jsme do Evropy, a kam jsme došli?

16. prosince 2013, 00:00 - Václav Klaus
16. prosince 2013, 00:00

Do slepé uličky unifikace oklešťující demokracii, říká Václav Klaus

Začnu připomenutím událostí před 24 lety. Nelze neříci, že se mi letošní výročí naší sametové revoluce zdálo zatím nejvíce pozapomenutým. Nebylo to z toho důvodu, že čas nemilosrdně plyne a k zapomínání vybízí. Bylo to spíše proto, že u nás v poslední době nastala změna, která listopad 1989 moc nepotřebuje.

Nejedná se o změnu systému, ale režim se změnil. Skončilo to, co jsme – trochu volně a nespecifikovaně – nazývali polistopadovým režimem. Dnes už jsme jinde. Název toho nového se ještě nezrodil, ale časem na něj přijdeme.

Spěchám dodat, že tuto významnou změnu nezpůsobily nedávné parlamentní volby. Ty byly jen tečkou za probíhajícími procesy a současně i jejich logickým vyústěním. Když říkám vyústěním, nemyslím tím ukončením. Tyto procesy budou pokračovat – na půdorysu, který vznikl říjnovými volbami. Dodal bych, že bohužel.

Ve vzpomínání budu pokračovat i já. Dnes je tomu 24 let a dva dny od okamžiku, kdy jsem byl prezidentem Gustavem Husákem jmenován ministrem financí, tehdy ještě Československa. Mnozí už asi ani nevědí, v jaké záměrně konstruované sekvenci ke jmenování první polistopadové vlády a k odstoupení tehdejšího prezidenta došlo – cílem bylo, aby byly dodrženy platné ústavní procedury. Aby existovala buď vláda, nebo prezident.

Zítra to bude 24 let od chvíle, kdy jsem – prvně v roli ministra – předstoupil před Federální shromáždění (tehdy ještě fungující ve staré sestavě, včetně všech známých tváří bývalého komunistického politbyra). Obhajoval jsem návrh zákona o státním rozpočtu na rok 1990 a spolu s ním celou řadu v podstatě „perestrojkových“ zákonů. Ač byly vypracovány starou komunistickou vládou, starý systém v některých parametrech pozměňovaly.

Nejvýznamnějším z nich byl návrh zákona o oddělení centrálního a komerčního bankovnictví, jehož tehdejší přijetí vytvořilo dnešní, vysoce nezávislou Českou národní banku. Nic zásadního se s ní už od té doby nestalo.

Tato historická fakta a data bychom neměli vymazávat z naší kolektivní paměti. Tedy ani to, že by k této důležité změně došlo i bez pádu komunismu.

Na pozvánce k našemu dnešnímu setkání je uveden výrok „Šli jsme do Evropy“. Myslím, že představuje velmi pokroucenou interpretaci tehdejší reality a že je to výrok nepřesný, a navíc zavádějící. Nikam jsme nešli. Na ulicích sice byly nápisy „Zpět do Evropy“, ale to bylo zkratkovité vyjádření našeho záměru stát se opět – svým vlastním úsilím, svou vlastní proměnou – „normální“ evropskou zemí.

Někteří jsme to cítili trochu jinak, nebo alespoň složitěji. Byl jsem asi první, kdo – s trochou nadsázky – mluvil o koncepční odlišnosti výroků „Zpět do Evropy“ a „Vpřed“, dramatizoval jsem to slovem avanti, do Evropské unie. To italské avanti mělo významné dobové konotace. My starší nemůžeme z mysli vymazat heslo italských komunistů „Avanti popolo“.

Vycházelo se z implicitního předpokladu, že se vracíme do Evropy demokratických států a do Evropy přátelských sousedských vztahů, kde jsou všechny státy suverény a rovné mezi rovnými (a že nad nimi žádné mocenské centrum není). Očekávalo se také, že se staneme – a to na věčné časy – součástí celku garantujícího prosperitu. Je třeba říci, že nenastalo ani jedno, ani druhé. Přišli jsme do centralisticky organizovaného celku, který navíc nechtěl a nechce nic jiného než se více a více centralizovat, unifikovat, homogenizovat, standardizovat, a tím i zbavovat demokracie.

Dnes vidíme, že i s tou jeho prosperitou je to poněkud složitější.

Proces evropské centralizace a de-demokratizace byl v uplynulém půlstoletí víceméně plynulým pohybem v jednom jediném povoleném a respektovaném směru. Někdy byl tento pohyb relativně pomalý, jindy rychlý.

Před 22 lety byl radikálně urychlen summitem v holandském Maastrichtu, na němž byla zformulována a 10. prosince 1991 schválena tzv.

maastrichtská smlouva. Oficiálně se jmenovala Smlouva o Evropské unii. Tato smlouva přinesla více než jen změnu jednoho písmene – ze „s“ (společenství) na „u“ (unie). Ze společenství států tehdy vznikla unie občanů. Byla to změna naprosto zásadní, ale není náhodné, že není mezi výročími, která se děti učí ve škole. Její význam je záměrně umenšován.

V roce 2004 jsme vstupovali do postmaastrichtské unie, do unie, která navíc chce být „ever-closer“, tedy stále těsnější. A také je.

Při slavnostních projevech se sice na všech akcích Evropské unie mluví o „různosti“, ale ve skutečnosti je každá různost podezřelá a potlačovaná. Oceňuje se různost „etnografická“. Oceňuje se rázovitá různost měst, krajů, regionálních kuchyní a vín, lidové hudby a lidových krojů čili různost nevinná, potlačuje se však různost politická, ideová, názorová, systémová. Dominantní ideologií se stává europeismus, což je konglomerát: • idejí založených na odmítání národního státu a na radikálním potlačování jeho historicky zcela mimořádné a průlomové role. Nechce se brát na vědomí, že národní státy do Evropy (a světa) přinesly demokracii, což žádné imperiální říše neudělaly, a udělat nemohly (a neuspěje v tom ani dnešní evropská říše); • idejí obhajujících jako politicky korektní kontinentální vidění světa, nikoli údajně zastaralé spoléhání se na národní (nebo kolem dominantního národa vytvořené) státy; • idejí vyjadřujících víru v potřebnost a možnost technokratického vládnutí vyvolenými a moudrými, vládnutí znalci a experty, nacházejícími se pokud možno co nejdále od voličů; • idejí prosazujících potlačování politiky a parlamentalismu; • idejí postavených na přijetí ideologie environmentalismu jako jednotícího, axiálního rámce uvažování lidí současnosti, jako nezpochybnitelné pravdy, jejíž popírání je bláznovstvím, nikoli legitimně existujícím opačným názorem; • idejí zakládajících si na dodatečném „dopisování“ umělých evropských dějin a evropské minulosti jako východiska k ovládnutí přítomnosti a budoucnosti (což je známé orwellovské schéma); • idejí spoléhajících na apoteózu průměrnosti a umělých celebrit, v jejichž rolích vystupují lidé zcela druhořadých kvalit.

Různost je deklarována, uniformita realizována.

Jsme na akci časopisu Euro, a přímo se proto nabízí říci, že vyvrcholením těchto uniformních a uniformitu podporujících ambicí bylo vytvoření společné evropské měny. Už jsem o tom mluvil nesčetněkrát. Před třemi týdny jsem na konferenci Vysoké školy správní a finanční vyslovil tuto tezi: „Faktická odlišnost ekonomických parametrů jednotlivých zemí je v Evropě objektivně existujícím jevem a v minulosti ničemu nevadila. Vedla k přirozeným přizpůsobovacím procesům, v nichž dominantní roli většinou hrály změny měnových kurzů. Lidské dějiny jsou proto – mimo jiné – i dějinami změn měnových kurzů. Fixace kurzů měn evropských zemí,na věčné časy‘ formou zavedení eura byla pokusem zastavit historii, zastavit čas. Nevytvořímeli však dnes v Evropě Huxleyho Brave New World, historii zastavit nemůžeme.“ Tento výrok neumím udělat lépe či přesněji.

Je možné dodat i to, co jsem řekl před týdnem na Dnech USA a EU na Žofíně: „Evropská měnová unie nevznikla jako ekonomická nutnost, nevznikla jako důsledek nějakého předcházejícího, už neúnosného krizového vývoje, nevznikla jako nevyhnutelné a už strašně moc potřebné vylepšení minulého stavu. Vznikla jako schválnost evropských elit, chtějících se zbavit zátěže, kterou pro ně představují evropské demokratické státy.

Nebylo to ani proto, že by občané jednotlivých členských zemí EU najednou začali žádat likvidaci svých domácích měn (což vůbec neplatí zejména o Němcích). Ani v dalších evropských zemích takový pocit neexistoval, snad jen mezi lidmi, kteří se už dlouho – spolu s Karlem Marxem – těšili na odumření peněz a vytvoření bezpeněžní společnosti, kde už bude všechno zadarmo, resp. kde bude rozdělování probíhat podle toho, kolik nám toho evropské elity přidělí. K tomu nic dalšího není třeba dodávat. Podstatné je jen a jedině to, kdy to takto začne vidět evropská myslící většina.“ Na pozvánce je i druhá půlka otázky: „Kam jsme došli?“ Jednou možnou odpovědí by bylo říci, že Evropa došla až do dnešní slepé uličky, v níž nastalo zastavení jakéhokoli pohybu. Dopředu to nejde a vracet se – před svůj vzestup k enormní moci a vlivu – europeisté nechtějí. Proto preferují dnešní přešlapování na místě.

Přísnější odpovědí by bylo říci, že ani ten dnešek není nějakým klidným spočinutím ve slepé uličce, nýbrž zpětným pohybem, neli návratem. Návratem ke společenskému a ekonomickému systému postrádajícímu některé charakteristiky svobodného a prosperitu umožňujícího systému, který jsme před 24 lety považovali za uskutečnitelný, ne-li dokonce na dosah ruky. Která varianta více vystihuje dnešní evropskou situaci, se rozhodne v nejbližší budoucnosti. Na ono „klidné spočinutí“ však moc nevěřím. Dnešní stav jako spočinutí nazývat nemohu.

To platí o Evropě jako celku. O nás samotných bych si dovolil říci, že jsme se už opravdu – a to navazuji na začátek svého projevu – stali „normální“ evropskou zemí, ale ona normálnost je definována poněkud jinak, než jak si lidé u nás před 24 lety představovali.

Už jsme opět zemí s oslabenou suverenitou, už jsme opět zemí, která si nevěří, už jsme zemí, která má nové komplexy méněcennosti. Přejali jsme také všechny neduhy EU, včetně uzavírání se do sebe a zahledění do svých vlastních problémů. Svých tradičních neduhů jsme se nezbavili.

Vypadá to tak, že se brzy dostaneme do stejného místa, kde jsme už jednou byli. Jedinou úlevou snad může být to, že to snad bude na jiné, vyšší úrovni konzumního blahobytu.

Dostaneme se do světa, který sice má všechny formální znaky demokracie, ale který postrádá skutečné demokratické procesy. Dostaneme se do světa nominálních svobod, ale faktické bezmoci občana. To, že mám obavu, že už jsme tam vlastně došli, je přesně to, co jsem vám v této předvánoční chvíli chtěl optimisticky sdělit. l

Při slavnostních projevech se sice na všech akcích Evropské unie mluví o „různosti“, ale ve skutečnosti je každá různost podezřelá a potlačovaná. (Text byl redakčně upraven.)

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče