, když investujete do jednoho akciového titulu, nebo jednoho akciového podílového fondu. Jenom 27 procent respondentů dokázalo na všechny tři dotazy odpovědět správně a 46 procent se trefilo aspoň do prvních dvou odpovědí.

V Česku to není a nemůže být zásadně jinak, a navíc jsme s výukou finanční gramotnosti v plenkách. To, že nás kdysi učili trigonometrii, ještě neznamená, že ji umíme použít, a to ani v případě, že před lety jsme to uměli na jedničku. Zkrátka mezi výukou a informovaným rozhodováním není bůhvíjaká korelace, což platí i pro osobní finance.

Samotné kurzy gramotnosti nebo zařazení osobních financí do osnov jsou potřebné, ale i kdyby se jejich absolvováním „dovzdělal“ celý národ, neznamená to, že se nezanedbatelné procento lidí nedostane do finančních potíží.

Většina zkušených psychologů a behaviorálních ekonomů si o schopnosti lidí řídit se nabytými znalostmi v praktickém životě nedělá žádné iluze. Třeba „optický klam“ mentálního účetnictví v poměřování velkých a malých částek a relativních cen: i vysokoškolsky vzdělaní lidé se zdravě rozhořčí nad celkovými úrokovými náklady u hypoték, když se jedná o stotisícové částky. Pár stovek navíc zaplacených u pětitisícové „půjčky do výplaty“ nikoho nezvedne ze židle, i když úrok překračuje po započtení poplatků jedno procento denně.

Ti, kteří tyhle produkty tlačí, vědí totéž co odborníci, byť to nedovedou akademicky tak pěkně formulovat: klientů, jejichž časová preference je ihned, rychle a jednoduše, je hodně. Přestože půjčku do výplaty zdaleka nedostane každý žadatel a ti „úspěšní“ mají pravidelný měsíční čistý příjem kolem republikového průměru, takže by mohli dostat kontokorentní úvěr od banky s mnohem nižším úrokem, astronomická roční procentní sazba nákladů (RPSN) u požadované půjčky je nezajímá. A to ani tehdy, když je výrazně uváděna. Nezajímá je ani fakt, že kreditní karta by jim stejnou službu udělala zadarmo, pokud by vše zaplatili v rámci bezúročného období.

Ukládat si malé částky stranou vyžaduje vnitřní disciplínu, a není-li jí, hodí se nejlépe defaultní řešení. Rozhodnutí o půjčce by ale mělo být činěno s chladnou hlavou – malé rychlé půjčky, ať už jsou prodávány pod jakýmkoli názvem, právě spoléhají na to, že jsou přijímány impulzivně. Kdo chce šetřit a má s tím problémy, udělá líp, když se nechá přinutit k úsporám (například srážka z výplaty), a naopak musí vytvořit bariéry proti vyčerpání úspor a zadlužování. Účelové spoření (třeba na důchod či na vzdělání) nebo termínované vklady jsou typickými příklady.

Není vůbec pravda, že chudí lidé nemohou šetřit, to by se třeba na indickém venkově neuživila „cyklo-spořitelna“. To je člověk, který za malý poplatek dennodenně objíždí na kole vesničany, většinou ženy, a vybírá od nich nepatrné úložky. Vzhledem k tomu, že se ke spoření zavázaly, je dodržení „kontraktu“ v morální rovině povinností. Samozřejmě že venkovanky by mohly šetřit někde do štrozoku, ale jednak by se k tomu samy nepřinutily, jednak by jim mohl peníze sebrat (a propít) manžel. Jinde si koupí pokladničku a zahodí od ní klíč (to se vážně dělá v zemích tak navzájem odlišných, jako jsou třeba Filipíny a východoafrická Keňa).

Stovky milionů lidí na světě žijí v chudobě, která je nesrovnatelná s „českými sociálně vyloučenými lokalitami“, a přesto se tam spoří, často neformálním, někdy až dojemně primitivním, ale účinným způsobem. Spoření má smysl, i když je spojeno s negativním úrokem, prostě si vytváříte finanční rezervu.

Nemá smysl připomínat, že tihle lidé nejsou závislí na peněžních dávkách od státu, jež jsou ve většině rozvojových zemí neznámým pojmem. I negramotní, chudí lidé si dovedou pomoci, pokud nežijí v totálně rozvrácených komunitách, doslova nacucaných nejrůznějšími sociálními patologiemi, lichvou počínaje, kriminalitou, alkoholismem a drogovou závislostí konče.

Západ se svou mnoho desetiletí selhávající sociální politikou není žádným vzorem, ač nad rozvojovým světem s jeho „low cost“ řešeními vytrvale ohrnuje nos. V tomhle ohledu jsme jeho naprosto pevnou součástí. l

O autorovi| • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče