Kdokoli, jen ne Andrej

19. května 2014, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
19. května 2014, 00:00

Miliardáři mediálně zbrojí jako za studené války; to pak na nějaké miliardě nesejde

Jestli je v Česku nějaký byznys, který opravdu obtížně hledá cestu, jak přizpůsobit svůj obchodní model nástupu internetu a nových médií, jak je osedlat a vidět černá čísla na výsledovce, pak jsou to média. Kdysi i tenhle nevelký trh přitahoval zahraniční investory, kteří dokázali svoje vklady zhodnotit a dosáhnout velmi solidních výnosů.

Klesající náklady a sledovanost spolu s tenčícími se příjmy z reklamy po vypuknutí krize ovšem uvrhly segment tradičních médií do klesající spirály. Přesto trh rozhodně netrpí nedostatkem zájmu českých privátních investorů. Proč, když nikdo nemůže počítat s tím, že by se mu investice nějak výrazně „okotila“?

Občan Kane zhlédnutý v šeru dávnověku v útrobách někdejšího Filmového klubu v pražské Klimentské ulici dává docela dobrou odpověď. Tahle ikona světové ? lmogra­ ? e z roku 1941 není ničím jiným než dosti nelichotivě vykresleným příběhem kdysi nejmocnějšího amerického mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta, který se vůbec nezdráhal prostřednictvím svého mediálního impéria prosazovat svůj vliv, politickou agendu či přímo kandidovat ve volbách. A nedá se říct, že by se zrovna média zasloužila o výplatu jeho dividend, na ty se muselo vydělat jinde. Komu nestačí Kane alias Hearst, vzpomene si na Ruperta Murdocha, případně na Silvia Berlusconiho, jehož mediální impérium dlouho drželo v premiérském křesle. Že si dnes odsluhuje alternativní trest v domově důchodců u Milána, sice souvisí s daňovými úniky v jeho Mediasetu, ale to je jiná věc.

Nikomu nemohla uniknout skutečnost, že novou vlnu přeskupování sil na českém mediálním trhu spustila akvizice Mafry Andrejem Babišem. Ten sice nebyl prvním českým či slovenským miliardářem, který to v médiích zkusil, a dokonce nebyl ani prvním politicky aktivním investorem, nicméně předchozí projekty ani zdaleka nevyvolaly tak katalytickou reakci. V zásadě nikdo z „Andrejových předchůdců“ ovšem nekopíroval Hearsta, Murdocha ani Berlusconiho v jejich cílení na masového čtenáře či diváka.

Teprve famózní volební výsledek Andreje Babiše v čele ANO, jeho dosednutí do křesla ministra ? nancí (ale možná hlavně faktického vládce Finančně analytického útvaru) spolu s rostoucími preferencemi jeho hnutí vyděsily ostatní velké hráče tuzemského byznysu. Ti předtím hodně podcenili „změnu paradigmatu“ a došlo jim to se zpožděním.

Z jejich pohledu možná fatálním, ale v každém případě drahým. Mohou mít třeba globální podnikatelské ambice a většinu obratu „venku“, nicméně domácí politika na ně má samozřejmě nesrovnatelně větší vliv než na zahraniční koncerny působící v Česku. Už jenom z toho důvodu, že budování jejich impérií je neoddělitelně spjato s českými dějinami posledního čtvrtstoletí, jejich politickou ekonomií, a to je pořád velmi živá materie.

Konkurence nikdy nespí a nepříjemné historické reminiscence a rekriminace na domácím trhu mohou negativně ovlivnit nejenom podnikání v tuzemsku nebo v blízkém pohraničí. Skandál doma, vhodně konkurencí reportovaný, dovede zničit „deal“ i na druhém konci téhle planety.

„Klid na práci bez paměti“, případně snaha mediálně ovlivnit ještě nedokončený a možná jenom chystaný, ale v každém případě velmi žádoucí byznys v Česku je dostatečně logickým vysvětlením investic do mediálních projektů, které nemají žádnou pozitivní ? nanční návratnost. Jde o ryze defenzivní strategie, kde je nesmysl počítat diskontovaný peněžní cash ? ow ze samotného projektu, ale na konsolidované bázi to klidně může vyjít docela dobře. Je to jako za studené války: budujete arzenály, aby pak nikdo nemohl vystřelit. To pak na nějaké miliardě nezáleží, a když si přečtete cifry uvnitř tohoto čísla týdeníku Euro, zjistíte, že do tohoto zvláštního druhu pojistky s velmi špatně de? novaným pojistným krytím jsou magnáti ochotni zapustit i nějaký ten tuctík. Miliard v českých. Pak se snad dají vyrábět i nějaké protislužby.

Jak je to kompatibilní s demokracií? No, není. Ale jak řekl jeden chytrý Ital: „Berlusconi ni zjevně není ‚? t‘ pro demokracii, my zase nejsme ‚? t‘ pro svobodu.“ Sobě neutečeme. I velmi mi průměrný analytik by vám řekl, že některé z možných kombinací, které z tohoto mohou vzniknout, generují mimořádně špatný výsledek pro tuto zemi.

Avšak humor byl vždy v našem nesnadném ném středoevropském terénu podmínkou zachování zdravé mysli. Uvnitř čísla se dočtete o manažerovi, který běhá kolem kulatého stolu a mění jmenovky podle momentálních preferencí, zcela tím popíraje myšlenku, proč si vlastně ten kulatý stůl nechal do sálu donést. To je opravdu skoro ? lmová scénka.

Velmi subtilní, ale vše říkající detail – jako z české nové vlny. Hoří, má panenko. Kam se hrabe Občan Kane. Jako za starých časů v Klimentské. Bože, co já se tam nachodil, a teď jako bych to znovu našel. Panoptikum.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče