Kdo z vás na to má?

03. listopadu 2014, 00:00 - Miroslav Zámečník
03. listopadu 2014, 00:00

Zajistit dítěti lepší vyhlídky v globální soutěži je drahá legrace. Týdeník Euro hledal, jak spořit nejefektivněji

Jakou jinou lepší investici můžete udělat pro své dítě než se mu postarat o prvotřídní vzdělání? Jenže opravdu dobré školy stojí peníze. Hodně peněz. Které většina z nás nevytáhne zpod matrace; musí je napřed našetřit. V tomto čísle týdeníku Euro jsme zkoumali nejrůznější možnosti spoření a na úvod si můžeme říct jedno: většina z nás na to jde úplně špatně.

ZAPOMEŇTE NA „STAVEBKO“

Spoření pro děti je klasickou dlouhodobou investicí, řádově na patnáct až dvacet let. Během té doby skutečně lze vytvořit dostatečnou finanční trampolínu, z níž se vaše dítě odrazí do dalšího života. A finanční sektor nástroje takového dlouhodobého spoření nabízí, ale většina Čechů jako by o ně ani nestála. Divoká 90. léta v nás zřejmě vypěstovala chronickou averzi k riziku, bojíme se nominální ztráty, i když jde o investici s velmi dlouhým časovým horizontem. A když k té neochotě jít do rizika přičtete zálibu ve státem protežovaných produktech, je jasné, proč v Česku snad nenajdete rodinu, která spoří, má k tomu alespoň nějaký finanční prostor, a zároveň by si nepořídila stavební spoření. Stavební spoření se dětem často zakládá rovnou pod peřinku. Stát to, alespoň prozatím, umožňuje a vyplácí státní příspěvek i na účty vedené ve prospěch novorozeňat - stačí dodat rodné číslo. Problém je v tom, že státní příspěvek se vyplácí jen z roční úložky, takže celkové zhodnocení v čase klesá a po nějakých šesti letech je už zhodnocení celkové naspořené částky kvůli malému úročení stavebními spořitelnami nízké. Stavební spoření, ačkoli ho všichni mají, se v delším časovém horizontu, řekněme počínaje sedmým rokem, zkrátka nevyplácí. Takhle se k vytvoření řádně nabobtnalého „fondu budoucnosti“ pro svého potomka prostě nedopracujete.

NEPROPADEJTE PANICE

Dlouhému horizontu by daleko lépe slušel jiný typ investování a do daleko rizikovějších podkladových aktiv. Alespoň v prvních letech by mělo mít dítko ve „svém“ portfoliu čisté akcie a s postupujícím časem jejich podíl snižovat a nabírat méně rizikové instrumenty s jistějším výnosem, a zamykat tím výnosy z akcií. Druhou výhodou pravidelných dlouhodobých úložek je fakt, že když trh klesá, tak neprodáváte, ale díky pravidelným investicím pořád nakupujete. Averze ke ztrátě je hluboce zakořeněný psychologický fenomén, a přestože jsou lidé racionálně schopni předchozí větu pochopit, tak se jí většinou neřídí, pakliže nejsou vázáni nějakým silným závazkem, například smlouvou, která si stabilní chování fakticky vynucuje. To, čemu behaviorální ekonomové zabývající se financemi říkají „commitment“, je ve skutečnosti velmi dobrý způsob, jak se bránit panickému chování na padajícím trhu, anebo naopak nezdravé euforii, kdy laici jsou schopni vsadit jednorázově velkou částku peněz na vrcholícím trhu a pak se velmi dlouho vzpamatovávat ze ztráty. A ještě jedna důležitá věc: v Česku není spoření pro děti specificky nijak zvlášť motivováno, pokud tedy odhlédneme od zmiňovaného stavebního spoření. Podílové fondy mají tu výhodu, že podléhají tříletému daňovému výnosu, takže dříve uzamčené výnosy u dlouhodobého programu jsou osvobozeny od daně z příjmů.

KOLIK SPOŘIT

Většina spořící části populace, jak již bylo řečeno, má založeno stavební spoření, a dokud bude stát poskytovat příspěvek, budou lidé spořit touto formou, i když se po určité době už zdaleka tolik nevyplácí. Hodně oblíbené bylo spoření ve třetím pilíři, nejen díky státnímu příspěvku, ale i nastavení produktu tak, že musel zachovat hodnotu jistiny, což je z hlediska porozumění lidské psychologii významný faktor. Další výhody spočívají v daňové uznatelnosti jak penzijního připojištění, tak životních pojistek s investičním komponentem, takže po využití všech dotovaných produktů už drtivá část populace tak jako tak nemá peněz nazbyt. Pokud bychom však úsporu pro potomka zkonsolidovali do třítisícové měsíční úložky s ročním zhodnocením 3,5 procenta (což je lepší než zhodnocení stavebního spoření včetně státního příspěvku, pokud horizont překračuje sedm let), pak za 18 let dělá naspořená částka 900 915 korun, což už představuje významný počinek (počítáme s investicemi do fondů a pokračováním daňového testu).

ALTERNATIVY

Nejčastější alternativní spoření je investice do bydlení. To dává smysl zvlášť v současné době, když v situaci velmi nízkých úrokových sazeb a mírné korekce do cen nemovitostí v posledních letech se množí nákupy investičního charakteru, tedy bytu „do zásoby“, jenž bude využíván jednou potomky. Představa, že by ceny nemovitostí v budoucnu nějak výrazně klesaly, je alespoň ve velkých aglomeracích nepravděpodobná, totéž platí pro sazby hypotečního úvěru. Byt můžete v mezidobí buď pronajímat dlouhodobě, anebo si založit mikropodnikání v podobě krátkodobých pronájmů prostřednictvím Airbnb nebo jeho klonů. V obou případech budete mít starost s nájemníky a náklady na údržbu a dohled. Navíc je samozřejmě záhodno takový příjem zdanit, aby vám nějaký hodný soused neudělal dobře u finančního úřadu. Existuje také nebezpečí, že váš potomek nakonec nebude chtít v tomto bytě bydlet, proto by měl mít bezbariérové parametry, abyste se tam případně sami mohli přestěhovat na důchod. Pak je samozřejmě možné původní rodinné bydlení prodat, vzít peníze a užívat si stáří, anebo naopak podpořit potomky - ať už v podnikání, nebo na studiích.

TAK KAM?

Rozdíl mezi náklady na studium a životními náklady studenta v Česku a v jakékoli zemi na západ od nás je obrovský a vyplatí se i o této oblasti přemýšlet. Na českých univerzitách jsou obory, které mají dobrou mezinárodní úroveň a pro absolventa neznamenají bariéru vstupu na „mezinárodní trh“. Obecně to platí pro technické obory a přírodní vědy, kde je ve světě po schopných absolventech poptávka a lze využít i četných nabízených stáží. Samostatnou kapitolou je medicína, kde je poměr cena/výkon v Česku natolik dobrý, že sem jezdí studovat i lidé ze Západu. Jezdit do ciziny pro diplom z nějakého humanitního oboru, nedává smysl. Na „liberal arts“ je dnes takový přetlak, že už i americFOTO ký prezident celkem nedávno prohlásil: „Dětem by měl někdo vysvětlit, že na tom budou líp, když se dají na řemeslo, než když budou splácet drahou půjčku za diplom z dějin umění, a prodávat někde v obchodě.“ Ví o tom své, před studiem práv totiž získal diplom z politologie a mezinárodních vztahů.

Návratnost, či chcete-li smysluplnost oboru by měla být při rozhodování o investici do vzdělání klíčová. Specializovaná firma PayScale prozkoumala návratnost takové investice u 153 vysokoškolských diplomů a výsledky byly zdrcující: Ve 46 případech se titul za dvacet let nezhodnotil ani tolik jako státní dluhopis se stejně dlouhou dobou splatnosti. V 18 případech byl index ROI dokonce negativní. Některé obory „házejí“ nízké ROI i v případě velmi dobrých škol, protože jsou zkrátka drahé a jen málokterý absolvent se potom v praxi skutečně uplatní. Podle týdeníku Economist 41 procent absolventů amerických top škol nenašlo uplatnění v oboru. Technické školy, zvláště ty prestižní, ovšem představují téměř jistotu vysoké návratnosti a dobře placených míst. Kalifornský Caltech dává roční zhodnocení 8,2 procenta a dvacetiletý čistý výnos přes 800 tisíc dolarů.

Je to samozřejmě způsobeno tím, že inflace v cenách školného ve Spojených státech byla od roku 1992 pětkrát rychlejší než nárůst indexu spotřebitelských cen, a také pomalým růstem příjmů mnoha absolventů.

Příjmový medián absolventů takové hispanistiky z nějaké druholigové univerzity rozhodně nemůže stačit na splácení dluhů, natož pak na založení domácnosti, nabrání hypotéky a založení rodiny. Brzy po promoci můžete zjistit, že máte pár desítek tisíc dolarů dluhu a práci, která vynese 11 dolarů na hodinu hrubého. Ten Obama má pravdu, ne že ne.

PŘÍLIŠ DRAHÁ LEGRACE

Takže posílat děti na studia na prestižní školy v USA je drahý špás s náklady běžně kolem dvou set tisíc dolarů. Navíc bez garance uplatnění v měkkých oborech a za velmi tvrdé konkurence. V Česku je povědomí o astronomických nákladech studia v USA, pokud není financováno stipendiem, dobře rozšířené a preferovanou destinací donedávna byla Británie (dokud bylo roční školné 3465 liber a libra stála nějakých 25 až 27 korun) a hlavně Skotsko, kde se rutinně studentům z EU (kromě Anglie, což je pikantní) běžně přiznávalo plné stipendium.

Oproti Londýnu má navíc takový Glasgow podstatně nižší životní náklady.

Vysokoškolské studium na lepších školách je v Británii ale opravdu velký, miliardový exportní byznys - země má po Austrálii s 12 procenty druhý nejvyšší podíl „first time graduates“ z ciziny. Do roku 2011 se roční školné pro domácí a „unijní“ studenty dalo pořídit za 3465 liber, zatímco zbytek světa měl školné trojnásobně až čtyřnásobně vyšší - kolik trh unese.

Dnes i studium v Anglii výrazně podražilo, při kurzu kolem 35 korun za libru je devět tisíc liber školného za semestr hodně a zejména v humanitních oborech si to jak domácí, tak unijní studenti musejí rozmyslet, protože ani tady není titul zdaleka zárukou dobré práce. I když podmínky splácení půjček jsou oproti USA nesrovnatelně mírné a v podstatě platíte jen přirážku k příjmové dani zdejšímu berňáku.

Ke školnému připočtěte ještě životní náklady v Londýně asi tisíc liber měsíčně; student si samozřejmě může vydělat na brigádě, ale při ní zase nelze studovat na „First Class Honours“, rozhodně ne ve všech ročnících či ve všech předmětech. Suma sumárum se dostanete k tomu, že živit dítě na studiích v Anglii si dnes může dovolit asi tak 0,1 procenta českých rodin. Vždyť i kdybyste dítěti každý měsíc spořili tři tisícovky, 18 let budovaný fond by vyhořel za tři semestry…

Samozřejmě, i studenti z EU si mohou vzít půjčku, kterou musejí splácet až od dosažení ročního příjmu před zdaněním 21 tisíc liber (ve Skotsku je hranice nižší), přičemž nesplácená půjčka se úročí jen o místní index spotřebitelských cen, a v podstatě tedy reálně neroste. Jenže komu z Čech se chce hned na začátku takhle zadlužit? I studium v zemích, kde je školné nízké nebo žádné, v každém případě obnáší nemalé náklady na živobytí - tisíc eur je i v Německu na dobré škole (většinou jsou v drahých městech) realistický měsíční náklad.

MÝTUS O NÁVRATU

Řada srovnatelně „bohatých“ zemí jako Česko poskytuje státní stipendia na prestižních univerzitách, jež zavazují absolventy k návratu. To ovšem předpokládá adekvátní nabídku pro jejich uplatnění. Jak by se ve zdejší státní službě asi tak uplatnil držitel titulu Master of Public Administration z Kennedy School of Government z Harvardu (za čtvrt milionu dolarů na nákladech) nebo někdo z prestižní francouzské École nationale d’administration? Česká byrokracie je „inbrední“, a jestli v něčem doopravdy exceluje, tak ve schopnosti takové vetřelce vyštípat. Takže už dopředu znáte odpověď na otázku: Chceme mít absolventy nejlepších škol světové veřejné správy ve své státní službě a podle toho je zaplatit? Jak říkával za bolševika jeden podplukovník na vojenské katedře: „Tak tohle v žádném případě, soudruzi.“ A teď se ještě víc zacementuje do svých pozic prostřednictvím zákona o státní službě. Takže to shrňme. Celkové náklady na zahraniční studium jsou tak prohibitivně vysoké, že pozitivní návratnost lze očekávat pouze v případě, že absolvent zůstane v cizině. Vrátit se může až po letech a na nevelký počet pozic, které i platem odpovídají mezinárodní úrovni bohatých zemí. Pro český veřejný sektor je takový člověk víceméně ztracen, neboť v případě financování studia na dluh za komerčních podmínek by absolvent nebyl schopen z běžného českého příjmu ve veřejném sektoru svoje závazky nikdy splatit. Samozřejmě také můžete na nějaké kalkulace čisté současné hodnoty diplomu z dobré zahraniční školy zapomenout; koneckonců chtěli jste pro dítě to nejlepší. V každém případě má 99,9 procenta populace v Česku velmi dobrý motiv se starat o to, v jakém stavu je české školství na všech stupních, už jenom z toho důvodu, že na zahraniční alternativu prostě nenašetří. Že se o to nestaráme a úroveň v mezinárodním srovnání klesá, je jenom naše chyba.

Jak vytvořit fond budoucnosti Sedm doporučení pro dlouhodobé investice

1. Začněte brzy a s pravidelnými úložkami, není na škodu vybrat si takový produkt, který umožňuje flexibilní výši pravidelných úložek, ale udělejte „commitment“, pokud si ve světlé chvilce přiznáte, že disciplinovanost není vaše silná stránka, zejména při správě rodinných financí. 2. Šetřete pod vlastním jménem. 3. Jděte do produktů kopírujících životní cyklus, pokud se nechcete starat o přeměnu struktury portfolia v čase sami a riskovat, že budete „vybírat“ na klesajícím akciovém trhu, kde budete mít alokovanou valnou část portfolia. 4. Hodně přemýšlejte o výběru produktu, čas věnovaný průzkumu trhu a studiu nabídky se velmi vyplatí, koneckonců děláte rozhodnutí, jehož byste se měli držet 20 let. 5. Velmi pečlivě si nastudujte poplatky a smluvní podmínky. Běžně jsou například nabízeny produkty s vysokým jednorázovým vstupním poplatkem, z nichž se platí provize pro zprostředkovatele, k tomu připočtěte i roční poplatky za správu. Nechcete-li litovat, osvojte si základy odborné terminologie a srovnávejte například ukazatele TANK, tedy o kolik méně dostanete kvůli poplatkům investiční společnosti nebo pojišťovně oproti investici bez poplatků. Speciální produkty pro děti nabízejí i pojišťovny jako produkty životního pojištění s investičním komponentem, ale ukazatel TANK je v jejich případě podstatně vyšší než u podílových fondů a míchat dva produkty (pojištění a spoření) do jednoho se nevyplácí. 6. Pokud se vám nabídka nebude líbit, ale zároveň problematice porozumíte, nebude příliš složité namíchat si vlastní produkt tak, aby vám vyhovoval jak z hlediska poplatků, tak rizikového apetitu. Jen je důležité udržet vnitřní disciplínu a pravidelnost minimálních úložek. Dobrá praxe je také automaticky stranou odkládat i každé navýšení příjmů včetně bonusů a mimořádných příjmů, a zvyšovat tak úložky v čase. Pokud nechcete mít „commitment“ naordinován formou příliš rigidní smlouvy „zvenčí“, což se může dostat do kolize s nepředvídatelnými událostmi (a za 20 let jich může být mnoho), snažte si vytvořit takové rutinní návyky a rituály, jež disciplínu podporují. Ženy na to bývají obvykle lepší než muži, správa rodinného rozpočtu jim jde většinou lépe. 7. Při tak dlouhém horizontu se nebojte přemýšlet globálně - světová ekonomika poroste rychleji než česká, natož pak některé regiony či odvětví. Rozumné namíchání portfolia v tomhle časovém horizontu a včasné zamykání zisků by mělo přinést výrazně lepší zhodnocení než místně oblíbené konzervativní produkty.

Princeznovské tituly

Pro tituly z humanitních oborů si do Anglie jezdí hlavně Rusové a Číňané z dobrých rodin Graduation ceremony je v polovině července něco, co patří k současné Anglii stejně jako tikka masala, pinta bitteru „na stojáka“ v hospodě nebo alespoň maličké tetování na těle domorodců. Nějakému srocení mládeže v talárech příslušné alma mater s legračními absolventskými střapatými čepicemi na hlavách v téhle době prostě neutečete. Zajímavé bývají nejen následné oslavy, ale i samotné promoce. Jako když Marija Aleksejevna V. předstoupila před ceremoniáře a ten s dobrou výslovností přednesl její jméno. Lehce se uklonila před rektorem a převzala od děkana diplom bakalářky politologie a mezinárodních vztahů. Rodinní příslušníci hlasitě jásali, mohutně fotili a natáčeli. Zbytek sálu se tiše hihňal. Ne proto, že nedostala „First Class Honours“, tedy něco jako červený diplom, takových je přes devadesát procent, ale protože byla beznadějně „overdressed“, jak na svatbu s dlouhými krajkovými šaty až na paty. Chyběla jen vlečka a družičky. Ani za tři roky v Londýně, ani za desítky tisíc liber nákladů, na které přišlo studium její rodinu, nepochytila zdejší promoční „dress code“, tedy v případě slečen normální účes a tmavé koktejlky lehce nad kolena, v případě mladých mužů oblek s kravatou. Jenže bohatým Rusům stojí těch 13 750 liber ročního školného, které univerzita účtuje občanům zemí mimo EU, za to, aby ozdobili svou princeznu titulem. Živit se tím nebude, ale to tatínek ani nepředpokládá.

Graf

Není škola jako škola, není obor jako obor

Náklady (v USD, 2013, bakalářské studium)

Netto zhodnocení za 20 let (v USD)

Humanitní obory

Harvey Mudd College Williams College Lafayette College Bucknell University Washington and Lee University

Byznys

Babson College Bentley University Bryant University Park University Saint Joseph’s University

Technické obory

Harvey Mudd College CalTech MIT Colorado School of Mines Georgia Tech (pro místní)

Jak tomu rozumět?

1. Pouze v technice zná průměrný Čech alespoň některá jména institucí, jejichž bývalí absolventi dosáhli vysokého čistého zhodnocení investice (CalTech, MIT). 2. Bývalý výkon není zárukou budoucích výnosů, stejně jako v investování obecně to berte ilustrativně. 3. Školné a další životní náklady po dobu studia a života na kampusu pro absolventy (bakaláře!) jsou skutečně obrovské i pro Američany a pro Čechy bez stipendií a podpor zcela nedostupné. Lidí s čistým jměním nad milion dolarů je v Česku asi 18 tisíc, takže těch s dostatečnou likviditou nebude ani polovina a těch, kteří by byli ochotni tohle láskyplné riziko podstoupit a jejichž děti by „měly“ na studium, bude ještě mnohem méně. 4. Návratnost investice pro „nedotovaného“ absolventa v případě, že by se vrátil do ČR a nastoupil do české firmy za „český plat“, je vysoce negativní; nikdy nesplatí dluhy. Rodičům, pokud chtějí mít potomka nablízku, nezbude než investiční ztrátu odepsat.

Zdroj: PayScale.com

O autorovi| Miroslav Zámečník * zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče