Jiří Fajt: Za stav mnoha galerijních objektů se doslova stydím

03. ledna 2015, 06:20 - Blahoslav Hruška
03. ledna 2015, 06:20

Kunsthistorik Jiří Fajt, který se vedení Národní galerie po mnoha tahanicích ujal letos v létě, svého předchůdce Milana Knížáka zrovna nemusí. Čtyři roky se spolu dokonce soudili o slovo „zruinovat“, kterým Knížák popisoval Fajtovo dřívější působení na postu ředitele Sbírky starého umění. V jednom jsou si ale podobní.

Stejně jako za Knížákova ředitelování je umělecká obec rozštěpená vedví. Jedna část ve Fajtovi vidí moderního manažera a zachránce Národní galerie, druzí varují, že řídit příspěvkovou organizaci státu nezvládne. Faktem je, že málokterý šéf pracuje s tak přiškrceným rozpočtem, v němž nezbývá téměř na nic. „Průměrný plat zaměstnance Národní galerie byl loni 23 tisíc korun. To není ani republikový, natožpak pražský průměr,“ stěžuje si Fajt.

Když jste do funkce letos v létě nastupoval, řekl jste, že Národní galerie má být otevřená instituce řízená adekvátně zaplacenými manažery, sponzoři by se o ni měli poprat a návštěvníci by si po kvalitní výstavě měli dát dobrou kávu. Co z toho jste za ten půlrok vzdal?

Nevzdal jsem vůbec nic. To všechno jsou základní kvality každého dobrého muzea umění – jde tak jen o to, jak je realizovat v českých podmínkách.

Podle návrhu rozpočtu na příští rok by Národní galerie měla dostat o 48 milionů víc. Je to výsledek vašeho politického lobbingu?

Svým způsobem ano, i když tyto peníze ještě nejsou jisté. Národní galerie je ale dlouhodobě kriticky podfinancovaná – a to v mnoha ohledech. Chybějí peníze na provoz a já sám se za stav mnoha galerijních objektů doslova stydím. Nejsou peníze na akvizice, instituce tak vůbec nenakupuje současné umění, což je katastrofální. Národní galerii se tím ani nedaří naplňovat vlastní statut, neboť jsme paměťovou institucí a měli bychom soustavně dokumentovat dění na umělecké scéně. Ale protože na to nemáme finance, nic nedokumentujeme.

Národní galerie je ale dlouhodobě kriticky podfinancovaná – a to v mnoha ohledech. Chybějí peníze na provoz a já sám se za stav mnoha galerijních objektů doslova stydím.

Jednorázové miliony navíc z rozpočtu dlouhodobě asi nic neřeší…

Oněch zmiňovaných 48 milionů je pro nás hodně zásadní částka, vždyť jde o více než čtvrtinu provozního příspěvku od ministerstva kultury. I když je jasné, že ve srovnání třeba s dopravními stavbami je to malichernost. Samozřejmě se snažím o to, aby si politická reprezentace i ministerstvo kultury uvědomily, že Národní galerie byla celá dlouhá léta opomíjena. Výše provozního příspěvku se za posledních dvacet let téměř nepohnula, a stále tak osciluje kolem 220 milionů korun ročně. Ceny energií přitom od té doby dramaticky stouply a Národní galerie otevřela několik nových budov. Třeba Veletržní palác. Jenže nové objekty nestačí jen slavnostně zpřístupnit, my je musíme provozovat, musíme v nich svítit, topit, klimatizovat. Nehledě na běžnou údržbu. Ve všech těchto činnostech se stát o svůj majetek dostatečně nepostaral. Každý chalupář přece ví, že okna se musí občas obrousit a natřít. Když vidím některá okna v hospodářském traktu Anežského kláštera, kde máme restaurátorské dílny, mám pocit, že co nevidět vypadnou na ulici. Tedy ta, co se ještě vůbec dají otevírat.

Měl by dobrý ředitel Národní galerie umět obcházet politiky a přesvědčovat je, aby situaci začali řešit? V popisu práce to zrovna nemáte.

Každý ředitel musí vytvářet odpovídající podmínky pro chod podniku, který řídí. V případě Národní galerie k tomu samozřejmě patří diskuse s politickou reprezentací. Protože právě politická reprezentace stanovuje priority státního rozpočtu a uvolňuje peníze. Intenzivní a dobré vztahy s politiky jsou proto nutné. A také si musíte najít způsob, jak s nimi mluvit. Nesdílím radikálně negativní postoje k politické reprezentaci. Nesnažím se také jen hořekovat nad bídnou situací, ale upozorňovat na chyby, věcně argumentovat. A za ten půlrok v Česku jsem nenarazil na nikoho, kdo by mi řekl, že ho téma kultury či jejího financování nezajímá.

Nakolik vám v tom pomáhá přátelství s ministrem kultury Danielem Hermanem? Před rokem ještě jako řadový poslanec podepsal dopis, který vyzýval k vašemu urychlenému nástupu do funkce.

S panem ministrem Hermanem jsme našli nejen profesionální soulad, ale také osobní shodu. Nechci ale našeho vztahu zneužívat. A myslím, že pan ministr by byl první, kdo na nesystémové kroky upozorňoval.

Národní galerie nedávno našla nového generálního partnera v podobě Komerční banky. Co si od jejího působení slibujete?

Symbióza mezi privátní a veřejnou sférou je nesmírně důležitá. Potřebujeme silného partnera ze soukromé sféry, protože příspěvky od státu nám pokryjí víceméně jen mandatorní výdaje, tedy ty, které nutně potřebujeme na provoz. Spojení s bankou v sobě navíc nese kus tradice doplněné o moderní prvky globálního byznysu, v našem případě je vnáší francouzská Société Générale. A přesně to samé lze říct o Národní galerii. Má za sebou více než dvousetletou tradici a přitom potřebuje být atraktivnější a světovější, najít novou tvář. Líbí se mi názor někdejšího starosty Berlína Klause Wowereita, který kdysi řekl, že Berlín může být chudý, ale musí být sexy. Nechci to přímo adaptovat na Národní galerii, nicméně atraktivitu pro mladé tady opravdu postrádám.

Jestliže stát již Národní galerii přispívá na provoz, proč by si její návštěvníci měli u pokladny ještě připlácet?

Stalo se vám někdy při jednání se sponzory, že by odmítli s tím, že ve sportu nebo charitě budou více vidět?

Ano, to se stává a není to žádná výjimka. Ale s řadou partnerů je možné diskutovat a přesvědčovat je, že to smysl má. Velkou roli přitom hraje také osobnostní rozměr vrcholného managementu.

Třeba na Pražské jaro určitá skupina lidí chodí proto, že jsou to snobové. V Národní galerii takové lidi asi nenajdete. Není nevýhoda v tom, že se v galerii snobové nemají komu ukázat?

Ono to tak úplně neplatí. Kromě stálých expozic má Národní galerie i krátkodobé výstavy. Pokud se podíváte na statistiky ze světových muzeí, pak zjistíte, že dvě třetiny návštěvníků tam míří kvůli krátkodobým projektům. A jen třetina jde za stálými sbírkami. Atraktivní výstavní program tedy patří mezi stěžejní lákadla. A právě krátkodobé výstavy jsou ty naše koncerty. Tenhle svůj part můžeme zahrát stejně tak skvěle, jako i nudně.

Nakolik by měla být Národní galerie elitní záležitostí? Váš předchůdce Milan Knížák říkával, že ani nechce, aby do galerie chodilo moc lidí, protože to bude vždy záležitost pro úzké publikum.

To je další hluboký omyl mého předchůdce. Nehovořil bych o Národní galerii jako o instituci pro masy, nicméně čím víc lidí dokážeme přitáhnout, tím budu spokojenější. Národní galerie je institucí veřejné služby, stejně jako třeba Česká televize nebo rozhlas. Nemůžeme se tedy zaměřit jen na zábavu, naší rolí je především vzdělávat a esteticky kultivovat. Proto bych si přál, abychom návštěvnost dokázali zdvojnásobit, ba i ztrojnásobit. Budu se snažit vytvořit takové podmínky, aby vstupné do sbírkových expozic bylo na základě dobrovolnosti. Na evropském kontinentě tento systém na rozdíl od anglosaského světa příliš nefunguje, i když první vlaštovky tu jsou. Vstupné odbourali třeba kolegové v Moravské galerii v Brně nebo ve Slovenské národní galerii v Bratislavě.

Jenže v Brně se tržby za vstupné pohybovaly v řádu statisíců a v Bratislavě výpadek vstupného kompenzovala J&T Banka. Vy za vstupenky ročně vyberete 23 milionů korun. Nebudou vám chybět?

K tomu je pochopitelně třeba nejprve připravit ekonomické podmínky. Finanční deficit vzniklý výpadkem vstupného bude vyvážen zvýšením zájmu o galerii. Když si pak lidé zajdou do Národní galerie byť na čtvrt hodinky pokochat se jedním obrazem a pak si dát kávu s koláčem, budu spokojený. Má to i logiku z hlediska daňového poplatníka. Jestliže stát již Národní galerii přispívá na provoz, proč by si její návštěvníci měli u pokladny ještě připlácet?

S tím vstupným souvisí ještě jedna věc. Národní galerii fungují nejrůznější, mnohdy roztodivné provozy, restaurace i prodejny, z nichž řada profilem své nabídky ani kvalitou neodpovídá mým představám a v zahraničí běžným standardům. Naši nájemníci budou mít při zrušeném vstupném do sbírkových expozic postaráno o více zákazníků. Nemohu připustit, aby z toho Národní galerie vyšla s prázdnou. Je tedy třeba nově nastavit nejen nájemní smlouvy, ale celý obchodní model.

Jinými slovy – za větší přísun návštěvníků budete jako pronajímatelé chtít i více peněz na nájmu.

Ano, myslím, že to jsou spojité nádoby. Tím neříkám, že budeme ihned plošně upravovat smlouvy a nájem v prostorách galerie paušálně zvedat.

Někdejší starosta Berlína Klaus Wowereit kdysi řekl, že Berlín může být chudý, ale musí být sexy. Nechci to přímo adaptovat na Národní galerii, ale atraktivitu pro mladé tady postrádám.

Zatím mluvíme o navýšení rozpočtu, ale když chybějí peníze, ekonomové obvykle nejprve sáhnou po úsporách. Národní galerie polovinu svého rozpočtu vydá za to, že se v expozicích svítí, topí a někdo tam hlídá. Uvažoval jste o radikálním kroku, jakým by bylo uzavření některých objektů nebo jejich případný prodej?

Já rozhodně nic zavírat nechci, protože by to bylo neefektivní. Příkladem může být palác Kinských, kde sedíme. Když byl pro veřejnost uzavřen, stejně se musel klimatizovat, protože exponáty ve výstavních sálech zůstaly. Ušetřilo se leda tak za pár kustodů. Tím neříkám, že se provoz nebo dislokace budov Národní galerie nedají racionalizovat. Třeba ve Veletržním paláci stojí jen energie kolem 50 až 60 milionů korun ročně. Technologie tam byly instalované v 80. letech minulého století a vzduchotechnika je krátce před kolapsem. Její někdejší výrobce už nám dokonce poslal dopis, že přestává vyrálight bět náhradní díly, protože jsme jediným zákazníkem, který jeho prastarý systém provozuje. Veletržní palác by potřeboval celkovou rekonstrukci, jejíž náklady budou v rozmezí jedné až 1,5 miliardy korun. Pak se samozřejmě nabízí otázka, zda by nebylo výhodnější prosadit novou budovu Národní galerie. Čím víc o tom přemýšlím a čím víc mám informací, tím jsem přesvědčenější o tom, že by Národní galerie novou budovu potřebovala a zasloužila by si ji i celá česká kultura.

Máte představu, kde by nová budova mohla stát?

Těch možností je v Praze hned několik. Obecně platí, že by měla být v pěším dosahu od historického centra. Dokážu si dobře představit, že by stála třeba na Letné. Ovšem nikoli tam, kde byl kdysi plánován projekt Jana Kaplického, ale spíše v místech torza Stalinova pomníku. Všechno jsou to ale zatím jen odvážné úvahy, které se budou během příštího roku konkretizovat při jednání s vrcholnými představiteli nového pražského magistrátu.

Na nové budově by se měl tedy podílet nejen stát, ale i hlavní město Praha?

Nutně to tak musí být, protože drtivá většina vytipovaných pozemků je ve vlastnictví magistrátu. Dosud jsem tento nápad probíral jen s ministerstvem kultury, ale brzy začnu i s pražskými radními. První termíny už mám domluvené.

Stejně jako vaši předchůdci bojujete za to, aby se z galerie coby příspěvkové organizace stala instituce veřejné služby. Jak jste v tom úspěšný?

Změna statutu příspěvkových organizací je v legislativním programu vlády na příští rok a já ji společně s kolegy z Národního divadla, Národního muzea a České filharmonie velmi podporuji. Pro nás to mimo jiné znamená, že si bez větších problémů budeme moci zakládat obchodní společnosti, což jako příspěvková organizace můžeme jen komplikovaně. Obrovskou výhodou by byla i možnost vytváření rezerv a hospodaření s vlastním ziskem, stejně jako mzdová politika nesužovaná tarifními pravidly.

Na druhé straně veřejné instituce neřídí ministr, ale rada. Vám by nevadilo, kdyby vaše kroky sledovala galerijní rada utvořená po vzoru té rozhlasové nebo televizní?

Ke kvalitní instituci nerozlučně patří i standardní řídící a kontrolní mechanismy. Takže správní radu bych uvítal – samozřejmě za předpokladu, že nebude tak zpolitizovaná, aby se to odrazilo na chodu galerie. Národní galerie ale není tolik mediálně sledovaná jako Ústav pro studium totalitních režimů, takže věřím, že nic podobného nenastane.

Jiří Fajt (54)
• Vystudoval Vysokou školu zemědělskou a dějiny umění na Univerzitě Karlově.
• V letech 1988 až 1992 vedl sbírku kamenné plastiky v Lapidáriu Národního muzea.
• Mezi lety 1992 a 2000 působil v Národní galerii, nejprve jako kurátor, od roku 1994 jako ředitel Sbírky starého umění, tři roky byl statutárním zástupcem generálního ředitele.
• Od roku 2001 působí na Univerzitě v Lipsku a Technické univerzitě v Berlíně, kde se habilitoval jako soukromý docent.
• Jako kurátor se podílel na několika úspěšných výstavách středověkého umění.
• V roce 2010 vyhrál konkurz na generálního ředitele Národní galerie, do funkce nastoupil až letos v červenci.
• Je ženatý, má dvě děti.

Čtěte také:

Knížák se nemusí omluvit svému nástupci v čele NG Fajtovi

Milan Knížák: Kreativita je sprosté slovo. Mělo by se zakázat

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče