Jste to, co kupujete

08. října 2012, 00:00 - Jakub Křešnička
08. října 2012, 00:00

Design v Česku znovu získává na důležitosti, pořád se ho však drží nálepka exkluzivity. „Lidi u nás obecně o estetice věcí moc nepřemýšlejí, rozhodují se spíše podle slev,“ říká designér Maxim Velčovský

Každý z předmětů, na nějž se díváme, bereme ho do ruky, musel někdo navrhnout, vymyslet jeho barvu i tvar.

Přesto se designu v Česku drží nálepka drahé exkluzivity jako žvýkačka podrážky. Přitom je velmi kvalitní. Svědčí o tom mnohá uznání v prestižní mezinárodní soutěži designu Red Dot Award, kde letos uspěli čtyři Češi.

„Design je často vnímán jako nadstavba k výrobku, za kterou se musí platit, což mnoha lidem nevyhovuje. Ale taková úměra vždy neplatí. Například švýcarská společnost Vitra, v minulosti vnímaná jako výrobce vysoce nadstandardního nábytku, dnes v cenách dorovnává i tuzemské firmy,“ říká jeden z významných českých designérů Michal Froněk ze studia Olgoj Chorchoj.

Český design nicméně vystrkuje růžky stále více, a to i díky přehlídce Designblok, jejíž letošní čtrnáctý ročník skončil minulou neděli, a soutěži Czech Grand Design vyhlašované od roku 2006. Pokaždé se v nich ukáže nějaký objev roku a nejde o „ulítlé umělce“, ale o kvalitní návrháře schopné se uplatnit i v byznysu. Sepětí s reálným životem umožňuje mladým autorům rovněž Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. „Pravidelně kooperujeme se zhruba deseti keramickými a sklářskými výrobci, aby naši studenti věděli, jak pracovat s konkrétními materiály a technologiemi,“ uvádí Maxim Velčovský, který na škole vyučuje.

Přetržená tradice Mladí čeští designéři mají na co navazovat.

Stále se i mimo muzea a galerie dá narazit na prvorepublikové designové vychytávky Pavla Janáka nebo velikánů architektury Josipa Plečnika a Josefa Gočára. Rozvoj designu v Česku byl však přece jen dvakrát výrazně přerušen.

Nejdříve s designovou tradicí zamávalo znárodnění rodinných dílen, kolektivizace výroby a socialistický diktát vkusu. Nicméně třeba fény, vysavače nebo roboty Stanislava Lachmana navržené pro společnost Eta přesto představují perly vynalézavosti a estetiky srovnatelné se světovou špičkou. Státem předepsané škatulky se začaly bořit koncem osmdesátých let, například díky skupině výtvarníků Atika, z nichž asi nejznámější je architekt a designér Jiří Pelcl. Slibný vývoj nicméně opět nabouralo porevoluční podlehnutí konzumu a rychlé spotřebě. „Po roce 1989 byl design v podstatě tabula rasa. I předtím měly podniky vývojová oddělení, ale byla plná bezejmenných designérů. V devadesátých letech nikdo moc nejevil zájem o inovace a estetiku,“ připomíná Froněk.

Přestalo se tolik přemýšlet o tom, jak je koupená věc kvalitní a jak dlouho vydrží, hlavní bylo nakupovat novoty a pokud možno v co největším množství. „Dalo by se to přirovnat k německému dělení na staré a nové peníze a s tím spojený styl života. Oproti lidem, jimž bohatství vydrží několik generací a majetek se dědí, vzrušují peníze a utrácení daleko více ty, kteří se k tomu dostanou prvně. A to nás po revoluci potkalo prakticky všechny,“ vysvětluje souvislosti Mariana Holá, kurátorka designu v Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Design se dostává prakticky kamkoli – propojuje materiály, vzhled, funkci, inovace, ale třeba i sociální aspekty. U navrhování laviček v parku se například musí myslet na to, aby si na ně mohl sednout každý, a nebyli tak vyčleňováni například senioři. „Design definuje náš život. Stačí špatný úhel sedáku a opěradla u židle, nesprávná vzdálenost od stolu, nevhodný sklon monitoru, nekvalitní lampa, špatná matrace a design vám může způsobit zdravotní problém,“ tvrdí Velčovský.

Svůj díl viny na pochroumaném vnímání designu nesou zástupci státu. „V zahraničí je naprosto běžné, že stát design podporuje. Teď tu třeba budeme mít výstavu španělského designu, kterou financuje tamní vláda. U nás se jednu dobu o rozvoj designu, jeho využívání a propagaci staralo Design centrum České republiky. Jenže to v roce 2007 skončilo, a tak ucelená podpora chybí,“ vysvětluje Mariana Holá.

Aby si člověk o současném českém designu udělal jasnější představu, musí trochu hledat.

Týdeník Euro se o to hodlá v následujících týdnech pokusit.

Nepřehlédnutelný (Maxim Velčovský) Nevaž se, odvaž se. Tak zněl slogan reklamy, díky níž zná designéra Maxima Velčovského prakticky každý. Účinkoval v ní, aby mohl pracovat na projektu Design for Messiah, během něhož vznikl pětimetrový aerodynamický křesťanský kříž. Pomocí zlidovělé reklamní hlášky se dá ale vystihnout i jeho tvorba.

Už jeho studijní projekty zamávaly s tradičním pojetím porcelánového průmyslu. „Myslím si, že se mu povedlo vystihnout vtip a ironii, kterými jsou Češi proslulí. S gustem se totiž,vysmál‘ tehdejší podobě porcelánu,“ přibližuje přístup Velčovského Mariana Holá, kurátorka designu Uměleckoprůmyslového muzea.

Na východ směřujícím velkovývozním produktem porcelánských firem tehdy byly historizující sošky a servisy, jejichž podoba se často dostávala za hranici kýče. Důležitý byl ornament a zlato. Velčovského odpovědí bylo přenesení klasického plastového kelímku do podoby porcelánu. Shodou okolností dostal tou dobou stejný nápad světový designér Marc Newson. Zatímco „světový kelímek“ se dostal díky spolupráci s japonskou nábytkářskou firmou Idée do výroby už v roce 2000, Velčovský se nejdřív musel prodrat českou porcelánovou džunglí. A ta chtěla mít své jisté. Zlom přišel až po setkání s dalším designérem Jakubem Berdychem, s nímž Velčovský založil studio Qubus.

Prostřednictvím Qubusu si k novým majitelům našla cestu porcelánová kolekce Fast, jejíž jednotlivé kusy inspirovaly kromě plastových kelímků také nádobky vypadající jako spodek PET lahve či papírový tácek.

Podobnou cestou své zákazníky hledá většina výrobků Maxima Velčovského dodnes.

„V podstatě šlo o reakci na konzumerismus, na fastfoodový styl života. Kultura stolování šla po revoluci ještě níž než předtím. Všechno se kupovalo prakticky na jedno použití,“ popisuje svou inspiraci Velčovský, který chtěl původně pokračovat v rodinné tradici a být malířem. Nakonec dal přednost studiu v Ateliéru keramiky a porcelánu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Kromě přetváření spotřebních věcí téměř na artefakty je z tvorby designéra znát fascinace kýčem. Ze zmiňovaných historizujících výdobytků porcelánek si Velčovský vystřelil hodinami, které doplnil křiklavě nezapadajícím digitálním displejem. Podobně ironicky přidával hodnotu „romantickým“ porcelánovým figurkám tím, že z nich dělal kasičky. Kýčovitě může působit rovněž busta Lenina doplněná cibulákovým vzorem.

„Každému se líbí jiný design, stejně jako každý vidí kýč v něčem jiném. Kdo zná definici kýče? Když někdo něco tvoří s láskou, kýč to pro mne není, i když může obsahovat jeho znaky. Na rozdíl od toho, když se z podobné věci připravuje sériová výroba s vidinou co největšího zisku. Pro mne je neoddělitelnou,vlastností‘ kýče multiplikace za cenu zisku. To ale neznamená, že neexistuje solitérní kýč,“ říká Velčovský.

Design novým konzumem Přestože Velčovského tvorba může působit jako období vzdoru v dospívání českého designu, získala si uznání. Kromě Uměleckoprůmyslového muzea a Moravské galerie v Brně jeho výtvory můžete obdivovat v Musée de design et d’arts appliqués contemporains ve švýcarském Laussane, v londýnském muzeu Victoria and Albert a v řadě soukromých sbírek po celém světě. Jeho věci vlastní například návrhář Jean Paul Gaultier nebo manželka Ozzyho Osbourna Sharon. V Česku si jeho díla nicméně masy nekupují.

„Tady se,nějaký ten design‘ kupuje stále jako sváteční věc, ve světě je ale součástí každodenního života, protože jste to, co kupujete.

V Česku lidi obecně o estetice věcí moc nepřemýšlejí, rozhodují se spíše podle letáku ve schránce nebo podle slev,“ konstatuje Velčovský. „To je ale tím, že nevyrábíme v Číně, ale v Česku. Děláme z kvalitních materiálů, dáváme práci místním lidem, platíme zde daně. Tím podporujeme místní prostředí. I o tom je design. Design by měl být vždy propojen s lokální identitou místa, ve kterém byl stvořen,“ tvrdí Velčovský. „A rozhodně to není tak, že by u takového zboží designér spolknul většinu z částky na cenovce. Jeho odměna se pohybuje zhruba okolo 3,5 procenta z výrobní ceny,“ zdůrazňuje.

Zajímavou alternativu nabízí držitel titulu Designér roku 2007 i turistům v podobě porcelánové mísy Republika. Velčovský při této práci vycházel z vázy finského architekta a designéra Alvara Aalta. A nejen kvůli tomu se stejně jako prakticky žádný designér nevyhne zmínkám o kopírování.

„Třeba i na škole se všichni učíme kopírováním – ať už děl jiných umělců nebo při modelování kopírujeme různá zátiší, při kresbách přírodu. Během výchovy lidé kopírují vzory ostatních, normy společnosti. Pořád je ale rozdíl mezi kopírováním a inspirací,“ říká Velčovský.

Od váz ke krabicím I když je jeho nejoblíbenějším materiálem porcelán a sklo – které vystudoval a nyní už zhruba rok učí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze – nevyhýbá se ani jiným materiálům. Se dřevem vytvořil projekt Ikeana inspirovaný švédským řetězcem Ikea. Vznikla tak například klasická dřevěná židle inovovalight ná do podoby ušáku, již má Maxim Velčovský ve své soukromé sbírce.

To v Galerii Křehký se dá najít Velčovského skříň nazvaná Kabinet příběhů. Spojuje v sobě masivní prvky tradičních almar kombinované s moderním pojetím skříně jakoby sestavené z mnoha různých krabic. Pravdou je, že spíše než po skříni v ceně základního miniautomobilu by mohli lidé sáhnout po výrazně levnější knihovně Fabrika. Ta se svým minimalistickým pojetím a zkosenými hranami dostává vyloženě industriální nádech, který by mohl být zajímavým doplňkem moderních interiérů.

„Návrhy interiérů mě opravdu baví. Ale nechci nikomu vnucovat svoje pojetí a opravdu nesnáším takové to znásilnění ve stylu,předěláme vám byt‘. Když už, tak něco takového musí probíhat na základě vztahu, v souladu s osobností majitele. Osobně mám rád koláže starého a nového,,designu‘ a,běžných‘ věcí,“ přibližuje Velčovský. Sám se podílel ještě se studiem Qubus na rekonstrukci interiéru kostela sv. Bartoloměje v Chodovicích nebo v roce 2006 na Kebab Fashion Store.

Snad jako žádný designér se nevyhýbá komerčním zakázkám, odmítl by prý jen tabákový průmysl a podobné společnosti. V roce 2008 například na Designbloku představil přepravku pro piva Stella Artois. Historické logo společnosti jako by na jejích stěnách bylo zasazeno do zlatých rámů. Logo tak s nadsázkou přirovnal k drahým obrazům, s plastem spojil zlato. Své komerční působení loni Velčovský rozšířil o spolupráci se společností Lasvit, která se svými svítidly dobývá stále větší část světa. „Nyní bychom se chtěli více soustředit na design kolekce. Bez uměleckého ředitele se něco podobného dělat nedá. Potřebujeme, aby to mělo jasný směr, aby to bylo dokonalé a dotažené po všech stránkách. Takže Maxim nám vytipovává designéry, mluví do samotného designu a zároveň se stará, aby to všechno mělo linii. Dohlíží také na design našich kanceláří a prodejen,“ přiblížil pro týdeník Euro Velčovského působení Leon Jakimič, zakladatel a majitel Lasvitu.

56 Čeští designéři & byznys 1 Aby si člověk o současném českém designu udělal jasnější představu, musí trochu hledat. Týdeník Euro se o to hodlá v následujících týdnech v novém seriálu pokusit. Jako na prvního z výrazných tuzemských návrhářů narazil na Maxima Velčovského

60 Restaurace: Na Radnici Kdo si chce užít domácí české kuchyně, musí vycestovat z centra Prahy, kde podniky založené na české tradici nedosahují kýžené úrovně. Vyplatí se třeba zamířit do Vysočan

62 Víno: Chantal Lescure Ač se Côte de Beaune prezentuje coby mimořádný terroir pro bílá vína výhradně z odrůdy chardonnay, daří se zde i sortě pinot noir Maxim Velčovský (36) • Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze se zaměřením na keramiku a porcelán. • V roce 1999 absolvoval stáž na Glasgow School of Arts. • Jeho tvorba je k vidění v UPM, Moravské galerii v Brně, muzeu Mudac, Victoria and Albert Museum a v řadě soukromých sbírek po celém světě. • Je Designérem roku 2007.

O autorovi| Jakub Křešnička, kresnicka@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče