Kdo chce moc, nemá nic

18. května 2015, 00:00 - PAVEL PÁRAL
18. května 2015, 00:00

O přijímání uprchlíků mají rozhodovat voliči v jednotlivých zemích, ne nějaká kvalifikovaná většina zemí hájících své zájmy na úkor jiných

To, co se odehrává kolem masivního přílivu utečenců z Afriky a Blízkého východu, se většinou podává jako spor mezi zavilými xenofoby a humanisty zachraňujícími ubohé topící se černoušky. Ne že bychom nebyli svědky hlubokých humanitárních problémů nedaleko za našimi hranicemi. Hledání nějakého racionálního řešení však vyžaduje dostat se k podstatě problému a to, k čemu přistoupila Evropská komise svým návrhem kvót povinného přijímání plaváčků členskými zeměmi EU, nás od této podstaty významně vzdaluje. A navíc vnáší do společenství extrémně nebezpečnou sebedestruktivní politiku.

Rozhodnutím uplatnit ustanovení Lisabonské smlouvy ve formě kvót na uprchlíky Evropská komise fatálně zasáhla do suverenity členských států v oblasti, která je pro voliče mimořádně citlivá. Zatímco omezování rozpočtové suverenity kvůli společné měně zatím částečně pochopili jen Řekové, u imigrace je to téma srozumitelné každému člověku v Evropě. I tomu, kdo má problémy se čtením a psaním.

Prostě mu nějací pánové v Bruselu, které nikdo nevolil, po dohodě s pár členskými zeměmi nastěhují do baráku rodinu z Libye, aniž by se ho ptali na názor. Tohle se komukoli, i když bude všechno jiné než xenofob, musí líbit pramálo a s demokratickým způsobem správy věcí veřejných to nemá pranic společného. To je klíčový problém celého v současností prosazovaného konceptu federalizace Evropy do podoby Spojených států evropských.

Toho, že takový přístup radikalizuje politiku, vyostřuje vztahy nejen mezi názorovými skupinami v jednotlivých státech, ale vyvolává i konfrontační reakce v mezinárodním měřítku, jsme už nějaký čas svědky právě při vynucování nějaké jednotné evropské hospodářské politiky Německem. A nyní na podobnou strunu přitlačily jižní země EU. Ty samozřejmě mají problémy v první linii zvládat statisíce lidí valících se do nich z jihu a východu. K tlaku na severní země mají mocný nástroj.

Mohou prostě běžence pustit dál. Řecko, Španělsko či Itálie nejsou pro většinu z nich cílovými destinacemi. Hledají lepší sociální standard a své krajany dávno usídlené v Německu, Francii či Švédsku. Kvóty rozdělující imigranty do všech členských zemí EU tak mají chránit tyto státy, které svou aktivní sociální politikou lákají přistěhovalce nejvíce, před vlnou, jež by definitivně destabilizovala tamní společnost a vyvolala intenzivní nepokoje a masivní nárůst extremistických hnutí.

Jenže kvóty ve skutečnosti fungují jen jako mechanismus exportu těchto problémů do zemí, kde dosud nejsou zdaleka tolik významné. Neexistuje jiné řešení než silná redukce sociálních podpor, která imigrantům zaručuje vyšší životní standard, než jakého by kdy mohli sebeusilovnější prací dosáhnout doma. A s tím spojené přitvrzení azylových předpisů. Je zjevné, že války blízko Evropy imigraci sice zesilují, ale i bez nich je příliv cizinců dost silný už dlouhou řadu let.

To je však možné jedině tehdy, pokud budou o těchto záležitostech rozhodovat voliči v jednotlivých zemích na základě vlastních historických zkušeností, a ne nějaká kvalifikovaná většina zemí hájících své jistě oprávněné zájmy, jenže na úkor jiných.

Obrat k takové racionalitě a pragmatičnosti je v dnešních podmínkách evropské politiky asi nepředstavitelný. Bez něj však dříve nebo později celý evropský projekt ztroskotá a oběťmi nebude jen společná měna a schengenské hranice, ale také společný trh a v některých státech možná i demokratický systém nahradí populističtí autoritáři řešící problém s různobarevnými imigranty.

A čísi federalistické snění pak přijde obyvatele evropských zemí hodně draho. Ale tak to bývá vždy, když někdo chce moc, že nakonec nemá nic.

O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče