Jistota nejistoty

14. ledna 2013, 00:00 - JAN VEJMĚLEK
14. ledna 2013, 00:00

Domácnosti se rozhodly šetřit a připravovat se na horší časy, jediným možným vysvětlením jejich chování je extrémní pesimismus ohledně budoucího vývoje

Loňský rok byl již pátým rokem v řadě, kdy jsme se potýkali s nějakou formou krize. Vše začalo již v polovině roku 2007 splasknutím bubliny na relativně malém a lokálním trhu z kreditního pohledu nekvalitních hypoték v USA. To vedlo k postupnému zhoršování kreditu finančních institucí držících cenné papíry navázané na nekvalitní hypotéky. Krize se pomalu, ale jistě projevila ve zvýšené nedůvěře jednotlivých hráčů na trhu a po krachu americké investiční banky Lehman Brothers vyústila v podstatě do zamrznutí finančních trhů. To vedlo k likviditní krizi a následně finanční krizi globálního charakteru. A ta se samozřejmě s určitým zpožděním odrazila roku 2009 v reálné ekonomice v podobě hluboké recese, která zasáhla v podstatě celou zeměkouli. Globální hospodářský pokles byl zaznamenán poprvé od velké hospodářské krize 30. let minulého století. Za oživením roku 2010 stály z nemalé části veřejné prostředky pumpované do ekonomik jak na podporu efektivní poptávky, tak na zlepšení bilancí bankovních sektorů. Dluhové břemeno spousty vlád se však stalo nezvladatelným a již rok 2010 znamenal další posun v krizi – tentokráte směrem k dluhové krizi na úrovni vlád. Zatímco ve zmíněném roce 2010 se do problémů dostaly zejména malé země kvůli neúměrné expozici svého bankovního sektoru (Irsko) nebo vysoké míře státního zadlužení (Řecko, Portugalsko), o rok později se do problémů začaly dostávat i systémově významné země typu Španělska či Itálie. Navzdory fiskální konsolidaci letošní rok kýžené výsledky nepřinesl. Stanovené fiskální cíle se zejména v problémových zemích eurozóny příliš dodržovat nedaří a jako hlavní problém se začíná ukazovat nedostatečný růst reálné ekonomiky.

Sebenaplňující se očekávání Nutnost konsolidace veřejných financí je totiž globálního charakteru a bezprostřední negativní dopad úspor ve veřejné sféře se tím tedy multiplikuje, což platí zejména pro jednotnou měnovou oblast nazývanou eurozóna.

Důsledkem jsou vyšší fiskální multiplikátory, a tedy více negativní dopad do výkonnosti ekonomik. Fiskální konsolidace má obvykle navíc z ekonomického pohledu nevhodnou strukturu. Pro ekonomický růst je zvyšování daní horší než snižování výdajů. A pokud se výdaje snižují, velmi často to zasáhne investice, což je z pohledu politické průchodnosti nejjednodušší řešení.

Rozhodně jednodušší než osekávat mandatorní výdaje či výdaje na provoz státu. Opět se ale jedná o faktor zvyšující fiskální multiplikátory. Fiskální konsolidace může mít určité expanzivní efekty, pokud má ovšem nevhodnou strukturu, jsou prorůstové efekty velmi omezeny. Výpadek poptávky financované z veřejných peněz tak není kompenzován zvýšenou investiční a spotřebitelskou aktivitou na straně firem a domácností. Tím se ovšem situace dále zhoršuje. I když se zejména bilance korporátního sektoru od krizového roku 2009 zlepšila, firmy nejsou ochotny investovat, vytvářet pracovní místa a zvyšovat mzdy, přestože se produktivita v posledních letech výrazně zvýšila. Jedním z významných faktorů, který negativně ovlivňuje chování firem i domácností, je totiž všeobecně významný nárůst nejistoty a pesimistická očekávání budoucího vývoje.

Právě častý sebenaplňující se charakter očekávání vedl k tomu, že se problematika formování očekávání ekonomických subjektů stala jedním z nejvýznamnějších témat ekonomické teorie po převážnou většinu minulého století (v podstatě od publikace Obecné teorie Johna Maynarda Keynese v roce 1936). Ať jsme příznivci keynesovského poptávkového pohledu či ekonomie strany nabídky, očekávání vždy hrají klíčovou roli. Kombinace dlouhodobého charakteru a globálnosti současné krize zasahující v podstatě všechny rozvinuté země, spolu s vysokou mírou nejistoty, jsou faktory vedoucí k negativním očekáváním ekonomických subjektů s následným zpětným dopadem do reálné výkonnosti ekonomik.

Co sráží ekonomiku?

Že se skutečně jedná o zásadní aktuální téma, dokazuje i říjnová publikace Global Prospects and Policies z dílny Mezinárodního měnového fondu. Zvýšená nejistota je citována jako jeden z hlavních faktorů, proč se zejména evropská a americká ekonomika dostávají tak pomalu ze současné krize, mnohem pomaleji, než tomu bylo v letech ekonomického propadu 1975, 1982 a 1991. Co si pod onou zvýšenou nejistotou představit? V prvé řadě makroekonomická nejistota. Tu lze přibližně měřit pomocí rozptylu či jiného ukazatele variability v makroekonomických výhledech. Dále to je nejistota související s hospodářskou politikou. U měnové politiky je to využívání nekonvenčních nástrojů měnové politiky s nedohlédnutelnými střednědobými a dlouhodobými dopady. Na straně fiskální politiky je to zejména konsolidace veřejných financí projevující se ve výrazných změnách v systémech sociálních transferů a daňového prostředí.

Jaké jsou hlavní kanály, kterými zvýšená nejistota sráží výkonnost ekonomik? V prvé řadě způsobuje omezování investiční aktivity. Rozhodnutí firem investovat je velmi často nezvratného charakteru a vyšší nejistota, například ohledně budoucího vývoje poptávky, nutně vede k opatrnějšímu vyhodnocování investičních projektů. Nejistota také zvyšuje rizikové přirážky a působí pokles očekávaného výnosu z investice, což může vést až k tomu, že se stanou investiční projekty z pohledu firmy neatraktivní, a firma je tedy realizovat nebude. Tím samozřejmě nebudou vytvořena pracovní místa. Reakce domácností na vyšší nejistotu je obdobná jako u firem – preferují úspory na úkor spotřeby.

Odkládají zejména nákupy zboží dlouhodobého charakteru, luxusního zboží, nahrazují dražší výrobky levnějšími, nevyužívají některé služby. Opět pokles poptávky se projeví v nižší zaměstnanosti a kruh se uzavírá.

Nejistota související se stabilním prostředím a negativním dopadem do očekávání se nevyhnula ani českému hospodářství, spíše naopak. Rok 2012 totiž bude ve statistikách zaznamenám jako rok historicky nejvýraznějšího propadu v reálné spotřebě domácností, podle našeho odhadu ve výši 2,6 procenta.

Takto výrazný propad nebyl zaznamenán ani na konci 90. let v době tuzemské měnové a bankovní krize, ani v roce 2009, kdy české hospodářství kvůli hospodářskému propadu eurozóny pokleslo o téměř pět procent. I když se bilance korporátního sektoru od roku 2009 významně zlepšila (zadluženost se snížila, vzrostl podíl hotovosti), nejistota ohledně budoucí poptávky a nestabilní prostředí firmy od investování odrazuje. V českých podmínkách se k tomu pak přidává i nekvalitní institucionální rámec projevující se v neefektivní byrokracii a míře korupce.

Zhoršování situace na trhu práce kombinované s negativními dopady fiskální restrikce na domácnosti, zejména v podobě inflačního vzestupu kvůli vyšším nepřímým daním, vedou k tomu, že se reálná situace domácností zhoršuje. Propad spotřeby je ovšem výraznější, než by odpovídalo vývoji na trhu práce či míře fiskální restrikce. Domácnosti se rozhodly šetřit a připravovat se na horší časy, jediným možným vysvětlením jejich chování je extrémní pesimismus ohledně budoucího vývoje. A k tomuto pesimismu rozhodně přispívá i vládní politika, tedy samotná nevhodná struktura fiskální konsolidace ve formě zvyšování daní a snižování investic. Nestabilitu prostředí dále zvyšují časté změny právního a daňového rámce. Loňský rok byl v tomto pohledu opravdu extrémní. Ani v posledním měsíci roku nebylo známo, v jakém daňovém režimu bude ekonomika v roce 2013 fungovat.

Nejistotu pak zvyšuje i politický cyklus a rétorika politické reprezentace hrozící, že po příštích volbách může být vše opět úplně jinak. Tvůrci hospodářské politiky si obecně musejí uvědomit, že stabilní prostředí sice není podmínkou postačující k tomu, aby se ekonomika vrátila ke svému růstovému trendu, je ale podmínkou nutnou.

O autorovi| JAN VEJMĚLEK • hlavní ekonom Komerční banky

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče