Jít na hranici

17. září 2012, 00:00 - Pavla Kreuzigerová
17. září 2012, 00:00

Svým principům zůstává kdysi nejvlivnější a obávaný řád jezuitů věrný. Prioritou jsou vzdělávání, věda a misie

Divná černá stvoření na hranici blbosti, takovou představu měl o jezuitech Petr Vacík, který na střední škole v souvislosti s Tovaryšstvem Ježíšovým, jak se řehole oficiálně nazývá, slyšel větu: „…a pak přišli jezuité a začali pálit knihy.“ V tu dobu by ho nenapadlo, že k řádu, který si většina Čechů spojuje s rekatolizátorem Antonínem Koniášem, bude jednou patřit. Když ale během vysokoškolských studií potkával v intelektuálním prostředí studentského kostela Nejsvětějšího Salvátora, kam začal docházet, „nadprůměrné množství jezuitů“, změnil názor. Popisu, který znal, vůbec neodpovídali. „Byla to pozoruhodná směs vzdělaných lidí, kteří měli rozhled, byli vnitřně svobodní a to, co dělali, dávalo smysl,“ vzpomíná Vacík. Na diskusích se tehdy objevovali členové řádu, kteří byli univerzitními profesory, mystiky či astronomy.

Zrušeni na věčné časy Když dokončil studia analytické environmentální chemie na pražské Vysoké škole chemicko-technologické, vstoupil Vacík, který je dnes už dvanáct let jezuitou a dva roky knězem u Nejsvětějšího Salvátora, do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Čekalo ho ještě deset let dalšího studia. Od začátku je totiž činnost řádu založena na vzdělání a pedagogickém působení. „Už od druhé poloviny šestnáctého století ovládali v Evropě většinu středních a vysokých škol, řečeno dnešní terminologií,“ vysvětluje historička Ivana Čornejová, která v devadesátých letech vydala knihu Tovaryšstvo Ježíšovo: Jezuité v Čechách, která po dlouhých letech „půstu“ včlenila toto téma znovu do české historie. Hlad po tématu tu byl obrovský, takže kniha byla takřka okamžitě rozebrána.

Silně negativní obraz v českém, ale i světovém povědomí historička vysvětluje tím, že kdysi šlo o velmi „mocný“ řád. „Jejich rostoucí moc budila závist a negativní emoce nejen mezi jinými konfesemi, ale i uvnitř katolické církve. A tak už na počátku sedmnáctého století vznikl pamflet Monita secreta – Tajné předpisy, který se tvářil jako skutečné dílo jezuitů. Tam je základ téměř všech pozdějších invektiv vůči řádu. Autorem byl dle všeho jeden bývalý jezuita,“ vysvětluje Čornejová. Tajné předpisy nabádaly ke všem možným podlostem včetně královražd a snah o podmanění světa. Hněv vůči řádu se dokonce zvrhl tak, že byl papežem v roce 1773 zrušen „na věčné časy“. Ovšem v roce 1814 byla jeho činnost opět obnovena.

„Jejich pedagogické principy vycházely z humanistických idejí a antického odkazu,“ dodává historička, která připomíná, že za vzdělání se tehdy neplatilo. Význam vzdělání a vědy souvisel s činností jezuitů. Ignác z Loyoly řád ostatně založil v době, kdy v několika evropských zemích probíhala reformace, přičemž pokud jezuité chtěli vrátit „heretiky“ do katolické církve, potřebovali k tomu vzdělané lidi schopné vést disputace. Stejně tomu bylo na misiích v zemích na jiných kontinentech. Nejen jazyk, ale i dobrá obeznámenost s tamním prostředím a kulturou měla sloužit úspěšné misijní činnosti. Jezuitské školy brzy patřily k elitě katolického školství. „Jezuité opravdu přispěli k rozvoji vzdělanosti, protože pedagogické působení bylo jednou z hlavních náplní jejich poslání,“ tvrdí Čornejová. Některé řádem provozované vysoké školy fungují dodnes – Papežská univerzita Gregoriana v Římě, kterou založil Ignác z Loyoly, nebo Boston College, kde sídlí největší jezuitská komunita na světě. Neznamená to však, že se veškeré vzdělání členů řádu odvíjí právě tam. Jezuité nejprve studují filozofii, poté teologii a následně si ještě obvykle vybírají nástavbové studium. Vacík během něj vystřídal Mnichov, Řím a americké Berkeley.

Zakusit lidskost Cyklus vzdělání provázejí takzvané experimenty. První přicházejí už v době dvouletého noviciátu, kdy je novic vyslán na pár měsíců například do léčebny dlouhodobě nemocných, kde pracuje jako dobrovolník bez nároku na plat. Jaký to má smysl? „Jednak vyvážit prostředí, ve kterém se pohybujete, a pak vyzkoušet, zda to vydržíte. Zda jste neměli příliš naivní a romantické představy, když jste do řádu vstupovali. Vydržet to, co je lidské, je nezbytné, protože i všechno, co děláte jako člen řádu, je lidské,“ vysvětluje Vacík. Další experimenty přicházejí v průběhu následujících let. Mezi studiem filozofie a teologie se jezuité často věnují některému z mnoha projektů řádu, učí na různých stupních škol, odejdou na stáž do médií anebo sloužím uprchlíkům v rámci Jesuit Refugee Service. Petr Vacík určitou dobu působil ve Vatikánském rozhlase.

Miroslav Herold, historik a další z mladých členů řádu, který studoval v Itálii, se po absolvování licenciátu (obdoba „malého“ doktorátu na teologických fakultách) rozhodl ke studiu na Univerzitě Karlově.

Jeho specializací jsou církevní dějiny od šestnáctého do osmnáctého století. „Cítil jsme se ale trochu unavený, a proto jsem požádal svého představeného, zda bych si mezitím nemohl vyzkoušet také kněžskou službu,“ říká jezuita, který je třetím rokem kaplanem v Brně, kde pracuje s vysokoškoláky, a na další studia se chystá až příští rok.

Kromě toho, že pracuje s univerzitními studenty, je Miroslav Herold známý i spoluprací na filmech známého režiséra Otakára Schmidta, spojeného s pražským divadlem Sklep. Letos se v České televizi vysílal snímek o Pražském Jezulátku, předtím například dokument Nejsme andělé, jen děláme jejich práci, který se zabýval právě dějinami a dílem jezuitského řádu.

temperovaná Monarchie To, že jsou jezuité posíláni na různá místa, souvisí s původní misijní činností řádu a také s poslušností, na kterou už svatý Ignác kladl velký důraz. Každý jezuita má poslechnout svého představeného, ať už ho pošle kamkoli.

Také proto se už v období raného novověku jezuité dostali na geograficky vzdálená a kulturně velmi odlišná místa, jako byla Čína či Japonsko.

„O jezuitech kdosi trefně poznamenal, že je to absolutní monarchie temperovaná neposlušností svých členů,“ komentuje s nadsázkou tuto stránku jezuitského řádu Herold.

„Ve skutečnosti jde vždycky o diskusi. Představený, který rozhoduje o tom, na jaké místo půjdete, s vámi předtím diskutuje a ptá se, co je dobré pro provincii, pro vás a zda je na nějakém konkrétním místě vůbec poptávka.

Takže jde o velmi informované rozhodnutí,“ říká Herold.

Tak tomu bylo i v případě Petra Vacíka, který se během studií začal věnovat zenu a později také filmu. Dvoje prázdniny strávil v exercičním domě v Indii, který provozuje jezuitský zenový mistr a kam může přijít kdokoli. „Při meditacích jsme se scházeli jako křesťané, židé, muslimové, buddhisté či ateisté a zároveň jsme byli sousedy a pracovali jsme spolu na zahradě.“ Tento, jak sám říká, antituristický zážitek z Indie, byl pro něj velmi důležitý, protože ho nasměroval, kam dnes jde. V Praze a Kolíně spolu se svými dalšími spolupracovníky pořádá různá duchovní cvičení a meditace, které jsou otevřeny všem.

Dalším Vacíkovým zájmem byl film. „Věřím, že opravdu dobré filmy člověka obohacují i duchovně. Nejde vůbec jen o filmy, které se přímo dotýkají duchovních témat, ale tvrdím, že každý dobrý film je duchovní,“ vysvětluje Vacík. Kromě filmových duchovních cvičení tak začal spolu s farností Nejsvětějšího Salvátora jednou měsíčně pořádat filmové večery. Ty už se staly pevnou součástí programu Městské knihovny a jsou otevřeny každému, kdo přijde. „Filmy, které promítáme, jsou velmi různorodé – od toho, co zrovna aktuálně běží v kinech, přes filmy, které se v kinech jen mihly, až po trháky typu Avatar. Kritérium je jediné: aby to byl dobrý film,“ říká Vacík. Po promítání obvykle probíhá debata a případně přelight sun do některé z okolních restaurací, kde se v diskusi zpravidla pokračuje.

Na majetek nečekáme Z čeho dnes jezuitský řád a jeho členové vlastně žijí? „Snažíme se žít skromně a v komunitách hospodaříme společně. Na živobytí jdou naše platy podle toho, kde pracujeme, většina v církevním sektoru. Naši senioři mají důchody,“ vysvětluje František Hylmar, provinciál řádu. „Dá se říci, že jako řeholní řád jsme z ekonomického hlediska dobročinnou neziskovou organizací, do které vkládáme sebe samé. Pracujeme za stravu a byt, osobní majetky ani zisky neshromažďujeme,“ dodává.

Plat duchovního je přitom velmi nízký.

Petr Vacík, který absolvoval několik vysokých škol a dnes dva roky pracuje jako kněz, pobírá měsíčně třináct tisíc korun hrubého. V rámci komunity vyjdou především proto, že mnozí senioři pobývali v koncentračních táborech či komunistických lágrech, a proto od státu dostávají k důchodu ještě další příspěvek. Veřejnou činnost, kam lze počítat exerciční domy, nakladatelství Refugium, studijní Centrum Aletti, základní školu Nativity, tábory pro mládež, média jezuitský bulletin a webové stránky a také pomoc lidem v nouzi financují z několika zdrojů. „Naše činnost je každoročně závislá na úsporách, darech a dotacích. Výnosy z investic pokrývají jenom část výdajů, ale zajišťují alespoň částečnou stabilitu našich institucí,“ popisuje Hylmar.

Případným schválením takzvaných církevních restitucí se mnoho nezmění, jen platy duchovních, kteří působí ve farnostech, budou generovat jednotlivé diecéze, které je zaměstnávají. „Pozemky většího rozsahu jsme před únorem 1948 nevlastnili, některé budovy nám byly vráceny po roce 1990 a další nám nepřipadnou. Finanční náhradu použijeme hlavně na investice a podporu vlastní veřejné činnosti, která slouží občanům této země,“ říká jezuitský provinciál.

Půjdeme až do nevěstince Úkolem jezuitů bylo vždy chodit za lidmi do jejich prostředí, třeba při misiích se uplatňoval princip takzvané „inkulturace“. Cílem nebylo předělávat lidi z jiných zemí podle evropského střihu, a proto se například na čínském císařském dvoře pohybovali jezuité, kteří měli nejen nastudována Konfuciova díla, ale po čínském vzoru se i oblékali a stravovali.

„Dnes už misie vypadají jinak. Tam, kde se nenacházejí, a přitom na místě existuje poptávka po katolickém náboženství, jako jsou například bývalé země Sovětského svazu, jezdí směsice jezuitů z celého světa,“ tvrdí Miroslav Herold. Podle něj by se dnes mnohem více hodil výraz interkulturace, protože kultury se ovlivňují vzájemně.

Pravidla, podle nichž se činnost řádu řídila v minulosti, si současní jezuité nově definovali. Dospěli k názoru, že je třeba jít za lidmi až na hranici. „To, že tam jste, se pozná tak, že se v tom prostředí necítíte komfortně, že vlastně nevíte, co máte dělat,“ říká Vacík, který se na jeden takový exkurz chystal záhy po skončení rozhovoru pro týdeník Euro. „Jdu na návštěvu do nevěstince. Vůbec si neumím představit, co mne tam čeká. Potkal jsem člověka, který je poctivým duchovním hledačem. Poté, co jsme se seznámili, chtěl poznat mé prostředí. To jsem udělal, a když jsem se dověděl, že je majitelem nevěstince, řekl jsem: Dobře, teď chci poznat já tvé prostředí,“ vysvětluje Vacík. Je to podle něj podobné jako v mezináboženském dialogu.

Lidé se musejí poznat, znát své prostředí, kulturu, diskutovat spolu a pak teprve mohou následovat akademické diskuse. „Náboženství totiž ústa nemají, mají je jen lidé,“ dodává. l

Jezuité nejprve studují filozofii, poté teologii a následně si ještě obvykle vybírají nástavbové studium

O autorovi| Pavla Kreuzigerová • kreuzigerova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče