Josef Rakoncaj: Z výstupů na osmitisícovky je masovka bez dobrodružství

27. února, 06:00
27. února, 06:00

Oba jsou horolezci, ale v Himálaji na expedici spolu byli jen jednou. V rodinné firmě jim to ale šlape dobře. Značka Sir Joseph je špičkovým výrobcem outdoorového vybavení. Josef Rakoncaj, zakladatel firmy a známý český dobyvatel osmitisícovek, ale dnes nejradši jezdí lézt na ostrov do Řecka. A jeho syn Lukáš v horách zase spíše běhá ultramaratony. Při rozhovoru se doplňují.

Nedávno zahynulo v lavině v Rakousku pět českých lyžařů. Podle rakouského chataře ten den nikam neměli chodit. Chovají se Češi oproti jiným národům jako hazardéři?

Lukáš: Jsou to jenom spekulace o tom, co kdo říkal. Životy těm lidem to nevrátí. Myslím, že to byla jen nešťastná náhoda.

Oba jste horolezci. Byli jste vůbec někdy na expedici spolu?

Lukáš: V roce 1996, na jediné expedici. V Himálaji na Dhaulágirí. Tam jsme zjistili, že jezdit spolu je blbý.

Proč?

Josef: Protože se člověk bojí.

Syn o otce nebo otec o syna?

Josef: Jeden o druhého. Člověk na to není zvyklý, utíká vám spousta věcí.

Podařilo se vám dobýt vrchol?

Lukáš: Ne. Kvůli počasí. Byli jsme tam taky trochu pozdě. Byla to expedice pěti lidí. Asi pět týdnů jsme čekali a z toho bylo okno, kdy se dalo lézt, asi pět dní. Když proběhla všechna aklimatizace, tak pak už nebyl čas.

V době, kterou popisujete, se hodně rozvíjely takzvané komerční expedice…

Josef: S námi taky byli dva takoví turisté. Nebyli navyklí expedičnímu životu, který byl u lidí, co tam jezdí každý rok, automatický.

Jaké měli povolání?

Josef: Každý má nějaké povolání. Živit se horolezectvím může jen úzká špička. Já jsem to dělal profesionálně v letech 1988 až 1990. Jen tři roky. Byl jsem součástí italského, později francouzského projektu.

Komerční expedice před rokem 1996 nebyly?

Josef: Bylo to už dřív. Každá expedice, když chtěla zalepit finanční díru, vzala třeba pět turistů, kteří něco zaplatili. Byla to nutnost, v uvozovkách. Když jsme šli na Everest v roce 1987, tak jsme šli přes Khumbu, což je ledopád s asi tisícimetrovým převýšením, a tahali jsme lana zhruba týden. Pak se to začalo dělat tak, že to Šerpové dopředu připravili a turisté to jen přešli přes lana a žebříky.

Co si myslíte o komerčním lezení, díky němuž se na Everest dostane skoro každý?

Josef: Někteří lidé chtějí mít výstupy na nejvyšší kopce kontinentu. Druhá skupina si chce vylézt na Everest. Nejsou to horolezci, i když si tak rádi nechávají říkat, ale vysokohorští turisté. Mají všechno propojené lany až na vrchol a dobrodružství se z toho vytratilo. 99 procent lidí této kategorie navíc chodí s kyslíkem. Jeden Šerpa turistu tlačí, druhý ho táhne. Vzniká iluze, že zdolali Everest.

Pro byznys, jako je ten váš, je to dobré. Poptávka po vašem zboží se zvedá, ne?

Josef: Ano, outdoorové firmy se snaží dát do propagačních materiálů fotky z výstupů.

Cena výstupu na Everest dnes začíná někde kolem 30 tisíc dolarů. Kolik to bylo za vás?

Josef: Za mě to bylo dva tisíce dolarů. Ale musíte přičíst inflaci.

Takže je to vlastně levnější dnes.

Josef: Je to možné. Dřív expedice zaplatila poplatek a byla to záruka, že tam už Nepálci další lidi nepustí. Dnes kdo chce, tak tam jde.

Jak vznikl název vaší outdoorové značky Sir Joseph?

Josef: V základním táboře je stan, kde je kuchyně. Abyste si poznal své místo, tak vám tam dají lístek. Sir Honza. Sir Petr. Sir Joseph. Tak vznikla myšlenka pojmenovat firmu Sir Joseph.

V jednom rozhovoru se vás ptali, proč chodíte na hory. Řekl jste, že proto, že tam nejsou lidé, kteří vás štvou.

Josef: Teď už tam jsou. K2 byla vyhlášená jako nejtěžší osmitisícovka. Pak někdo přijde se svojí skupinou lidí a vyleze to stejným systémem jako nyní Everest. Od base campu až na vršek jsou natažena fixní lana.

Vy jste chodil do kopců, abyste utekl před lidmi, ale pak jste se dal na obchod, který je o komunikaci s lidmi. To mi nejde dohromady.

Lukáš: Nebylo žádné pak. Táta šil spacáky od roku 1974 doma. Jinak byl normální zaměstnanec. Ale aby mohl odjet na expedici za šedesát tisíc, tak šil. To byla tehdy škodovka. Šil pro kamarády a na ty expedice. Když dodal třicet spacáků, mohl odjet.

Po revoluci začal dělat ten byznys trochu profesionálněji a s pomocníky, místo 60 spacáků už to bylo třeba 120...

Josef: Sám jsem ušil tak osmdesát až sto dvacet spacích pytlů nebo bund za rok.

To vychází na dva a půl dne na kus. To jste ale nemohl dělat nic jiného.

Josef: To jsem taky nedělal.

Chceme držet kvalitu a mít vše pod kontrolou. Problém je nyní, že je velice málo švadlen. Vyrábíme v Čechách, ale uvidíme jak v budoucnu, protože není bohužel přísun nových lidí.

A jaké jste měl zaměstnání?

Josef: Dělal jsem návrhy brýlových obrouček ve firmě Dioptra. K tomu jsem ještě konstruoval stroje na opracování optického skla. Zajímavé, ale moc mě to nebavilo. Plat byl 1800. A cena expedice 60 tisíc. Poté jsem byl přizván k profesionálnímu italskému horolezeckému týmu. Přes Pragosport jsem dostal trvalou výjezdní doložku.

Lukáš: Lezci, co se dostali ven, to bylo něco. Nedalo se jen tak si zajet lézt na víkend do Alp.

Pak přišla porevoluční doba, kdy jste začal dělat ve větším…

Josef: To bylo hned v devadesátém roce. Výhoda byla, že tu bylo dost vyučených švadlen. Naše výrobky jsou poměrně náročné na ruční výrobu a ony to zvládly. Nejde to automatizovat.

Kolik toho šijete teď?

Lukáš: Dohromady asi deset tisíc věcí ročně. Snažíme se firmu držet malou… Chceme zachovat kvalitu a mít vše pod kontrolou. Problém je nyní, že je velice málo švadlen. Vyrábíme v Čechách, ale uvidíme, jak v budoucnu, protože není bohužel přísun nových lidí. Část výroby jsme byli nuceni přesunout do Asie, kde se rozešívají některé věci, a u nás se to pak dokončuje a kontroluje.

Kdo teď vymýšlí nové modely?

Lukáš: To je na mně. Mám k ruce lidi. Zaměřujeme se na expedice, letní a zimní treking.

Jaký je váš roční obrat?

Lukáš: Asi 25 milionů. Na tu úroveň jsme se dostali asi před čtyřmi až pěti lety. Je těžké to udržet. Pořád to roste.

Komu prodáváte?

Lukáš: Nejvíc jde do Norska, Německa, Francie. Celkově polovina do zahraničí, druhá polovina Česko a Slovensko.

Jak se vám podařilo dostat na trhy, jako je třeba Norsko?

Josef: To bylo přes osobní kontakt. S Nory jsme byli v roce 1994 na Everestu. Vedou cí expedice předal kontakt svému bratranci a ten nás pak oslovil, jestli nechceme dovážet do Norska.

Jde to často přes osobní vazby?

Josef: Občas ano.

Lukáš: Dvakrát ročně vystavujeme v Německu na hlavních výstavách. Naší konkurencí je třeba nadnárodní značka The North Face. Té nemůžeme konkurovat, ale je dobré si do toho koláče kousnout. Třeba naše reakce na změny je rychlejší než jejich.

Jak se vybavení vyvíjí?

Lukáš: Největší změna v oboru je lehkost, odolnost, vodoodpudivost. Využívání přírodních izolantů. Hledají se věci, které s přírodou mají víc společného.

Bylo už vaše vybavení na všech osmitisícovkách?

Lukáš: Nemáme to pod kontrolou. Ale myslím, že Sir Joseph byl použitý v desítkách velkých expedic. Špičkovým lezcům dáváme vybavení zadarmo, je to pro nás propagace.

Kdo jsou dnes vlastně nejlepší lezci?

Josef: Myslíte tady v Čechách (smích)? Ve skalním lezení je nyní špička Adam Ondra.

K tomu se dostaneme. Myslím ve světě.

Lukáš: Tím, kdo udává směr, je třeba Švýcar Ueli Steck. Dalším je třeba Simone Moro, Ital, který se snaží jezdit v zimě. Špičkoví lezci musejí pořád vymýšlet nějaké akce, kterými se odliší.

A v Čechách?

Josef: Když to vezmete globálně ve srovnání se světovou špičkou, tak tady asi nikdo není.

Lukáš: Já bych to rozdělil. Ve vyšších horách je dobrý Marek Holeček. Cílem není vylézt všechny osmitisícovky, ale udělat nové cesty, takzvané prvovýstupy.

Josef: Všech 14 osmitisícovek už vylezl jeden Španěl dvakrát. Chodí tam s turisty a tahá je nahoru. Někdo to považuje za úspěch. My jezdili hledat nové cesty nebo lézt stylem, který v té době byl nový. To skončilo. Když člověk přijde pod Everest a nacvakne si karabinu, je jištěný až nahoru. Máte servis nosičů. Je to dobrý byznys, ale není to o lezení. Je to vysokohorská turistika.

Lukáš: V horách byly dřív jiné ambice. Šlo o celoživotní filozofii. Začátky byly nejdříve na malých skalkách, kde se získala průprava. Pak střední hory, třeba Tatry, protože ven to nešlo. Cíl pak byl jet do vysokých hor. Bylo to přirozené směřování. Dnes je to jinak. Jeden dělá boulder, druhý překližky, třetí leze venku a tak dále.

Jsou ještě cesty k objevení?

Josef: Před třiceti lety to byly třeba východní fjordy Baffinova ostrova. Patagonie pořád táhne.

Lukáš: Víc osmitisícovek už asi nebude. Ale je spousta krásných kopců o šesti sedmi tisících. Nejsou medializované. Kdo si chce užít přírodu, může. Vezme si batoh a jede. Ale je to úplně jiný přístup. Vylezu si sedmitisícovku a nikdo o tom nebude vědět! Nebo můžete jet do Nepálu za pár korun a najít si tam vlastní novou cestu někam nahoru. Užijete si to třeba daleko víc. Jedete si tam užít přírodu a lidi, dobrodružství.

V 80. letech expedice nelétaly – hlavně z finančních důvodů. Naložili jste kamiony a tři neděle jeli do Himálaje přes Afghánistán. To je parádní dobrodružství. K tomu ale musíte dospět. Nebo si pár lidí vezme trabanty a jede přes půl zeměkoule. Lidi hledají nové věci, ale to základní je pořád dobrodružství.

Když omrznete, je něco špatně. Dříve to byla potupa, když někdo omrzl. Dnes se tím lidé chlubí.

S lezcem Radkem Jarošem se moc v lásce nemáte. Proč?

Josef: Byli jsme spolu na jedné expedici. On je trochu z jiného těsta. Jeho lezecká filozofie je odlišná od té mé.

Jeho nepovažujete za součást lezecké špičky?

Josef: Z mého hlediska ho považuji za vysokohorskou turistickou špičku.

Při cestě na Annapurnu mu omrzly prsty...

Josef: Když omrznete, je něco špatně. Dříve to byla potupa, když někdo omrzl. Dnes se tím lidé chlubí. Ano, byl na čtrnácti osmitisícovkách. Je to určitě výkon jezdit 20 let do vysokých hor. Asi dvacet lidí to vylezlo před ním, včetně ženských bez kyslíku. Dalších asi 50 lidí s kyslíkem.

Dnes ještě lezete?

Josef: Ne, je mi téměř sto let… Přes zimu si chodím zalézt tak dvakrát týdně na umělou stěnu.

A chystáte se někam ven?

Lukáš: Táta se pořád někam chystá. On jen oznámí, že tu nebude na jaře nebo na podzim.

Kdy jedete?

Josef: Duben. Dva, možná tři týdny. Jezdím na takový řecký ostrov. Je to Mekka skalního lezení. Absolutní bomba. Ostrov, co má dvacet kilometrů, jednu silnici tam a zpátky. Asi dvacet tisíc cest se tam dá lézt. Když jsem tam poprvé přijel, byly tam jenom kozy. Tisíce koz. A místňáci. Ale začalo se tam jezdit, stavěly se hotely, apartmány. Dnes tam jezdí celý svět. Mluvím o ostrově Kalymnos, asi dvacet kilometrů na sever od Kosu.

Chodíte spolu lézt, Lukáši?

Lukáš: Často.

Josef: On teď spíš dělá takový přiblblý sport.

Lukáš: Jezdím do Alp běhat ultramaratony. Tím se bavím. Běháním po horách. Můj cíl je běžet sto mil, takže nějakých 160 kilometrů.

Josefe, vy prý máte jako koníček letadla, je to tak?

Josef: Udělal jsem tři ultralighty. Ale už nelítám. Zjistil jsem, že k pilotování letadel musíte mít rychlé reakce, a ty pomalu ztrácím. Začínal jsem v roce 1975 na rogalu. Pak jsme si v roce 1988 ušili padák, na kterém jsme poprvé slétli Sněžku. Stavebnici letadla jsem si nechal přivézt z Ameriky. Stavěli jsme to asi tisíc hodin. Teď stavím a létám jen s modely letadel.

A co třeba jachting, to vás neláká?

Josef: To jsem zkoušel. Ale tam mi vadilo být přilepený u hladiny. Chyběl mi tam ten pohled shora.

Lukáš: Bylo to 2D. Táta potřebuje 3D.

Josef Rakoncaj (64)
Přední český horolezec, autor řady prvovýstupů a objevitel nových cest na osmitisícovky.
Vystudoval strojní průmyslovku v Jičíně, pracoval jako konstruktér brýlí ve státním podniku Dioptra.
V letech 1988 až 1990 byl profesionálním horolezcem.
Je zakladatelem rodinné firmy Sir Joseph, která vyrábí expediční outdoorové vybavení.
Je ženatý, má syna Lukáše a dceru Lucii.
Jeho koníčkem jsou ultralehká letadla.
Lukáš Rakoncaj (41)
Syn Josefa Rakoncaje vystudoval průmyslovou školu v Jablonci.
Po otci postupně přebírá rodinnou firmu Sir Joseph.
Je ženatý, má dvě děti.
Jeho koníčkem je horolezectví a běhání ultramaratonů.

Čtěte také:

Nepál se snaží obnovit zájem o Everest. Přihlásil se jediný horolezec

Jake Gyllenhaal: Při premiéře Everestu v Benátkách jsem brečel

Musíte si přečíst

Komentář: Pohled venezuelským periskopem

Komentář: Andrejův marketingový náskok

Staveniště Krkonoše. Národní park zažívá stavební boom

Jan Žůrek z KPMG: Česko je někde uprostřed peletonu

Bankovní hackeři útočili v New Yorku. Odnesl to…

Itálii čeká v sobotu státní pohřeb. Počet obětí stoupl…

Michal Horáček: Jen já a lidi
Michal Horáček, známý textař a možný prezidentský kandidát, v pořadu Euro TV slibuje, že se v kampani obejde bez politických stran i sponzorů. Agituje za pragmatický vztah k Číně, ale zároveň zůstává zastáncem EU. Islám je podle něj s českým prostředím nekompatibilní.
Zhlédnout další videa