Jsme stále ekonomický protektorát

26. srpna 2013, 00:00 - Hana Boříková
26. srpna 2013, 00:00

Budeme čelit poklesu střední třídy, a chceme se na to připravit, říká dědic a šéf firmy na výrobu podložek do koupelen

Rodinný podnik Grundových ovládá třetinu německého trhu s koupelnovými podložkami. Aktuálně se chystá prorazit v Asii. Účinnou zbraní má být nová technologie výroby - Číňané stále šijí koberečky v ruce. „Evropská střední třída mizí, v Číně razantně roste. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale jednou tam budeme,“ říká Jiří Grund. Řízení firmy převzal před dvěma lety od otce, zakladatele podniku.

* Traduje se historka, že váš otec dostal hole. A protože neměl kde hrát, postavil si golfové hřiště. Nešlo o promyšlený podnikatelský záměr?

Takové „šílené“ nápady rozčísnou setrvačnost myšlení. Můj otec je anglofil, na stole měl chesterfieldky, četl Churchilla. Celá koloniální anglická minulost ho fascinovala. Gentlemani hrají golf a on chtěl také. Já hodně fotím, ukázal jsem mu to nejhezčí místo v okolí a on řekl: tady by se mi líbilo hřiště. Potíž byla v tom, že většina ploch patřila Pozemkovému fondu České republiky.

* Soudě podle vašeho výrazu to asi nepatří k příjemným vzpomínkám.

My nedáváme úplatky. Mého otce tato etapa života málem zabila. Po osmi letech soudů a handrkování jsme pozemky získali. Ty okolo hřiště nám fond později prodal jako stavební. Koupili jsme asi nejdražší louky v Čechách. Ještě teď je splácíme. Můj otec je beran, chtěl pozemky, ať to stojí, co to stojí. Ale nestěžuji si. Třeba projekt hotelu na golfovém hřišti z dílny italských architektů tak zaujal, že jsme získali dotaci z evropských fondů. Chtěli jsme vybudovat něco, co jinde v regionech není. Hotel na konci světa, který je ale perfektní, a přitom si na nic nehraje. Vyplatilo se nám to. Můžeme si dovolit být o dvě třetiny dražší než zařízení v okolí. O ceně to není.

* Všechno je do určité míry o ceně. Vy tady hodláte postavit dvacet vil za 220 milionů, které chcete zájemcům prodat. Nebojíte se, že o místo na konci světa za hodně peněz nebude zájem?

Všechno je tak, jak nemá být, říkali mi pražští developeři. Šílená cena na neznámém místě. Já jsem ale přesvědčen, že existuje řada lidí, kteří se nechtějí ukazovat ve Špindlerově Mlýně a hledají klid. Tady není vidět jediná známka civilizace. Možná část věže kostela. Těsně před krizí nám investoři nabízeli, že tu postaví stovky apartmánů. Maximalizace zisku je jejich právem, my ale nechceme primárně vydělat. Chceme sem přivést více života, moderní architekturu a vybudovat něco, za co se nebudu muset stydět. Nejde tvořit jen pro peníze, ale zisk nám dokáže, že to děláme dobře. My se tím řídíme i v textilu. Podnikáme v odvětví, kde už všichni zkrachovali. Jsme poslední továrna v údolí. Vyrábíme zboží, které nabízejí Číňané za polovinu, a přesto jsme loni zvedli výrobu o třetinu.

* Co když se vám pro domy, z nichž nejlevnější vyjde na sedm milionů, nepodaří najít klienty?

Kdybychom náhodou nenašli ty správné partnery, nic se nestane. Bude tu dál louka. Ale oni přijdou. Nabídneme jim synergie s hotelem. Nebudou se muset o nic starat. Domy bychom za majitele dokázali i pronajímat, pokud by měli zájem. V takovém případě by mohli mít mít příjem v době, kdy by tam nebyli. Při firemních akcích našich padesát pokojů nestačí. Vznikne tady komunita, která bude hrát golf, chodit k nám do hotelu, bude tu slavit narozeniny, svatby.

* Budete taková velká rodina?

Máme takové vztahy s firemními partnery. Teď jsou tady Japonci, staráme se o ně od rána do večera. Taková je přirozenost rodinného byznysu. My si vybíráme, komu budeme dodávat. Možnost volby máme i v těžké době. Já odmítám dodávat koberečky do diskontních řetězců. Vyžadují podmínky, které nejsou důstojné. Do jednoho německého potravinového řetězce nemůžeme dodávat, protože jsme jej žalovali. Ukradl nám náš nejlepší model, nechal ho vyrábět v Číně a prodával za polovinu. Soud jsme prohráli. Nedokázali jsme vyčíslit škodu. Řetězec odmítl sdělit, kolik okopírovaných koberečků prodal. Jsme na černé listině. Ale nemrzí nás to. V Německu jsme se naučili, že z obchodu mají mít prospěch oba.

* Chovají se řetězce stejně i v Německu?

Všude jednají tvrdě, ve východní Evropě hůř než doma. Možná je to dáno i naší snaživostí. Někteří Češi se chtějí příliš zalíbit šéfům v centrálách. Dokazují, že jsou nejlepší a dotahují to do absurdních rovin. Dospějeme až v momentu, kdy stávající model přestane fungovat. Zatím jsme ekonomickým protektorátem Německa.

* To je možná naše klika…

A zároveň prokletí. Je skvělé, že mladoboleslavská škodovka má úspěch. Veškerá politika vybavení modelů a technologií se ale řídí z Wolfsburgu. Musí zapadnout do jejich portfolia. Škodovka nemá řízenou nápravu jako Golf, nemá ji schválně. Superb dlouho neměl asistenční bezpečnostní systémy, protože je má Passat. My jsme za první republiky vyráběli tatrovky, letadla, tanky, v současnosti děláme náhradní díly. Můžeme jen to, co nám oni dovolí. I vývoj u nás je omezený. Některé tuzemské pobočky zahraničních firem mají vývojová centra, o tom, co se z výsledků bude realizovat, však opět rozhodují venku.

* Německo je také váš klíčový trh. Jak se vám tam povedlo uspět?

V Čechách máme dnes už jen zhruba 15 procent obratu. Tuzemský trh řešíme spíše z pietních důvodů. Rosteme v zahraničí. V Německu ovládáme zhruba třetinu trhu. Máme tam i logistické centrum. Pomáhá nám naše německé jméno. Zákazníci si často myslí, že jsme domácí. Do Ruska musíme dodávat s etiketou naší německé pobočky. Německo je tam zárukou nejvyšší kvality. Ale teď budeme vyvážet na Ukrajinu zboží s velkou českou vlajkou. Vytlačili jsme tam švýcarskou firmu, u níž Ukrajinci zjistili, že si nechává produkty vyrábět v Číně. Český výrobek byl na Ukrajině dlouho synonymem toho nejlepšího, co se dalo sehnat – boty, sklo… Nyní se chystáme expandovat do Japonska, hlavně po internetu. Ještě bych chtěl firmu uchytit v USA. Zatím nás brzdilo, že Američané chtějí jednobarevné koberce a naší největší silou jsou vzory. Jednobarevné obrazce dnes vyrábíme ručně, což je drahé. Příští rok koupíme stroj, který dokáže vytvořit jednobarevné struktury, odstupňovat vlákna.

* Mají národy různý vkus?

Němci mají rádi pestrobarevné kusy, někdy až kýčovité. Němci jsou ale velký národ, takže tam prodáváme i superminimalistické vzory. Francouzi mají rádi jemnější pastelové barvy, seveřané preferují ledové tóny, my jsme hodně do béžova, do hněda. Rusové chtějí podobné podložky jako Němci. Stejně i Korejci a Japonci se zhlédli v nejpestřejších barvách.

* Jaký vzor měl v historii největší úspěch?

V devadesátých letech listy orchideje na béžovém podkladu. V Německu jsou teď hitem majáky. Aktuálně má velký úspěch písečná struktura, která vypadá jako duna.

* Máte vlastní vývojové centrum. Co se dá na koupelnovém koberečku inovovat?

Ve spolupráci s libereckou univerzitou chystáme inteligentní textilie. Chceme, aby kobereček budoucnosti dokázal aktivně odvádět vodu, likvidovat bakterie a byl do jisté míry samočisticí - aby se špína a prach daly jednoduše vyklepat. Vycházíme z toho, že budeme čelit poklesu střední třídy, a musíme se na to připravit.

* Myslíte, že střední třída zmizí?

To, co se děje v ekonomice, směřuje k zániku střední třídy. Kdo má peníze? Chudí je nemají, jsou závislí na státu a superboháči neplatí daně. Zaměstnanci jsou jediný zdroj pro stát. Část z nich se přesune k bohatým, část se propadne do chudoby. Uspěje ten, kdo nabídne těm, co půjdou dolů, kvalitní produkt za dobrou cenu. To nám umožní nová technologie. Dosud jsme dělali všechno ručně.

* Předložky se dělají ručně? Takže každou podložku má někdo v ruce?

Několikrát. Jeden ji ručně ušije, druhý ji ručně natře, další ji oentluje, čtvrtý ji zabalí a pátý ji dá do krabice. Za šicím strojem sedí žena a řadu po řadě šije. Stroj má 12 jehel.

* Číňané dělají koberečky také ručně?

Ano. Jenže před deseti lety platili pracovní síle desetinu, dnes polovinu, co my. My jsme teď koupili stroj, který se používal na výrobu koberců, a upravili jsme jej. Má šest stovek elektronicky ovládaných jehel. K tomu nás přivedla Blanka Matragi, kterou jsme angažovali, aby nám navrhla některé vzory. Ona je velmi ofenzivní. Navrhla věci, které jsme nedokázali vyrobit. Donutila nás zamyslet se nad technologií. Posunula nás dál. Stroj svede to, co v ruce udělat neumíme. A Číňané nevyužívají takové stroje. Díky tomu nyní dokážeme vyrábět o třicet procent levněji. Za měsíc letím do Číny - budeme tam prodávat. Evropská střední třída mizí, v Číně razantně roste. V Asii trvá roky se uchytit, musíme najít dobrého partnera. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale jednou tam budeme.

* Nebylo vám líto platit zvučná jména pro navrhování vzorů? Pojímáte koupelnovou podložku téměř jako umělecké dílo.

Také jím je. Náš katalog je kniha. To, jak stereotypně uvažujeme o koupelnovém koberečku, je málo. Na podzim například uvedeme kolekci mandal – jsou populární, zobrazují momentální nálady. Barvy působí na lidi. Většinu věcí testuji na rodině. Děti si doma začaly na mandaly spontánně sedat a moje žena je nevyhodila. To je dobrý začátek.

* Mají mandaly, tedy magické kruhy, souvislost s buddhismem, kterému se věnujete?

Tenhle nápad měla jedna zaměstnankyně. Já jsem najednou věděl, že mandaly jsou přesně to, co hledám. Nenavrhují je designéři, ale naši dělníci, mistři a lidé z kanceláří. Padají z nich úžasné věci. Energie jde z mandal neuvěřitelným způsobem. Vznikly spontánně, bez propracovaného komerčního záměru. Jediná motivace zaměstnanců byla něco nakreslit. Teprve teď jsem jim dal smlouvy, které jim zaručí podíly na zisku. Oni je ani nechtěli, prý navrhovali pro radost. Vysvětlil jsem jim, že by se neměli zříkat peněz. I ony jsou energie. Není nic špatného na tom si něco koupit. Askeze není forma morálnosti. Ani chudoba. To, že s chudobou člověk nic nedělá, je hodno soucitu a pomoci, ne obdivu. Do Peru jsme koupili šicí stroje pro nadaci Inka. A zaplatili jsme učitele. Celá vesnice si tam chodí vyrábět svetry a čepice. To má smysl.

* Jde dohromady byznys a buddhismus?

Řada přátel si myslí, že byznys je přímo v protikladu s buddhismem. Buddhisté ale nejsou pasivní meditující lidé bez života. My žijeme v představách, v konceptech, jak by věci měly být. Buddhista podá svůj nejlepší možný výkon a čeká s otevřeností vůči událostem tak, jak přijdou. Řeší je tak, aby vnitřně sám před sebou obstál. Když poznáte Tibeťany, zjistíte, že jsou strašně tvrdí. Buddhismus je o tom neubližovat, ale neznamená nechat sebou vláčet. Dětem čtu himálajské pohádky. Naše jsou slabý odvar. Krásná pohádka je o pomstě. Kočka zareport bila slepici. Ta zanechala vejce, které chtělo potrestat kočku. Přemluvilo hřebík, kladivo a kravinec. Vlezly do jejího domova.

Když přišla kočka domů, spadlo na ni kladivo, uklouzla po kravinci a sedla si na hřebík. Vejce skočilo do ohně a ruplo. Kočka se lekla, utekla a už se nikdy nevrátila. Ale to vejce se zničilo.

* Umíte být také tvrdý? Musel jste někdy propouštět?

Ano. Bylo to nepříjemné, ale šlo o přežití celku. Dvacet nejslabších musí odejít, aby 140 přežilo. Vyhazoval jsem i na manažerských pozicích. Také ty, kteří tu pracovali 15 let. Táta strašně trpěl, když jsem se začal loučit s jeho oblíbenci. Ale věřil mi.

* Kdy vám předal otec firmu? Když jste byl zralý vy, nebo on?

Řekl bych ve správný čas. Když vidím jiné firmy, kterým vládnou jejich zakladatelé ze setrvačnosti, považuji otcovo rozhodnutí za jeho nejtěžší a zároveň nejmoudřejší. První týden, kdy jsem seděl v tátově židli, byl ale strašně zvláštní. V jeden okamžik zmizela z firmy celá rodina. Bratr šel řídit hotel a golfový klub, matka odešla s otcem. V ten moment jsem dospěl.

* Měl jste vůbec jinou volbu než nastoupit do rodinné firmy?

Otec s matkou doma mluvili o továrně tak nadšeně, že si nás nenásilně získali. Automaticky jsme tam nastoupili. Bratr dělal mistra a já obchod, což v malé firmě znamenaná, že si podložky i zabalíte do krabice a vyřídíte objednávky. Jiná pozice v podniku nebyla.

* Třetí generaci řízení v rodinných firmách přežije prý jen málokterá…

My jsme prošli velkým třeskem. Já jsem pracoval jako šéf obchodu, bratr měl na starosti výrobu a matka velela financím. Z operativy jsme se stáhli a najali si manažery, zprofesionalizovali jsme se. Z rodiny jsem zůstal jediný. I já bych se chtěl časem úplně stáhnout a mít na starosti už jen vizi a směřování firmy.

* Jak řídí textilku člověk, který není z oboru?

Otec a matka jsou textilní inženýři, bratr vystudoval textilní průmyslovku. Já jediný nejsem z oboru. Dálkově jsem vystudoval marketing a obchod na Open University. Rodiče i bratr jsou prakticky zaměření lidé, tzv. „výrobáci“, já moc ne. Dnes jsou potřeba navíc i jiné vlastnosti. V devadesátých letech byl problém vyrobit, získat materiál, sehnat lidi a zorganizovat práci. Prodávalo se samo. Stačilo jen najít mezeru na trhu a správný distribuční kanál. Dnes je to naopak. Vyrobit umí každý, umění je prodat. Určité kanály přestávají fungovat, včetně řetězců. Internet je jednoznačně řešením, ale i ten je strašně segmentovaný. V Německu a v Americe zatím dobře funguje teleshopping. Za minutu jsme v Německu prodali tři tisíce kusů.

* Kolik kusů podložek ročně vyrobíte?

Minulý rok jsme vyrobili 600 tisíc kusů. Tátovi jsem slíbil k sedmdesátinám milion.

Nejde tvořit jen pro peníze, ale zisk nám dokáže, že to děláme dobře. My se tím řídíme i v textilu. Podnikáme v odvětví, kde už všichni zkrachovali. Jsme poslední továrna v údolí. Vyrábíme zboží, které nabízejí Číňané za polovinu, a přesto jsme loni zvedli výrobu o třetinu. Jiří Grund • Narodil se 29. 12. 1973 v Trutnově. • Vystudoval The Open University Prague. • V letech 1992 až 2003 pracoval ve firmě Grund na různých pozicích. • V letech 2003 až 2010 byl manažerem exportu, jeho úkolem bylo posilovat prodej pod vlastní značkou a minimalizovat dopady levné asijské produkce. • Od roku 2010 je ředitelem společnosti Grund, řízení firmy převzal po svém otci po dvaceti letech práce ve firmě, během dvou let zvýšil obrat firmy o 30 procent na 12 milionů eur a produktivitu práce o 16 procent. • Mluví německy a anglicky. • Mezi jeho koníčky patří focení, umění a cestování. • Je ženatý a má dva syny.

Profil Pán koupelen s horskými kořeny

Chtít investovat stamiliony do výstavby dvaceti vil v podhůří Krkonoš se jeví na první pohled jako čiré bláznovství. Obzvláště když investor tvrdí, že rezidence neprodá hned jen tak někomu. Kategorické soudy ale vezmou zasvé, když místo spatříte na vlastní oči. Jiří Grund (40) moc nepřehání, když tvrdí, že nejhezčí výhled na hory je z Mladých Buků. Ideální místo pro útěk z civilizace je první myšlenka při pohledu na 18jamkové hřiště v kopcích nad Trutnovem. Designový hotel nenásilně souzní se zvlněnou krajinou, terénní vlnu by měly kopírovat i zamýšlené rezidence s travnatou střechou. Rizika developmentu si Jiří Grund uvědomuje, přesto je o úspěchu projektu, jenž připravuje pět let, přesvědčen. Podobně jako při řízení rodinného podniku na výrobu koupelnových předložek a podložek se odmítá podřídit většinovému proudu. V duchu pravidla, že z obchodu mají mít prospěch oba partneři, nedodává koberce do diskontních řetězců a Číňanům cenou nekonkuruje. Výrobu se firmě přesto povedlo zvýšit.

Vydělané peníze se mají investovat doma, razí Grundovi. S Mladými Buky jsou srostlí, žije tu už čtvrtá generace, nebylo tedy co řešit. „My jsme jedna ze tří původních českých rodin. Můj děda byl na Pomezních Boudách v roce 1938 s bedýnkou granátů, potom jsme museli odejít za demarkační linii. Po válce jsme se zase vrátili. Moje babička s dědečkem se seznámili v textilní továrně, kterou jsme po deseti letech podnikání koupili poté, co zkrachovala,“ přibližuje ságu Jiří Grund. Historie podnikání Grundových představuje typický „garážový“ příběh. Jeho otec, po kterém zdědil jméno, nemohl sehnat podložku do koupelny a nápad byl na světě. Domů přivezl rozbitý stroj na výrobu koberců, opravil jej a v obýváku založil malou manufakturu. Dnes firma zaměstnává dvě stě lidí a loni vykázala tržby téměř 170 milionů. Zisky z podnikání rodina vložila do hotelového a golfového komplexu Grund Resort Golf & Ski. Tuto část firmy řídí Jan Grund, mladší bratr Jiřího Grunda.

Obdivovatel Buddhy Jestli se něčím Jiří Grund výrazně odlišuje od jiných manažerů, je to tím, že vyznává buddhismus. Při přípravě na cestu do Bhútánu zjistil, že je mu jeho podstata blízká. Buddhismus jej v podnikání nijak nelimituje. Krátce poté, co převzal rodinný podnik, se do dílny přišel podívat otec. A ona stála, zaměstnankyně zastavily práci kvůli jedné normě. Jiří Grund se s nimi domluvil, že se nebudou navzájem vydírat. A ty čtyři, co stávku zorganizovaly, vyhodil. „Musel jsem ukázat autoritu. Aby zaměstnanci viděli, že jsem dobrotivý. Ovšem když to přeženou, jsem schopen rázně odpovědět,“ vysvětluje Grund.

O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče