Jsem přece vědec

09. června 2014, 00:00 - Václav Drchal
09. června 2014, 00:00

Právě před 80 lety dostal architekt Jiří Kroha tříměsíční trest za adorování Sovětského svazu

Jiří Kroha byl architekt, komunista a trestuhodně naivní člověk. V roce 1930 odjel s manželkou na šestinedělní „exkurzi“ do Sovětského svazu, a když se vrátil, měl pocit, že tamní společnosti rozumí. Uspořádal proto doma v Československu stiženém velkou hospodářskou krizí cyklus více než sto přednášek s názvem Kdo a co na nás hledí očima sovětskýma a poučoval dělníky o přednostech sovětského systému.

Dlouho mu to procházelo, ovšem po přednášce, kterou měl 22. ledna 1933 v Dělnickém domě v Malenovicích (dnes součást Zlína), ho podle Rudého práva udal tamní policejní strážník Bohumil Buňka. Co přesně Kroha řekl, není zcela jasné. Buňka každopádně dle zápisu vyšetřujícího soudce tvrdil, že mimo jiné zaznělo, že „v Rusku je 90 procent svobodných a deset procent utiskovaných, kdežto u nás je tomu naopak“, a přirovnal oba státy k stavbě – „Ruská že vzrůstá, naše že vlivem krise se bortí“. Kroha prý také podle něj „nepřímo vyzýval k názoru, že u nás by bylo lepší, kdyby tomu bylo tak jako v Rusku, že historie ukázala, že všechny změny byly možny vždy jen revolucí, a také, že ani v naší době to nijak jinak nepůjde a že naši pracující nemohou spoléhat na jinší pomoc, nýbrž jen sami na sebe“.

Kroha vysvětloval, že to tak nemyslel, že k revoluci nevyzýval – jen ji prý označil za důležitý historický proces. Navíc prý vůbec nemluvil o Československu, nýbrž jen v obecné rovině srovnával kapitalistický a socialistický hospodářský systém: „Jako vědec a profesor čistě akademicky, vědecky a objektivně rozebíral jsem tyto zajisté těžké, avšak aktuelní problémy a snažil se nestranně, rozhodně však nepoliticky o celé věci podati vědecké a objektivní vysvětlení.“

Tvrzení o vědeckosti státní zástupce Tichý celkem logicky oponoval tak, že „posluchačstvo z valné většiny tvořili prostí venkovští dělníci, a je tedy zřejmou výmluvou obviněného, tvrdí-li, že chtěl v tomto prostředí řešit vědecké problémy“, a nadto trochu spekulativně dodával, že Kroha „sledoval účel poštvati posluchače proti státu a vzbuditi u nich vůli, aby místo republiky vládlo komunistické Rusko, aby tedy zanikla samostatnost státu a demokratickorepublikánská státní forma“. Výsledkem byla obžaloba, která Krohu vinila z přečinu rušení obecného míru dle zákona na ochranu republiky.

Užiteční idioti Krajský soud v Uherském Hradišti případ projednal 18. ledna 1934 (soudní spis leží v Moravském zemském archivu). Kroha – mimochodem, hájil ho Rudolf Dominik, pozdější poslanec za Národní obec fašistickou – trval na tom, že proti státu nikterak nepobuřoval, pouze prý objektivně shrnul to, co poznal v Sovětském svazu.

Soudu rovněž obšírně – a s velkou porcí naivity – vylíčil svou velkou cestu a dodal, že na ni dostal stipendium od československého ministerstva školství. Zajímal ho především rozvoj sovětské techniky a architektury, hodně a často se však prý svých průvodců vyptával a to mu umožnilo dobře poznat i fascinující sovětskou společnost. „Tak na příklad bylo mi řečeno, když jsem byl uveden do jedné místnosti, že jest to místnost pro místní sovět (obdoba místního národního výboru z předlistopadového Československa – pozn. red.). Dal jsem si vysvětliti jeho účel a bylo mi řečeno, že je to vlastně správa domu. Takovým způsobem jsem se na vše informoval, a tak studoval sociální poměry ve Svazu.“

Za průvodce měl Kroha jakéhosi montéra: „Byl jsem nejprve tím poněkud dotčen (…) ale pak jsem poznal, že on sám má o hospodářských poměrech lepší znalosti než jinde třeba sám podnikatel.“ S obdivem rovněž líčil, jak i obyčejní dělníci na sovětské stavbě rozumějí své práci a na rozdíl od svých evropských protějšků „mají znalosti o plánu půdorysném“.

S odstupem 80 let to zní jako snůška banalit (o to víc, že Kroha jel do Sovětského svazu v době vrcholící kolektivizace a „likvidace kulaků jako třídy“), na architektovu obranu je však třeba říci, že „užitečných idiotů“ a vlivových agentů měl Stalin vždy dost, třeba kvarteto slavných spisovatelů – Feuchtwanger, Barbusse, Rolland, Shaw.

Krajský soud Krohu osvobodil. Vyšel z rozporů ve výsleších svědků, spolehl se na Krohovu výpověď a uvěřil, že nemluvil konkrétně o Československu a „zabýval se ve své přednášce jen poměry hospodářskými, a to objektivním způsobem na vědeckém podkladě, aniž by nepravdami, přeháněním skutečností a drastičtějším líčením byla tato způsobilá vyvolati u posluchačů nepřátelské smýšlení proti státu“.

Demokracie není kapitalismus Tím ale věc nekončila. Státní zastupitelství si podalo zmateční stížnost a Nejvyšší soud 8. června 1934 rozsudek zrušil a Krohu poslal na tři měsíce do tuhého vězení zostřeného jedním postem.

Odvolací senát vedený prezidentem Nejvyššího soudu Vladimírem Fajnorem sice doslova převzal zjištění krajského soudu, ovšem úplně jinak je interpretoval – Kroha se podle něj „neobíral otázkami pouze hospodářskými, nýbrž mluvil také o státu a státní formě, jednak sovětské, jednak kapitalistické“, přičemž měl prý samozřejmě „na mysli poměry v Československé republice“. V posluchačstvu přitom Kroha dle rozsudku vyvolával „nadšení pro zřízení a řád sovětský v Rusku“, kdežto Československo „líčil jako stát kapitalistický, odumírající, v bídě se rozkládající“. A to Nejvyššímu soudu stačilo.

Rozsudek vyvolal obrovskou vlnu kritiky. Svého tažného „koně“ (Kroha sice do KSČ nevstoupil, byl však členem Svazu přátel SSSR a předsedal Výboru pro podporu rodin stávkujících horníků na Rosicku-Oslavansku) se pochopitelně zastalo Rudé právo. Omezování svobody slova však vadilo rovněž velké části nekomunistického levicového a občanského tisku. Například legionářské a prohradní Národní osvobození si stěžovalo, že rozsudek „demokracii ztotožňuje s kapitalismem“, a dodávalo, že nelze „vyhlásit v demokratické republice socialismus za něco trestného“.

Za „právně vadný“ označil rozsudek rovněž právník a majitel Lidových novin Jaroslav Stránský.

Případ vzbudil slušný ohlas i v zahraničí, když se ozvala třeba Francouzská společnost urbanistů v čele s Le Corbusierem.

Pokuta místo vězení Bránil se i Kroha, který o aureolu mučednictví nestál ani v nejmenším. Svědčí o tom do spisu založené lékařské vysvědčení z 12. června (vzniklo pouhé čtyři dny po rozsudku), dle kterého architekt trpěl progresivní nedoslýchavostí kombinovanou s chronickým hukotem v uších, přičemž pobyt za mřížemi by prý mohl jeho chorobu dále prohloubit. Žádost o odklad nástupu trestu poskytla Krohovi čas, definitivní rozhřešení však mělo přijít z Hradu. Ještě 20. června se Rudé právo pohoršovalo nad tím, jak se pravicový tisk Krohu snaží „hanebnými lžemi zdiskreditovat“, když píše, že požádal Masaryka o milost. Tenkrát se ještě Rudé právo pohoršovalo oprávněně, ovšem na začátku července se lež stala pravdou a Kroha o milost skutečně požádal. „Nejkrásnějším úkolem životním jest mi mé povolání učitele architektury: Rozsudek Nejvyššího soudu znamenati by mohl rázem zničení mého životního cíle, existence i ohrožení osudu rodiny,“ napsal Kroha prezidentovi. Masaryk si dal načas, ale nakonec Krohovi 23. dubna 1935 vyhověl. Ovšem nebylo to zadarmo. Do vězení sice architekt nemusel, Masaryk mu však místo toho uložil 50tisícový peněžitý trest. Polovinu měl složit do měsíce a zbytek zaplatit po uplynutí pětileté podmínky. Na tehdejší dobu to bylo hodně peněz (dle vyjádření České vysoké školy technické v Brně pobíral Kroha ročně více než 65 tisíc korun, vedení školy ho však poslalo kvůli aféře v květnu 1935 do výslužby a vrátit k výuce se mohl až v lednu 1937), ovšem architekt je s pomocí rodiny rychle sehnal.

Tím pro Krohu věc skončila, protože v prosinci 1935 vyhlásil Masaryk u příležitosti svého odchodu do ústraní amnestii a zbylých 25 tisíc proto architekt platit nemusel.

Zasloužilý budovatel Za války strávil Kroha zhruba rok v Buchenwaldu, po jejím skončení však na něj čekala již jen prozářená budoucnost.

V roce 1948 povýšil na rektora a střemhlav se vrhl do víru socialistického realismu.

Podílel se na návrzích výstavby ostravského sídliště Stalingrad či Socialistického městečka Vorošilovo (Nová Dubnica), řídil úpravy pražského Průmyslového paláce pro IX. sjezd KSČ v roce 1949 a byl autorem smuteční výzdoby Pražského hradu po smrti Klementa Gottwalda (navázal tím na své předchozí významné projekty z dvacatých let – řadu veřejných staveb v Mladé Boleslavi či pavilon Člověk a jeho rod na brněnském výstavišti).

Krohův vliv sice později upadl, zůstal však zasloužilým koryfejem socialistické architektury, vystavoval, publikoval a noviny o něm o výročích psaly oslavné texty. Například deník gottwaldovských (zlínských) komunistů Naše pravda v červnu 1973 u příležitosti Krohových osmdesátin zavzpomínal, jak tenkrát před 40 lety podobně jako „Fučík šířil apoštolsky po republice pravdu o Sovětech“, a jak ho proto „poučila,nepolitická‘ mašinérie Baťova Zlína tvrdým způsobem“. Naše pravda zmínila i Krohovo ikonické odsouzení, jen jaksi – podobně jako všechny články oné doby – opomněla dodat, že mu prezident buržoazního Československa udělil milost. l

O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče