Když Číňané naříkají, že nemají lidi…

02. června 2014, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
02. června 2014, 00:00

Na předchozí stránce je další příspěvek profesora Lee JongWhy, který stojí za přečtení už jen proto, že přináší pohled jihokorejského akademika dívajícího se na Čínu z velmi blízkého sousedství.

Ve střední Evropě nemá tento úhel pohledu zjevné paralely. Což jej nečiní méně zajímavým, spíše naopak, ovšem vyžaduje to nějaký doprovodný komentář.

Nejdříve rozdíly: české země sice nepatří k historicky prvnímu sledu industrializace v Evropě, nicméně klíčové průmyslové podniky vznikaly s velmi malým zpožděním za evropským jádrem a území dnešního Česka bylo silně industrializováno již zhruba před sto lety. Tomu také odpovídala infrastruktura včetně institucí obklopující průmysl.

Ne tak Jižní Korea (odkud je profesor Lee), která žádný seriózní průmysl neměla, protože ten byl soustředěn na severu země, který připadl Kim Irsenovi. Ještě na počátku 60. let byla Jižní Korea chudší než západoafrická Ghana. Hovoříme tedy o době, kdy se zároveň sousední Japonsko stalo první vyspělou zemí Asie, zatímco západní soused (opět přes moře) se ubíral od jednoho ničivého Maova experimentu k druhému, přičemž každý z nich měl hrůzné ekonomické důsledky. Viděno asijským prizmatem je zemí, které unikly pasti na střední třídu – tedy bariéře, která je dělí od skutečné vyspělosti – v podstatě hrstka (Japonsko, Jižní Korea, Tchajwan,

Singapur, Hongkong), takže téma je aktuální.

Japonsko je dnes už postindustriální, nicméně velmi bohatá ekonomika; s ohromnou kapitálovou zásobou, ale také strašlivým veřejným dluhem a nejvyšším věkovým mediánem ze všech velkých zemí. Jihokorejci zjevně past na střední třídu překonali, mají řadu konglomerátů (tzv. čebolů), které patří ke světovým lídrům, jejichž jména samozřejmě znáte. Zároveň mají také vysoký věkový medián (37,9 roku), byť o dost lepší než Japonsko (44,6 roku nebo Česko s 40,4 roku), ale jen o pár roků horší než Čína (35,2 roku). Co dokázala v Číně oficiální politika jednoho dítěte, zvládla v Jižní Koreji snaha procpat své dítě na jednu z několika prestižních vysokých škol, a tedy i ke kariéře v čebolech (za cenu vysokých nákladů na doučování). Všechny asijské země, které to dotáhly do první ligy, mají opravdu velký problém s porodností, který je v ohromném kontrastu s mnohodětnými rodinami, jež byly typické ještě před dvěma generacemi.

Stačí letět s Korean Air někde v regionu a vidíte to jasně. Zatímco japonští senioři na cestách vypadají jako ze škatulky a působí už na první pohled blahobytně, na jihokorejských šedesátnících a sedmdesátnících je vidět, že se v životě nadřeli. Nemluvím o venkovanech, ale o lidech, kteří mají dost peněz na to, aby jeli na výlet do ciziny. Dámy jistého věku jsou charakteristické hodně zvláštní frizurou na hlavě („květák“), dědečkové mnohdy nosí ne tak úplně padnoucí konfekci.

Neuvěřitelně tak kontrastují se svými vnoučaty, jež Evropan v podstatě nedokáže od jejich japonských vrstevníků odlišit: oba kmeny jsou vyzbrojeny posledními výstřelky elektroniky a značkovým oblečením. Stejně tak lze v případě starší generace vcelku spolehlivě rozlišit německé „Wessis“ na jedné straně a „Ossis“ a Čechy na straně druhé, zatímco u adolescentů je to nemožné – jenže v Jižní Koreji a čínských megalopolích je to důsledek neuvěřitelně rychlého ekonomického rozvoje a podstatně dramatičtější přeměny společnosti.

Teď přicházíme ke klíčové pointě pana profesora: Čína má po Japonsku druhou nejhorší demografickou prognózu, ještě horší než Jižní Korea, ale zároveň je v přepočtu na hlavu proti Japonsku a Jižní Koreji stále strašně chudá. „Technologická komprese“, zrychlení pokroku, který Japonci dokázali stlačit do tří poválečných generací, Jihokorejci do dvou a Číňané do jedné či jedné a půl, je samozřejmě také problém… Úprk z rýžoviště nebo z uhelného dolu s krumpáčem přes nejtriviálnější zpracovatelský průmysl ke smartphonům a rychlovlakům byl v Číně tak strašně rychlý, že nechal za sebou asi tak miliardu lidí, jejichž kvalifikace stárne ještě rychleji než její držitelé.

Nedosti na tom: šanghajská megalopole s 23 miliony obyvatel může být na špici srovnávacích žebříčků PISA, ale proti Číně to opravdu není reprezentativní vzorek. V takové provincii Sinťiang nebo Chejlungťiang by asi dopadli venkovští studenti v testech o dost hůř…

Podstatné zjištění je, že ani současná produkce studentů není z hlediska struktury a kvality na úrovni, kterou by Čína potřebovala, pokud chce jít do první ligy. Jestliže Číňané reportují problém s odborným učňovským školstvím a s chybějící prakticky využitelnou kvalifikací absolventů středních i vysokých škol, pak to velmi rezonuje nejen v Česku a v celé Evropě, ale koneckonců i v Japonsku a v Jižní Koreji (kdyby to profesor Lee přiznal).

Lze z toho dovodit, že strukturální nesoulad mezi nabídkou kvalifikací a efektivní poptávkou „čínské nebezpečí“ v čase snižuje? Máme snad pociťovat škodolibou radost? To, že na celém světě školy opouštějí obtížně zaměstnatelní lidé, není dobrá zpráva, protože je to faktor snižující globální tempo potenciálního růstu, a tím i přímou či nepřímou poptávku po zboží vyrobeném v Česku. A cokoli si myslíte o téhle zemi, měli byste vědět, že za posledních 15 let byla dynamika exportu z Česka s výjimkou jednoho roku vždycky vyšší než světový průměr. Přitom jedním z hlavních motorů globální poptávky byla Čína, takže sice nepřímo, ale hodně se to dotýká i nás.

Poznámka na závěr: Pan profesor konstatuje, že Čína bez lepšího vzdělávání nebude světovou jedničkou dlouho. Ona jí sice ještě nominálně není (v dolarovém HDP), ale zcela jistě bude, maximálně jí to bude trvat o pár desítek let déle. Anebo snad někdo předpokládá, že by Čínu mohla v tomto století předhonit Indie s její dodnes o 20 procentních bodů nižší obecnou gramotností oproti Číně? Zbytek je zákon velkých čísel.

Všechny asijské země, které to dotáhly do první ligy, mají opravdu velký problém s porodností, který je v ohromném kontrastu s mnohodětnými rodinami, jež byly typické ještě před dvěma generacemi. Čínská demografie, mzdy a vzdělání

1,37 mld. Počet obyvatel číny (bez Macaa, Hongkongu a Tchaj-wanu, 2013)

největší čínská velkoměsta (2012)

20,7 mil. Peking

13,0 mil. Tchien-ťin

23,7 mil. Šanghaj

10,3 mil. Šen-čen

14,0 mil. Kuang-čou

90 Počet městských aglomerací s více než 1 milionem obyvatel

Podíl obyvatel žijících z jednoho dolaru denně

64 %

1979

10 %

2014

míra urbanizace

50 %

2014

75 %

2035

Čínské mzdy rostou velmi rychle – loni činil vzestup 10,7 procenta (tímhle tempem se zdvojnásobí za necelých sedm let). Nemá cenu uvádět průměrnou mzdu v Číně, mezi provinciemi a městy jsou velké rozdíly, takže průměr nemá vypovídací schopnost. Minimální mzda v bohatém Šen-čenu byla letos v únoru 1808 jüanů, tedy asi 5800 korun. Průměr je asi dvaapůlkrát vyšší. Rychlý růst mezd způsobuje stěhování fabrik, jako je Nike, ale i čínských producentů za levnější pracovní silou, často mimo Čínu (Vietnam, Kambodža, Barma, Bangladéš).

Populační historie (v mil.)

V polovině 20. let tohoto století předstihne počtem obyvatel Čínu jihoasijská Indie, jejíž počet obyvatel bude růst, kdežto v Číně začne po roce 2030 klesat a do roku 2100 se podle projekcí sníží o 572 milionů. V roce 2026 bude v Číně žít 240 milionů seniorů ve věku nad 65 let. Zároveň se v důsledku čínské tradiční preference mužských potomků před děvčaty zpětinásobí počet svobodných mužů, kteří nenajdou životní partnerku.

Zdroj: UNDP, Bloomberg, World Demography Review

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče